Klient je středobodem celého dění ve zdravotnickém systému. Respektive, má jím být. To, co klient říká, by mělo mít patřičnou váhu, neboť je to on, s jehož tělem se pracuje a jehož organismus ve své celosti strádá.
Diskomfort v podstatě označuje nepříjemný pocit. Jde o tělesnou, duševní či sociální nepohodu, popřípadě jejich kombinaci. Morita a kolektiv dokonce diskomfort označují jako pátý základní vitální ukazatel vedle dechu, teploty, pulzu a krevního tlaku. Za šestý ukazatel část autorů považuje funkční status pacienta, který se rovněž odvíjí od diskomfortu. Námitkou proti zařazení diskomfortu mezi známky životních funkcí je fakt, že jde o jev subjektivní.
Přestože výraz „diskomfort“ již vešel ve všeobecné užívání v odborné i popularizující literatuře, není dodnes stoprocentně jasno nejen v jeho pravopise (někdy se setkáváme s formou dyskomfort, která však není ustálená a vychází ze starší řecké předpony - špatný, obtížný), ale ani v obsahu a jeho ontologické, tedy bytostně lidské váze.
Co je diskomfort?
Jelikož se jedná o jev subjektivní, daný osobním lidským prožitkem, je možné jeho náplň vymezit pouze dimenzionálně - vyjmenovat rozměry, které nepohoda může mít, s vědomím toho, že jejich intenzita a poměr jejich míšení i zabarvení jsou proměnlivé, není možné vytvořit jejich úplný výčet. K diskomfortu lze v různých podobách zařadit například únavu a malátnost, bolest, žaludeční nevolnost, omezení pohybu, vytržení z navyklého prostředí a vztahové sítě, ztrátu soukromí a intimity, různá funkční omezení, jako je snížení soběstačnosti a sebepéče, zábrany v komunikaci, nechuť k jídlu, obavy a situační úzkosti, parestezie, nespavost, somnolenci a jiné poruchy spánku a bdělosti. Jde tedy o narušení běžných funkcí a potřeb člověka, které postihuje každodenní život, snižuje jeho kvalitu, omezuje repertoár možných činností a požitek z nich.
V užším smyslu bývá diskomfort chápán jako popis neurčitého stavu nepohody, který není zahrnut v jiných, konkrétních pojmenováních stavů nepohody, jako například bolest či porucha tepelné libosti. Pak jde o pojem vymezený „per exclusionem“, tedy zbytkový pojem pro oblast, pro kterou zkrátka lepším nedisponujeme.
Pro klienta není mnohdy rozhodující objektivní ukazatel - teplota, biochemické veličiny, záznam na EEG, ale právě jeho pocit a prožitek, jeho míra pohody a prospívání, tedy absence diskomfortu. Lékař samozřejmě posuzuje rizika změněných či abnormálních objektivních veličin, ale známe situace, kdy při objektivním nálezu chybí klinický korelát a jakékoli potíže klienta, to znamená jeho kvalita života není narušena a život jako takový není ohrožen ani do budoucna. Takový případ je třeba doložen u některých abnormálních EEG záznamů. Naopak existuje nemalá skupina pacientů, kteří zažívají výrazný diskomfort, ačkoli medicínské a laboratorní metody, alespoň ty současné, nejsou schopné odhalit jakoukoli objektivní odchylku. Jak prohlásil kdysi doktor Komaroff, „neexistuje žádný teploměr na bolest nebo na únavu“.
Diskomfort v širokém slova smyslu a kvalita života jsou nepřímo úměrné. Člověk trpící únavou a některými jinými formami nepohody může být navíc v reálném životě více omezen než ten, jehož objektivní nálezy nejsou zcela příznivé (například má zlomenou nohu). Tento paradox je zčásti dán naším chápáním filozofických kategorií objektivní či subjektivní. Někdy je objektivnímu přikládána dogmatická váha pravdy, zatímco pacientův subjektivní prožitek je daleko v pozadí pozornosti zdravotnického personálu. To může být pro pacienta frustrující.
Pro lékaře je pouhá přítomnost diskomfortu a nepřítomnost pevných objektivních záchytných bodů rovněž frustrující. Není snadné připustit si vlastní bezradnost (a bezradnost vědy) a projevit snahu o empatii a pochopení klientových stesků. Proto někteří ufňukaní pacienti nebývají v ordinacích příliš vítáni.
Objektivní nález versus diskomfort
V anglickém prostředí se výraz „symptom“ vžil právě pro subjektivní potíže klienta. Objektivním známkám je vyhrazen termín „sign“. Symptom v tomto smyslu je vyjádřením osobního, nezadatelného prožitku diskomfortu na straně pacienta a zpochybnit jej znamená zpochybnit pacientovu pravdivost a jeho autentické existenciální utrpení. Nežijeme jen ve světě přístrojů naditých technologií a schopných zobrazit či změřit téměř každý orgán nebo jeho funkci, žijeme i ve světě pocitů, těžko popsatelných či exaktně vyjádřitelných stavů tělesného a duševního prožívání. Právě ty často rozhodují, spolu s funkčními omezeními, o tolik diskutované kvalitě života.
Nelze zpochybňovat váhu objektivních nálezů z fyzikálních a dalších vyšetření, i když i v nich vznikají artefakty, zkreslení a odchylky, je však třeba k těmto nálezům vždy přiřadit pocit pohody či nepohody (diskomfortu) jednotlivého klienta. Osobní pocit pohody se promítá do schopnosti vykonávat běžné denní činnosti, jak je charakterizuje například Karnofského škála funkční způsobilosti, zachycující rozsah života nemocných od normální funkce až po umírání a smrt. Vždy je nutné přihlížet nejen k tomu, co klient dokáže a zvládne, ale také k tomu, jak se při tom cítí.
Rozdílný přístup k těmto veličinám je patrný například v různých psychoterapeutických směrech. Behaviorální nácvik zdůrazňuje výkon a cíl, diskomfort je často součástí tohoto nácviku, kupříkladu při expozicích u sociálních fobiků nebo během vystavování se jiným úzkostným podnětům (pavouci, veřejná prostranství). Takový druh diskomfortu může být z dlouhodobějšího hlediska terapeutický. Jiné směry, například pozitivně laděné terapie, však sledují jiný cíl - zbavit se nepříjemných pocitů již během léčby, navozovat si stavy emoční pohody.
Diskomfort zažívají i lidé, kteří netrpí žádnou klasifikovanou poruchou zdraví. Může to být v práci, v rodině, v důsledku změněného prostředí (zkuste se dobře vyspat na neznámém lůžku v hotelu), tento typ diskomfortu však nevede, pokud nepůsobí dlouhodobě, k závažné poruše homeostázy a kritickému úbytku radosti či štěstí. Doba trvání diskomfortu má přitom zásadní vliv na jeho celkový dopad na psychiku jedince.
Vnější projevy diskomfortu
Z hlediska péče o osoby trpící diskomfortem je podstatné, že jde o omezení a utrpení často neviditelné povahy. Jeho vnější projevy jsou mnohdy nepřímé, nevidíme nikdy únavu samotnou, ale jen to, že pacient málo vstává z nemocničního lůžka, nevidíme bolest, ale vidíme například to, že klient zaujímá jednu z úlevových poloh. Proto je velmi důležité, aby zdravotnický personál, zvláště sestry, správně odečítal ukazatele osobního diskomfortu a pokud možno podnikl kroky k jeho zmírnění.
Diskomfort však nevzniká jen v důsledku nemoci samé, může se objevovat v souvislosti s vyšetřovacími a terapeutickými postupy. V tom případě hovoříme o iatrogenním diskomfortu. Obtížná vyšetření a diagnostické procedury nejsou ani v moderním zdravotnictví výjimkou, ať už jde o gastrofibroskopie, kolonoskopie (včetně ortográdní přípravy), lumbální punkce. Totéž platí o řadě terapeutických zásahů, jako jsou různé druhy operací, punkce perinazálních dutin, náprava fraktur atd. Zdrojem iatrogenního diskomfortu jsou rovněž vedlejší účinky léků, ať už je to spavost, útlum, neklid, nauzea či jiné.
Iatrogenní diskomfort může být tolerován jinak než diskomfort přirozený, vznikající v důsledku stresu nebo nemoci. Klient/pacient zaujme mnohdy smířlivější stanovisko k jednomu z nich - buď k přirozenému diskomfortu s tím, že jde o cosi nevyhnutného, co patří k životu, nebo k iatrogennímu diskomfortu s tím, že jde o nutné utrpení na cestě za uzdravením. Iatrogenní diskomfort je společensky vnímán jako eticky přijatelný, přestože jde o pocity, kterým má jedinec tendenci se za přirozených okolností vyhýbat. Freudovský výklad o snaze člověka vyhýbat se pocitům nelibosti je zde pozměněn vyšším cílem, který si klient klade - dosáhnout libosti zdraví.
Závěr
Význam diskomfortu v péči o zdraví je zásadní. Velkým cílem medicíny a ošetřovatelství je zachovat člověka naživu, pouhé přežití je však jen prvotní meta. Jde také o dosažení maximální kvality života a minimalizaci veškerého diskomfortu, v čele s bolestí, duševními tísněmi, únavou a podobnými faktory, které člověka omezují v jeho přirozené pohodě a volnosti, brání mu vykonávat některé činnosti a alterují jeho emoce. Proto každý krok, který lékař, sestra či další personál může podniknout ke snížení diskomfortu a málo viditelných složek lidského strádání, je cenným příspěvkem k pohodě a štěstí jedince i širší společnosti.
„Nejcennější okamžiky života se ve skutečnosti často vynoří právě v době, kdy se cítíme ve velké nepohodě, jsme nešťastní a nenaplnění. Přesně tyto okamžiky, hnané naší nepohodou, nám pomáhají vystoupit ze zajetých kolejí a hledat jiné směry a nové odpovědi.“ (M. Scott Peck)
Mgr. Bc. Roman Adamczyk, Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity v Opavě (laminek.A@seznam.cz)