N ěmecká personální agentura Medbörse GmbH nabízí českým lékařům hrubý roční plat 90-130 tisíc eur (s atestací), případně 50-70 tisíc eur (bez atestace). Tedy měsíčně 183 000-265 000 Kč, resp. 102 000-143 000 Kč. Na papíře je to lákává představa, jaká je ale realita, když se český doktor rozhodne pro práci v cizině?
Emil Berta (39), Honefoss, Norsko
Anesteziolog Emil Berta pracuje ve městě Hönefoss, vzdáleném asi čtyřicet kilometrů od Osla. Žije tu i s rodinou a do české nemocnice se vracet hned tak nehodlá. I jeho žena slouží v zemi trollů jako lékařka, devítiletá a jedenáctiletá dcera už umějí norsky. Když Berta studoval olomouckou medicínu, podepsal petici Několik vět. Pokud by režim nepadl, prý by emigroval.
Po revoluci začal pracovat ve Fakultní nemocnici Olomouc, ale k profesní spokojenosti měl daleko. I zdejší primáři si prý oblíbené kolegy zavazovali osobním ohodnocením, ty další nátlakem a výhrůžkami. Nováčci byli nuceni levnou prací nahrazovat sekretářky, ale přesčasy strávené administrativou se nesměly vykazovat a neproplácely se.
„A tak je to dodnes,“ upozorňuje Berta. „Ale abych byl spravedlivý, narazil jsem i na férové nadřízené,“ dodává. V roce 2002 se Bertovi podařilo vyjet na studijní pobyt na univerzitní kliniku do švédského Götterburgu. „Ředitel nemocnice mě čekal na bráně, prošel se mnou celou nemocnici a všude mě představil. To byl první šok, v olomoucké fakultce by se nikdo takhle neobtěžoval.“
Dva týdny nato sebral odvahu a zašel se ředitele zeptat, zda by ho nepřijal do stálého pracovního poměru. „Vzal mě, ač jsem v té době švédsky neuměl ani slovo. Švédové jsou věční optimisté, pořád mě pak ujišťovali, jak se jazykově zlepšuji.“
V roce 2006 zkusil Berta štěstí v sousedním Norsku, práci našel v patnáctitisícovém městečku Hönefoss. Jeho úvazek teď činí 37,5 hodiny týdně, k tomu pět týdnů dovolené, studijní volna, proplacené výjezdy na lékařské kongresy a další povinné volné týdny za víkendové služby.
A jak drahý je život v Norsku? „Spočítal jsem, že oproti Olomouci máme asi dvojnásobné výdaje, ale sedminásobné příjmy,“ říká Berta. Fascinují jej norské fjordy i hory, ukazuje v počítači snímek z rodinné výpravy: „Tahle skála se jmenuje Trolltunga čili Trollí jazyk,“ vypráví nadšeně.
Ctibor Vojta (42), Linec, Rakousko
V nemocničním vestibulu v rakouském Linci služba v informačním okénku něco trpělivě vysvětluje dvojici postarších vyznavačů koránu. Ti němčině příliš nerozumějí, personál ovšem neztrácí úsměv. U eskalátoru postává anesteziolog Ctibor Vojta z Českého Krumlova, který sem na chvíli odběhl z operačních sálů v podzemí špitálu.
„Tady jde v první řadě o pacienta, ne o to, za každou cenu ušetřit,“ porovnává každodenní praxi v Linci s patnáctiletým působením na českokrumlovském ARO. Doktor Vojta je pendler, do Lince denně dojíždí. „Dlouho jsem přesvědčoval sám sebe, že to tam ještě vydržím. A peníze přitom nebyly to hlavní,“ tvrdí.
Vedle funkce lékaře na ARO šéfoval záchrance, dvě mzdy se mu dále navyšovaly o peníze za osm až deset služeb měsíčně, na které uzavíral speciální dohodu o práci. „Pro šéfy nemocnice bylo nejdůležitější ekonomicky vyjít, a to za cenu neustálého šetření. Všechno se jen dusilo,“ říká Vojta. Před třemi lety se rozhodl, že takovou medicínu již nechce dělat.
Hned první dojmy z Rakouska prý byly kladné: „Při jazykové zkoušce z němčiny se zástupce rakouské lékařské komory zajímal, co znám, rozhodně mě nechtěl potopit na něčem, co nevím,“ vzpomíná Vojta. Všeobecná nemocnice v Linci za něj navíc vyřídila veškerou byrokracii od pracovního povolení až po zdravotní pojištění. Jeho dnešní hrubá mzda činí 4500 eur (110 000 Kč).
Skoro polovinu sice spolknou daně, vyrovnávají to ovšem peníze za povinné a dvojnásobně placené služby. „Když to sečtu, mám dvojnásobek svých dvou platů, které jsem bral doma. Ale za jednu práci! A taky dvakrát více volna, který teď užívám pro sebe i rodinu,“ porovnává otec třináctileté dcery.
Řádná dovolená v Rakousku trvá pětadvacet dní a za služby mu náleží dalších až 10 týdnů náhradního volna, což je dáno striktním dodržováním evropského zákoníku práce, na který české špitály zvysoka kašlou. V Česku měl Vojta právo jen na čtyři týdny řádné dovolené a týden dodatkové, která mu ani nemusela být přiznána.
„Za práci anesteziologa s patnáctiletou praxí a dvěmi atestacemi jsem byl v Českém Krumlově tabulkově odměňován sumou 20 700 korun hrubého. I obkladač, který mi doma dělal dlažbu, měl vyšší hodinovou mzdu.“
Jan Bierbaumer (47), Linec, Rakousko
Jan Bierbaumer vystudoval lékařství na plzeňské medicíně a po roční povinné vojně nastoupil do nemocnice v Českém Krumlově. Po patnácti letech a dvou atestacích dosáhl na tabulkový plat kolem 21 tisíc hrubého. Do ciziny se rozhodl odejít ještě před vstupem Česka do Evropské unie, pomohlo mu, že pochází z českorakouské rodiny krumlovských starousedlíků, která po válce nemusela do odsunu: „S němčinou jsem neměl žádný problém,“ říká.
Jenomže první Bierbaumerův odchod za hranice v roce 1998 dopadl trochu neslavně, na záchrance v bavorském Freyungu vydržel jen čtyři dny. „Byl to tehdy z mé strany také trošku útěk před blížící se druhou atestací. Až v Německu jsem pochopil, jak je další vzdělávání nutné.“ Když si pak doma dodělal druhou atestaci, těšil se, jak mu poroste plat.
Pochopitelně se nedočkal, tak odešel za kopečky znovu, od roku 2002 působí na operačních sálech všeobecné nemocnice v rakouském Linci a z Českého Krumlova sem zatím dál denně dojíždí. „Je to hodinka a půl jízdy, překvapit vás mohou jen zasněžené silnice - tedy na českém území. V Rakousku je vždycky vzorně uklizeno.“
Jiří Mach (56), Mistelbach, Rakousko
Do nemocnice v rakouském Mistelbachu, vzdáleného pětatřicet kilometrů od Mikulova, nastoupil anesteziolog Jiří Mach v prosinci 2004, sedm dnů před svými padesátinami. „Už po dvaceti dnech jsem dostal první výplatu, přitom jsem neměl odpracovaný ani měsíc,“ vybavuje si první příjemné překvapení. Vzápětí dostal od nových kolegů dárek a pozvání na večírek. „Při odchodu z Fakultní nemocnice Brno mi nikdo nepodal ani ruku,“ dodává trpce.
První mzda v Mistelbachu činila asi 4000 eur hrubého. „V době, kdy české banky prodávaly euro za 32 korun!“ připomíná Mach, nicméně i on se dušuje, že neodešel jen kvůli penězům: „Jsem svobodný, takže jsem doma vyšel i s mizerným platem.“ Po dvou atestacích, sedmiletém primariátu a třiadvacetileté praxi bral 26 tisíc hrubého měsíčně.
Mnohem více než nízký plat prý Macha uráželo, že ho nadřízení nutí léčit v rozporu s lékařským svědomím: „Anesteziolog pracuje na hraně mezi pacientovým životem a smrtí, ale vedení nemocnice mě pořád nutilo k co nejlevnějším postupům, přičemž na konci měsíce už nebývalo ani na základní léky.“
V Mistelbachu prý nic takového ještě nezažil: „Řeknu si, jaký lék potřebuji, a dostanu ho. O tom se tady nediskutuje.“ Nastupuje ráno v 7.15, končí ve 14.15. Zákony mu dovolují pouhých sedm služeb v měsíci, přibírat další přesčasy není možné. Po letech se prý opět začal těšit do práce. „V Brně jsem dělával ročně až 1600 hodin služeb,“ srovnává.
A když se v devadesátých letech rozhodl vybudovat nové oddělení intenzivní péče, běhal coby primář po nemocnici s kbelíkem a uklízel po malířích. „Až teď vím, že život není jen práce. Koupil jsem si fotoaparát a začal jsem jezdit na motorce.“ Mistelbach je centrem Weinviertelu, největší rakouské vinařské oblasti, tamní stezka kolem sklípků měří 400 kilometrů.
„S kolegy v nějakém občas skončíme,“ vypráví Mach. Objevuje rovněž Alpy a jako někdejší tramp učí kolegy z Mistelbachu poznávat i krásy české krajiny. A nevadí mu, že život v Rakousku je dražší? „Ty náklady už nejsou o tolik vyšší. A benzin je dokonce levnější, litr teď stojí asi 29 korun.“
Machova hrubá mzda převyšuje 5000 eur (122 000 Kč), za bydlení v nemocniční ubytovně prý platí pakatel. Do Brna jezdívá navštěvovat maminku, šéfuje rovněž pobočce lékařské komory v okrsku Brno-město. Akci lékařů „Děkujeme, odcházíme!“ drží palce a českým lékařům radí, aby svůj boj nevzdávali a podané výpovědi nerušili.
Pavel Kunor (46), Grafenau, Německo
Doma se pořád cítí na Vysočině, ale už šestý rok slouží v Bavorsku - napřed ve Waldkirchenu, nyní v Grafenau. Anesteziolog Pavel Kunor bydlel v Havlíčkově Brodě přímo naproti nemocnici, ovšem rodinu si pořádně užívá až jako gastarbeiter. „Doma jsem sice pracoval tři minuty od baráku, jenomže jsem míval třeba tři sta hodin přesčasů měsíčně. S manželkou jsme se sotva potkávali ve dveřích,“ říká otec patnáctileté dcery a jedenadvacetiletého syna.
V české nemocnici prý pořád slýchával, že „lépe teprve bude“. Když mu došla trpělivost, naučil se v roce 2004 několik německých slovíček a vypravil se za hranice. Přijali ho hned v první nemocnici. Půl roku se sice v obavách z cizího jazyka snažil vyhýbat například telefonickým hovorům, ale dnes už si bez problémů popovídá i s pacienty „šprechtícími“ v bavorských dialektech.
Za podkrovní byt v Grafenau platí 300 eur měsíčně (7320 Kč) a momentálně ho obývá s dcerou, která si na místní škole vylepšuje němčinu. Na otázku po výši platu odpovídá tarifní tabulkou: neatestovaný lékař dostává po škole hrubou mzdu 3700 eur měsíčně (90 000 Kč), lékař s atestacemi a desetiletou praxí 6100 eur (149 000 Kč). K platu přibývají peníze za služby, zato osobní příplatky v Německu neznají.
„V Česku dosahovalo osobní ohodnocení až výše tabulkové mzdy a vedlo k podivným platovým rozdílům mezi zaměstnanci se stejným vzděláním. Často to byla jen odměna za loajalitu k vedení.“ V Grafenau začal Kunor znova sportovat, nejraději jezdí na kole: „Jsou tady krásné vyjížďky, třeba do Pasova a dál podél Dunaje.“
Na pivo chodí jen s krajany: „Že by se němečtí doktoři domluvili a šli posedět, to neexistuje.“ Návrat do některé z nemocnic na Vysočině neplánuje. Těžko se mu divit, stačí se podívat na příslušné inzeráty: „Svitavská nemocnice nabízí k 26. 1.pracovní místo na pozici lékař anesteziologicko-resuscitačního oddělení (ARO). Minimální mzda za plný pracovní úvazek (nepřetržitý provoz) 13 500 Kč hrubého.“