Laureátkou Čestné ceny za celoživotní dílo v ošetřovatelství se stala Vl asta Polejová z Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou, Praha
* Často se hovoří o tom, že sestry odcházejí ze zdravotnictví za „lepším“. Vy jste však ve zdravotnictví vydržela přes 60 let a stále v něm částečně působíte. Co vám celý ten dlouhý čas dodávalo sílu vytrvat?
Dříve nebyla možnost odejít pracovat mimo republiku. Platové podmínky byly stejné téměř ve všech oborech. Ve zdravotnictví to však bylo horší v tom, že se pracovalo na směny bez jakýchkoli příplatků. Dnes je daleko větší nabídka práce, která je lépe hodnocena (i mimo zdravotnictví), a hlavně je daleko větší možnost odejít pracovat do ciziny, třeba jen blízko domova, do Rakouska nebo Německa, nebo i dál, na jiný kontinent.
Přitom sestra kromě zkušeností v oboru získá i dobré jazykové vzdělání. V našich podmínkách dlouho studuje a pak pracuje za málo peněz. Rozdíl mezi sestrou, která dokončila střední a vysokoškolské vzdělání, není téměř žádný. Pokud nastupuje na VŠ po jiné střední škole než zdravotnické, získá jen málo praxe během studia. Když sama aktivně nevyhledává praxi, má pak po nástupu do zaměstnání problémy, které mohou vést až k odchodu ze zdravotnictví.
Pro mě tedy nebylo až tak těžké vytrvat. Po revoluci jsem byla ve věku, kdy se už neodchází jinam. Navíc jsem si myslela, že dojde ke změnám k lepšímu. Stále si myslím, že i když sestru láká poznávání nových zemí a možnost lepšího výdělku, měla by se, obohacená o nové poznatky, vrátit domů ke svým kořenům a tyto nové poznatky předávat mladším sestrám.
* Dokázala byste se ohlédnout zpět do minulosti a shrnout, jaké nejzásadnější změny prodělalo od roku 1947 povolání sestry?
V začátcích mého povolání bylo jen málo administrativy. Nebyly žádné hotové pomůcky, vše se vyrábělo na koleně na pracovišti, ve chvílích, které jsou dnes vyplněny administrativou. Připravoval se všechen obvazový materiál, všechny pomůcky se sterilizovaly varem a nástroje v horkovzdušných sterilizátorech. Infuze se podávaly podkožně, infuzní roztoky se vařily v předsálí operačních sálů a používaly se hlavně pro pacienty během operace.
Jinak infuzní roztoky nebyly, mnoho kojenců zemřelo vlastně na dehydrataci. Také neexistovala transfuzní služba a transfuze se podávaly od přímých dárců, které vyhledávala zdravotní sestra pomocí sanqvitestů. Z dnešního pohledu to byly polní podmínky. Ještě stojí za zmínku, že narkóza se podávala přes masku krytou mulem a kapáním éteru, což prováděla sestra k tomu vyškolená.
V nemocnici pracovali převážně jen zdravotníci, administrativních pracovníků byl malý počet. Pacienti a rodina tehdy neměli tolik práv jako dnes, tedy neměli téměř žádná práva, ale asi více zdravotníkům věřili. Lékaři se místo práce na počítači věnovali více nemocným a jejich rodině. Dnes jsou zdravotníci zatěžováni velkým množstvím administrativy, mít dost času pro nemocného nejen na vysvětlení vyšetřovacího a léčebného postupu, ale i na popovídání si o tom, co ho trápí, není čas.
Práva pacientů a jejich příbuzných jsou často zneužívána právníky k negativnímu ovlivňování myšlení lidí, kteří pak pohlížejí na zdravotníky s nedůvěrou, což může vést až k poškození pacienta samotného.
Ten si sice dnes může najít mnoho informací na internetu, ale již není schopen je správně aplikovat na svůj případ - k tomu mu právě schází zdravotnické vzdělání a zkušenosti lidí pracujících ve zdravotnictví. Vznikají tak situace, kdy se může rozhodnout tak, že dojde i k jeho poškození. Kdyby bylo více času na vysvětlování a prokomunikování stavu nemocného, snad by se obnovila větší důvěra mezi nemocným a zdravotníkem.
* Co byste vzkázala mladším kolegyním a kolegům, kteří zvažují odchod ze zdravotnictví?
Pokud se někdo rozhodl pro práci sestry správně, jistě vydrží. Myslím, že nejdůležitější je soustředit se na nemocného člověka, který potřebuje pomoc zdravotníka. Je škoda, že mnoho sester odchází ze zdravotnictví do úplně jiných oborů hlavně z finančních důvodů. Ale přesto hodně sester zůstává, protože vědí, proč chtějí toto povolání vykonávat.
* Představte si, že byste nyní byla ve věku, kdy se mladý člověk rozhoduje, kterým směrem se v životě vydá, jaké by bylo vaše rozhodnutí? Vybrala byste si opět zdravotnictví?
Já jsem se rozhodla v tomto povolání zůstat a tím, že jsem vydržela tak dlouho, myslím, že jsem se rozhodla správně a dnešní moje volba by byla stejná. Nemám ráda, když se říká, že práce sestry není povoláním, ale posláním. Ale pro tuto práci je opravdu třeba něco navíc, nějaký altruismus a pocit štěstí, když můžete někomu pomoci v jeho potřebách a ulevit mu v jeho bolestech.
* Jak byste popsala své pocity, když jste se dozvěděla, že obdržíte Čestnou cenu za celoživotní dílo v ošetřovatelství? Co pro vás toto ocenění znamená?
Byla jsem mile překvapená. Celý život jsem pracovala jako sestra, která pomáhala nemocným, snažila se předávat své zkušenosti mladším kolegyním. To jsem vždy považovala za samozřejmost a netušila jsem, že bych mohla být navržena, ale i vybrána na toto ocenění. Je to velká čest a poděkování za práci, kterou jsem vykonávala tak ráda a snad i dobře. Vítězkou v kategorii Sestra v nemocniční a ambulantní péči se stala Šárka Kaletová z Léčebny dlouhodobě nemocných Ostrava-Radvanice, Městská nemocnice Ostrava p. o.
* Jaké to bylo prosadit vedení ošetřovatelské dokumentace na vašem pracovišti v době, kdy to ještě nebylo v českých nemocnicích úplně běžné?
Prosadit dokumentaci HINZ konkrétně na našem pracovišti v LDN nebyl velký problém. Jelikož jsem znala tento typ dokumentace přibližně tři roky před uvedením do praxe, věděla jsem, jak se s ní pracuje, a mohli jsme se připravit. Dokumentaci jsme zaváděli postupně po jednotlivých stanicích a sestry se s ní naučily pracovat velice rychle. Zároveň jsme s dokumentací seznamovali i lékaře. Dá se říct, že nebyl problém.
* Zaváděla jste i další novinky, například vzdělávání sester či kinestetickou mobilizaci pacientů. Šlo to snadno, nebo jste někde narážela na odpor?
Vzdělávání sester se nám docela dařilo. Musím říct, že s velkou podporou naší náměstkyně pro ošetřovatelskou péči Ludmilou Kláskovou. Další novinkou byla kinestetická mobilizace pacientů, která je velmi potřebná a efektivní, zejména u klientů ve zdravotnickém zařízení, jako je LDN. Zavést prvky kinestetické mobilizace do ošetřovatelského procesu nebylo zpočátku snadné.
Většina sester o tuto metodu měla zájem a byla ochotna se prvky kinestetické mobilizace naučit. Některé, i přes počáteční nechuť k zaváděným novinkám, změnily přístup poté, co vysledovaly u svých kolegyň, jak je tato dovednost efektivní. Takže koncept kinestetické mobilizace se podařilo aplikovat do praxe.
* O gerontologii a LDN panuje názor, že je to „odkládací oddělení“. Čím to je, že jste si vybrala právě tento typ oddělení?
Znám tento názor, který je nejspíš ovlivněn nedostatečnou informovaností o poskytované ošetřovatelské i lékařské péči. Ale myslím si, že skutečnost je jiná. Moje vlastní cesta na začátku nebyla cílená, ale postupně se vyvíjela. I přes mnohá obtížná specifika této práce jsem však poznala, že pracovat v tomto oboru mě hodně baví a naplňuje. Měla jsem štěstí na lidi, kteří se mnou spolupracovali a spolupracují, kteří mě hodně naučili a pořád učí.
* Jak byste zhodnotila přístup lékařů k sestrám? Zejména v dnešní době, kdy jsou i sestry vysokoškolačky?
Nehodnotím přístup lékařů k sestrám. Jde o přístup člověka k člověku. Myslím si, že přístup by měl být ve vzájemném respektování a spolupráci. Jinak to nejde. A je moc dobře, že sestry dosahují vysokoškolského vzdělání.
* Jak trávíte volný čas? Jak relaxujete?
Volný čas trávím obyčejně. Je to cykloturistika, příroda, hory, plavání, knihy… A velký relax je pro mě rodina a skvělí přátelé.
* Dnes jste se stala vítězkou soutěže Sestra roku. Jaký z toho máte pocit a jak si myslíte, že by toto ocenění mohlo ovlivnit vaši práci?
Pocit je to nádherný, ocenění si velmi považuji. Toto ocenění vnímám jako velkou motivaci a energii, ocenění nejen pro mě, ale hlavně pro všechny pracovníky v naší LDN a zároveň jako velkou zodpovědnost. Děkuji, že jsem se mohla účastnit slavnostního večera soutěže Sestra roku.
* Držitelkou ocenění Sestra v sociální péči se stala Alena Hlásná z Domova pro seniory Štíty a začleněného zařízení Domov se zvláštním režimem Jedlí Svůj profesní život jste zasvětila péči o staré lidi. Co vás nejvíce uspokojuje na práci se seniory?
Jsem ráda, když jsou naši uživatelé spokojeni, v dobré pohodě a také, že nám, kteří se o ně staráme, důvěřují. Není to ovšem samozřejmostí, někdy si cestičku k sobě navzájem prošlapáváme déle a někdy se to třeba ani nepodaří. Ale takový je život.
* Mohla byste čtenářům přiblížit systém tzv. klíčových pracovníků? Kde jste se při jeho zavádění inspirovala?
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ukládá poskytovatelům sociálních služeb řadu povinností, mezi které patří také individuální plánování potřeb pro uživatele tak, aby se jejich život přiblížil podmínkám, jež připomínají domácí prostředí. Jedná se o poskytování služeb, které vycházejí z osobních cílů a potřeb uživatelů, a je postaveno především na jejich schopnostech.
Vychází především z vnitřních zdrojů uživatele, sleduje dosažení dohodnutých cílů a je plánováno s uživatelem (případně s jeho zákonným zástupcem, klíčovým pracovníkem, sociální pracovnicí, zdravotnickým personálem apod.). V našich zařízeních má klíčový pracovník svěřeno 1-5 uživatelů. Klíčový pracovník je důvěrníkem uživatele, komunikuje s ním přiměřeným způsobem a zároveň zodpovídá za předávání informací pro uživatele a za zprostředkování informací ostatnímu ošetřovatelskému personálu.
Je zodpovědný za vedení a aktualizaci veškeré dokumentace týkající se individuálního plánování a poskytuje podklady pro přesnější plánování služby. Všímá si aktivně potřeb a zájmů uživatele a současně je obhájcem jeho nároků i názorů. V tomto procesu je vrchní sestra zprostředkovatelem mezi požadavky klíčových pracovníků a pracovním týmem, podporuje a kontroluje proces plánování služby.
Rozsah naší služby musí zachovávat lidskou důstojnost. Pomoc a služba musí být poskytnuty takovým způsobem, aby bylo zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod. Plánování probíhá diskrétně, bezpečně, na odborné úrovni a v duchu partnerství. Inspiraci a potřebný materiál k zavádění individuálních plánů jsme hledali na všech možných dostupných místech, na webových stránkách, na různých školeních apod.
Největší podíl na tvorbě individuálního plánu pro naše zařízení mají sociální pracovnice, ty do toho šly opravdu s plným nasazením. Dnes jsou naši klíčoví pracovníci obou zařízení proškolení odborníci, kteří vedli kurzy individuálního plánování, a hlavně díky tomu se nám plánování daří praktikovat.
* Jste považována za manažera s výbornými odbornými i organizačními schopnostmi, které by vám leckterý muž mohl závidět. Musela jste se ve své funkci potýkat s tzv. mužským šovinismem?
Problém mužského šovinismu ve své práci nepociťuji, nevidím nikde kolem muže na pozicích vrchních nebo staničních sester. Proč tomu tak je, to asi nezodpovím.
* Na závěr nemohu opomenout tradiční otázku pro vítěze. Jak vnímáte toto významné profesní ocenění?
Toto ocenění vnímám pozitivně, velice si ho vážím a tak, jak už jsem řekla při přebírání této ceny, patří všem, kteří se o nám svěřené seniory dobře starají.
* Sestrou roku v kategorii Sestra ve výzkumu a vzdělávání se stala Jana Korandová z Revmatologického ústavu v Praze S jakými problémy jste se nejčastěji potýkala, když jste nastoupila do Revmatologického ústavu a chtěla prosazovat nové nápady?
Problémů bylo více. Měla jsem pouze minimální vědomosti o revmatických onemocněních, musela jsem se tudíž vzdělat především já - chyběly však studijní materiály. Také byl nedostatek erudovaných lektorů. Já sama jsem zpočátku přednášet nemohla, neb jsem sama znalosti neměla, musela jsem tudíž sehnat lékaře, kteří na moje volání SOS nejen uslyší, ale i pochopí a pomohou.
Nalézt vhodné lékaře lektory byl problém i z důvodu jejich velké pracovní vytíženosti. Také většina sester nakonec potřebu změn některých zažitých stereotypů pochopila. Co je však nesmírně důležité, již dávno „nekopeme jen na vlastním hřišti“, tj. v RÚ, ale do našich aktivit se zapojili zdravotníci i pacienti z celé republiky. V mé práci mi nesmírně pomáhá vedení Revmatologického ústavu, Česká revmatologická společnost a pracovníci z brněnského NCO NZO. S pacienty to také nebylo jednoduché.
Základní informace o onemocnění získávala většina z nich od svých revmatologů. Škála problémů, se kterými se revmatik musí potýkat, je však daleko rozsáhlejší - ty většinou nikdo dostatečně neřešil. Navíc chyběly informativní letáky. Přesvědčit pacienty o tom, že „čím víc toho budou znát, tím lépe se sžijí se svou nemocí, čím lépe se jim bude dařit aktivně se zapojit do všech aktivit, které s nemocí souvisejí, tím lépe jim bude“, se však dlouho příliš nedařilo.
Většina našich pacientů si až libovala v roli pasivního příjemce péče a aktivní zapojování se léčebného procesu nepovažovala za nutné. Vlastně to tak u některých pacientů trvá dodnes. Navíc se mi zdá, že někteří pacienti mají stále pocit jakéhosi podřízeného postavení vůči zdravotníkům - mají obavy ptát se, žádat o vysvětlení, či dokonce odmítnout navrhovaný diagnostický anebo léčebný postup.
Bohužel jen velmi málo se nám podařilo do terapeutického procesu zapojit rodinné příslušníky pacientů, přitom je to nesmírně důležité a pro budoucí osud revmatika někdy i klíčové. Velmi mi v mé práci pomohla existence občanského sdružení Revma Liga. Pacienti někdy lépe přijímají informace a rady od tzv. „sobě rovných“.
Problémem také bylo, že sestry, ale ani lékaři, mi zpočátku příliš nedůvěřovali. Byli přesvědčeni, že jsem se do všeho vrhla tak, jak to dělá každý nový pracovník, a že mě nápady, elán i chuť „měnit věci“ brzy přejdou. Abych tuto nedůvěru zlomila, musela jsem všem dokázat, že se mýlí, tj. vše si důkladně naplánovat, stanovit si priority, cíle a výsledky, kterých jsem chtěla dosáhnout, a metody, které jsem chtěla použít. Z mého pohledu bylo důležité jakési rozfázování činností a průběžné přehodnocování.
* Vidíte nějaký rozdíl mezi vzděláváním sester v zahraničí a v ČR?
Velký rozdíl nevidím. Máme sestry vzdělané a zručné. Podle mého soudu mají sestry v zahraničí lepší komunikační schopnosti, a jsou proto lépe připraveny na zvládání obtížných situací. Nesouvisí to se vzděláním, ale zahraniční sestry mají daleko lepší sebevědomí, více si váží samy sebe, své práce. Naše sestry jsou naopak kreativnější, umějí lépe improvizovat a „postavit se k problému čelem“.
* Jaká relaxace ve vašem případě zaručeně funguje?
Odpočinu si při procházce po lese. V lese se zbavím stresu během několika málo minut. Pro velké pracovní vytížení se však do lesa dostanu jen zřídka. Pak se odreagovávám luštěním sudoku, při kterém se musím zcela odpoutat od reality, jinak bych nic nevyluštila. Také ráda čtu, kreslím, poslouchám hudbu. Málem bych zapomněla na rodinu, ale to se snad rozumí samo sebou, že nejlepším odreagováním je přítomnost někoho, kdo je člověku nejbližší.
* V čem vy osobně vidíte význam soutěže, jakou je Sestra roku? Jaké jsou vaše pocity z vítězství?
Jednoznačně se jedná o soutěž, která přibližuje náročné povolání sester laické veřejnosti, a tak ho i zviditelňuje. Ve srovnání se zahraničím je prestiž sester u veřejnosti stále nedostatečná. Každý takový projekt je proto určitě víc než žádoucí. A mé pocity z vítězství? Nejdřív jsem na soutěž šla s rozpaky a hodně jsem se bála. Po vyhlášení výsledků jsem nevěřila, v noci jsem nemohla usnout a vše mi došlo vlastně až ráno.
Jsem moc ráda. Vážím si nominace, kterou vnímám nejen jako projev uznání, ale i jako určitou formu zpětné vazby - potvrzení, že jsem něco udělala dobře. Hovořím zde o osmnácti letech střídavých úspěchů i pádů, o velkém množství práce, o pocitech radosti i zmaru. Všem, kdo mě do soutěže nominovali, bych touto cestou chtěla moc poděkovat. Také děkuji svým kolegům, kteří mi pomáhali, a především své rodině, protože ti byli se mnou a při mně vždy a jsem si vědoma toho, že vydržet se mnou nebylo a asi není vždy lehké.