… a profesního rozvoje v celoživotní perspektivě. Tyto vzájemně vystupují v konceptuálních a analytických souvislostech.
Ideál služby nemocným, slabým, trpícím a umírajícím dává sesterskému povolání osobitý mandát. Sestry jsou nejpočetnější skupinou zdravotnického aparátu a v relevantní míře se podílejí na uspokojování potřeb společnosti týkajících se komplexu zdravotní péče.
Povolání sestry má multiplikační specifika, v jejichž rámci jsou formulované i linie, které lze klasifikovat na:
* individuální – personální předpoklady pro výkon povolání a osobnostní charakteristiky sestry,
* společenská – formulace úloh, povinností, kompetencí a požadavků společnosti na pracovní výkon a dosahované efekty, stejně jako akceptovatelné normy profesionálního chování a jednání sestry,
* kvalifikační – konkretizace požadovaného vzdělání – úroveň, typ, specializace a požadavky na další kariérní a kvalifikační postup.
Dimenze sesterského povolání
Sesterská profesionalita se odráží v personální (osobnostní), etické, odborné a profesionální dimenzi. Osobnostní dimenze se utváří v různě dlouhém procesu personálního a charakterového dozrávání. Jeho finálním produktem je dosažení osobnostní zralosti. Z ošetřovatelské praxe je známý fakt, že pouze vyrovnaná a osobnostně zralá sestra je zárukou vytváření a udržování optimálních širokospektrálních pracovních vztahů.
Součástí osobnostní dimenze je také psychologický aspekt. Jedněmi z jeho frakcí jsou:
a) motivace k výběru povolání,
b) nadání pro výkon povolání,
c) kognitivní, psychomotorické a afektivní předpoklady.
Motivace k výběru povolání působí jako interiorizovaný osobnostní faktor utváření profesionality sestry. To znamená, že některé události anebo okolnosti sehrály v individuální historii jedince natolik významnou úlohu, že se v podobě zvnitřněného motivu podílely na volbě profese. Motivace k rozhodnutí stát se sestrou má své vývojové etapy. Lze předpokládat, že jejich průběh je nejen přísně individuální, ale v mnoha případech spojený také s bojem vnitřních motivů. Motivace ke studiu není jedinou a trvalou složkou utváření profesionality. Ošetřovatelská praxe asignuje na fakt, že v průběhu pregraduální přípravy se vyjadřují o správnosti výběru povolání také ti studenti, jejichž volba byla prvotně náhodná, respektive úniková.
Nadání pro povolání tvoří vlastnosti a schopnosti osobnosti. Vlastností se rozumí její relativně stálý koncept. Je možné popsat obsáhlý index žádoucích vlastností sestry. Důležité je však specifikovat ty, kterými by měla nevyhnutelně disponovat. Charakteristiky osobnosti sestry lze rozdělit do tří principiálních skupin:
* personální – intrapersonální vlastnosti (sebedůvěra, tvořivost, zdravé sebevědomí, cílevědomost, zodpovědnost, citová stabilita); interpersonální atributy (trpělivost, flexibilita, kultivovanost, přesvědčivost, svědomitost, optimismus, předvídavost),
* sociální – komunikativnost, sociabilita, tolerantnost, akceptace sebe sama i druhých, empatie, úcta, afiliatnost, smysl pro humor, ohleduplnost, smysl pro spravedlnost, prosociálnost,
* eticko-mravní – kongruence, čestnost, přímost, autentičnost.
Charakteristiky osobnosti sestry neexistují izolovaně, ale vzájemně se interferují, doplňují a mění v závislosti na mnohých situačních faktorech.
Schopnosti jsou předpoklady, které je na základě určitých vloh možné rozvíjet v procesu přípravy na profesi a v průběhu profesního rozvoje. Jejich strukturu tvoří kognitivní, psychomotorické a afektivní předpoklady. Kognitivní aspekt představují mentální předpoklady ke studiu a přiměřená intelektová úroveň. Obsahuje intra- a interpersonální postuláty.
Do fondu intrapersonálních předpokladů patří schopnost získávat informace o sobě jako individuální osobnosti (kdo jsem, jaký jsem a co se ode mne očekává), poznávat své vlastnosti, názory, postoje a identifikovat motivy a způsoby subjektivního chování v reálném životě. Součástí interpersonálních artikulů jsou schopnosti učit se, aplikovat vědomosti do praxe, identifikovat určité fenomény, pojmenovat a třídit je, rozpoznávat souvislosti, postřehnout zákonitosti, motivovat pacienty, rozvíjet jejich samostatnost, aktivitu a ovlivňovat jejich postoje.
Psychomotorické antecedence jsou tvořeny sérií aktivit a výkonů potřebných pro práci sestry. Do série afektivních předpokladů patří ovládání citů, chování a jednání, optimální vyrovnávání se se zátěží, profesionálně psychologický přístup a komunikace atd.
Etická dimenze sesterské profesionality se utváří v rámci výchovného procesu a identifikací mravních modů chování a jednání. Jejím triviálním znakem je étos povolání, kterým se rozumí postoj, jenž sestra zaujímá ke své práci, k úlohám a povinnostem z něj vyplývajících, a profesionální zanícenost. Projevují se v mravním konaní, chování, postojích a názorových tendencích. Etická báze má globální, nadprofesní a intrapersonální aspekt. V každém z nich lze diferencovat atribut, obsah (východisko), prostředky a cíl. (tab. 1) Globální aspekt etické dimenze je určován sérií právních a mravních norem univerzálně platných a závazných. Nadprofesní formace se týká celé profesní skupiny sester bez ohledu na to, v jaké sféře zdravotní péče působí. Intrapersonalita má subjektivní kontext. Předpokládá zvnitřnění etických pravidel a reálnou etizaci v přístupu k pacientovi – láska k lidem, přirozená autorita, takt, smysl pro míru, altruismus a jiné.
Odborná dimenze profesionality je dána kvalifikačními požadavky, které jsou legislativně určené předepsaným stupněm a typem vzdělání. Její výslednicí je kvalifikace. Je měřitelná výkony, které určují profesní standardy.
Rezultátem profesionality je všestranná profesionální zodpovědnost. Nevzniká automaticky ani nabytím kvalifikace. Utváří se postupně za podmínky participace odbornosti, etičnosti a charakterového profilu.
Profesionální dimenze souvisí s procesem budování profesionality a označuje se termínem profesní dráha. V časové chronologii ji tvoří etapy vyznačující se specifiky – rozdílnou kvalitou výkonu či úrovní ztotožnění se s profesí. (tab. 2) Součástí profesní dráhy je i motivace a volba sesterského povolání, o kterých je zmínka v jiné části této práce. Podstatnou myšlenkou však je pregraduální příprava jako výchozí etapa.
Tvoří integrální součást systému kontinuálního vzdělávání sester s respektováním zásady, že profesionál se studiem nepřipravuje na profesi jednou provždy a definitivně. Na tuto etapu navazuje časově krátká éra profesního startu – vstupu do zaměstnání. Tento mezník je významný z psychologického i sociologického hlediska. Role studenta se mění na roli sestry. Přebírá zodpovědnost, kterou předtím zastřešoval jiný, a paralelně přebírá existenční zodpovědnost za sebe samého.
V chápání utváření profesionality sestry někdy dochází ke konfrontaci dvou modelů – modelu ideálního absolventa, který představovaly požadavky vysoké školy, s modelem ideálního pracovníka, jenž je určován představou zaměstnavatele, respektive jeho managementu. Absolvent obvykle není profesionálně připraven (profesní adaptace) na mnohé úskalí praxe a není ani osobnostně připraven vyrovnat se s některými vážnými okolnostmi a událostmi.
Všeobecně lze definovat okruhy rozporů, se kterými se absolvent v průběhu svého profesionálního startu konfrontuje:
* rozpor mezi vědomostmi a zkušenostmi,
* rozpor mezi osobními aspiracemi a potřebami organizace,
* rozpor mezi aktuálním postavením a perspektivou, která ho čeká.
Za zkušenou sestru se považuje praktik, který zvládl období profesionálního startu a v jeho pracovních návycích a zručnostech se objevuje v dobrém slova smyslu určitá dávka rutiny. Nastupuje fáze skutečného profesionálního rozvoje, jehož součástí jsou:
* profesní vzestup,
* profesní stabilizace, respektive migrace,
* profesní vyhasínání.
Tato období mají různou délku trvání, jsou individuální. Vstup do období profesního vzestupu však není možno určit délkou trvání praxe. Postup profesního rozvoje sestry je formalizovaný, institucionálně podmíněný a individuálně efektivní. V současnosti je známý fakt, že délka praxe v profesi nezaručuje sama o sobě i zkvalitnění profesionálních zručností. Sestra potřebuje, aby její činnost byla konfrontována s novými impulzy, pohledy, důkladnou analýzou a rozvíjející se teorií. Důležitou součástí etapy profesního vzestupu je zvyšování anebo rozšiřování kvalifikace kontinuálním celoživotním vzděláváním.
V systému celoživotního vzdělávání je pro sestru důležité:
* pokračovat ve vzdělávání, pouze pokud sama bude chtít,
* mít pozitivní zkušenosti z dosavadního vzdělávání,
* mít dojem osobního prospěchu,
* znát význam vzdělávání,
* dostupnost z hlediska času a finanční náročnosti,
* uznání dosaženého vzdělání,
* uvědomit si jeho celoživotní význam.
Ze sociologického hlediska je období profesního vyhasínání charakterizované jako předdůchodové období. Nelze zevšeobecňovat, že všechny sestry v tomto období „vyhasínají“ a jsou konzervativnější než jejich mladší kolegyně. Účinnou prevencí profesního vyhasínání je aktivní účast na vzdělávacích aktivitách, samostudium, udržování a revitalizace smyslu života a pracovního naplnění.
Celoživotní vzdělávání jako integrální součást profesionální dráhy sestry má více významů. Je důležitým faktorem zvyšování profesionální kvality výkonu, udržování a zvyšování společenského statusu profese, implementace nových poznatků do prostředí aktuální společenské praxe a umožňuje sestře držet krok s dobou. Z osobního hlediska je podstatným prvkem prevence nežádoucích jevů v morálně-psychickém stavu (profesionální zběhlost, syndrom únavy, neurotické příznaky až vyhoření).
Závěr
Profesní identita je zřetelné uvědomění si podstaty vlastní profesionality, pozice profese v systému sociálních kategorií a subjektivního statusu ve struktuře vztahových závislostí zdravotnického týmu. Je charakterizována určitým stupněm sebeuvědomění, autonomie, sebekontroly, sebereflexe, prožívání příslušnosti k profesní komunitě a interiorizace s profesními rolemi. Dimenze profesionality působí synergicky a longitudinálně ovlivňují profesní rozvoj sestry.
Jarmila Kristová1, Eva Musilová2
Stredná zdravotnícka škola, Strečnianska1, Stredná zdravotnícka škola, Záhradnícka2, Bratislava (kristova@szsba.sk)