Jste členkou expertního panelu pro sociálně-zdravotní péči při MPSV. Proč vznikl?
Na potřebu řešit problematiku dlouhodobé péče jsme již dlouho upozorňovali při jednáních Rady vlády pro problematiku seniorů. V České republice již neúnosně dlouho trvá situace, kdy se zdravotnictví zaměřuje téměř výhradně na akutní zdravotní péči a sociální služby s komplexní zdravotní problematikou prakticky nepočítají. Dochází k několikeré diskriminaci těch nejkřehčích pacientů – lidí s omezenou soběstačností, a to v současné době zejména v důsledku chronických onemocnění. Dlouhodobá péče se však netýká jen těchto onemocnění a jen starších lidí; jsou stavy, kdy je potřebná i v mladším věku, například u lidí po poraněních mozku, s chronickými neurodegenerativními onemocněními či po cévních mozkových příhodách.
Čím se panel v současné době zabývá?
Expertní panel vznikl rozhodnutím tehdejšího vicepremiéra a ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase a jeho činnost pokračovala i za dalších ministrů. Jedná se v podstatě o dobrovolnický poradní sbor složený z různých expertů na danou problematiku. Protože jsme chtěli přejít od diskusí ke konkrétnějším podkladům, připravily jsme s kolegyněmi Monikou Válkovou a Marií Korejsovou diskusní materiál, který poskytuje ucelený pohled na problematiku dlouhodobé péče v našem regionu. Materiál je k dispozici i na webu ministerstva práce a sociálních věcí. Magistra Válková za MPSV pokračuje s magistrem Roubalem za MZ na zpracování dat k problematice dlouhodobé péče. Je až neuvěřitelné, jak málo pozornosti bylo této problematice dosud věnováno. Přitom jde o velké téma, pro jehož řešení by měla být nalezena politická vůle a konsensus, protože se týká nebo se velmi brzy může týkat každého z nás.
Víte o tom, v jaké fázi je připravovaný zákon o dlouhodobé péči? Podílíte se na jeho vzniku?
Poté, co jsme v rámci expertního panelu vypracovali určité podklady a materiály, se vedla jednání mezi oběma resorty, která však již probíhala mimo panel. Jednání byla neveřejná, dokonce snad i utajená, a materiály nám už nebyly předány k diskusi. A i pro nás, kteří jsme v rámci expertního panelu řadu informací o dlouhodobé péči zpracovali a de facto tím jednání umožnili (neboť příslušné odbory MZ ani MPSV v tomto ohledu nic nepředložily), jsou průběh a výsledky dalších kroků tajné. Takže i pro mě bude věcný záměr zákona o dlouhodobé péči překvapením. Doufám, že ne nemilým.
Pomůže situaci vznik dalších lůžek následné péče? Nebo je řešením spíše vznik specializovaných nursing houses?
Domnívám se, že „nedostatek lůžek“ v České republice, jak to často slýcháme, je trochu klišé. Neumíme říkat – a platí to zejména pro politiky – skoro nic jiného, než že pro staré lidi potřebujeme ústavy, eventuálně že nebudeme mít na důchody. Osobně se domnívám, že počet lůžkových kapacit pro následnou péči v Česku je v podstatě dostatečný, i když se situace může lišit v jednotlivých regionech. Hovoří pro to i moje vlastní zkušenost. Naše rehabilitační a doléčovací oddělení zde v Praze má pravidelně volná lůžka, protože pacienty propouštíme přibližně po 3 až 5 týdnech a následně zajišťujeme služby terénní.
V Česku máme asi 4 procenta lůžek následné a dlouhodobé péče, a to ve zdravotním a sociálním resortu, pro osoby starší 65 let, což odpovídá evropskému průměru. Situace se samozřejmě liší region od regionu, někde například mají naprosto dostačující kapacitu léčeben či zařízení pro seniory a podobně, zpravidla nemají specializované služby. Podle mého názoru se ani tolik nejedná o otázku kvantity jako spíš kvality. Pro mladší lidi nepotřebujeme tolik lůžek, potřebujeme spíše kvalitní a dostupné rehabilitační a doléčovací kapacity. Ani pro starší či nejstarší nepotřebujeme jen lůžka, ale celé spektrum geriatrických služeb, počínaje akutní geriatrickou péčí a konziliární službou v nemocnicích a konče doléčením a rehabilitací v léčebnách.
Pokud tedy nemá výrazně přibývat lůžek, má se péče o seniory přesouvat do jejich domovů?
V Česku chybí – a to velmi výrazně, ve srovnání s jinými zeměmi – služby terénní, ambulantní a semimurální (intermediární). Tedy komplexní domácí ošetřovatelská péče, které jsme si zvykli říkat home care. Jde ale také o komplex home help – nikoli jen jednoduché pečovatelské služby, ale skutečně soubor všech možných služeb, které člověku pomohou zůstat v domácím prostředí – hlavně domácí asistence, využití moderních technologií pro podporu péče v domácnosti, pomůcky a flexibilní adaptace domácího prostředí k péči. Dále chybí case management, tedy koordinace těchto služeb šitá pacientovi na míru.
Dalším velkým problémem je podpora rodinných pečujících. Je to nejdůležitější článek v péči, sektor, který stále vynakládá většinu nákladů. U nás je to bohužel oblast naprosto opomíjená, rodinní pečující se předčasně vyčerpávají v důsledku zbytečných překážek, jakými jsou administrativní bariéry související například s příspěvkem na péči. Kdybychom výše uvedené služby zajistili alespoň na trochu slušné úrovni, nemuseli bychom zřejmě uvažovat o rozšiřování lůžkových kapacit.
Nedávno jste upozornila na poměrně nový lékařský obor medicíny dlouhodobé péče. Může už i u nás lékař tuto specializaci získat?
U nás je medicína dlouhodobé péče oborem nástavbovým, určeným pro lékaře se specializací v jiných klinických oborech, kteří pracují na odděleních dlouhodobé péče. Jedná se o roční certifikovaný kurz. V současné době se akreditují jak teoretické moduly, tak jednotlivá pracoviště pro praktickou výuku. Doufám, že již v krátké době nabídneme zajímavý vzdělávací kurz. Zatímco doménou geriatrie jsou akutní oddělení a geriatrické léčebny, lékaři s nástavbou medicíny dlouhodobé péče by se měli uplatnit jak v péči následné, tak právě i v dlouhodobé. Domnívám se, že by tyto lékařské specializace, samozřejmě společně s rehabilitací a paliativní medicínou, měly zlepšit kvalitu naší následné a dlouhodobé péče. I zde je zapotřebí odbornosti a specializace.
Čemu konkrétně se lékaři v rámci medicíny dlouhodobé péče naučí?
Medicína dlouhodobé péče je „aplikovanou geriatrií plus“. Vedle vlastní klinické geriatrie se zabývá komplexním managementem geriatrických syndromů, nejčastějšími pacienty jsou přeci jen ti geriatričtí. Týká se ale také dalších situací s ohledem na vedení celého týmu dlouhodobé péče i otázek kvality, v této oblasti tolik důležité a dosud opomíjené, kterou je rovněž zapotřebí odborně podchytit. Lékaři této specializace budou mít předpoklady k tomu, aby se stali medical directorem, což je termín, který se používá nejen v zámoří, ale i v Evropě. Jsou to lékaři-konzultanti, kteří úzce spolupracují s managementy zařízení dlouhodobé péče a de facto zde řídí poskytování zdravotní péče. Jejich partnery jsou kromě manažerů zařízení samozřejmě kvalifikované sestry, manažerky ošetřovatelských týmů.
Půjde tedy o odborné lékařské manažery?
Na odbornost není možné rezignovat, a to zejména v případě velké skupiny pacientů, kteří patří k těm nejkřehčím. Není možné říci, jak to opakovaně s hořkým úsměvem přirovnává kolega Zdeněk Kalvach: „Pro nedostatek pneumatik budeme jezdit jen na ráfcích nebo dřevěných kolech, pár mrtvých navíc nevadí.“
Následná i dlouhodobá péče potřebují kvalitu a odbornost, a to i s ohledem na lékařskou péči. Měli bychom podporovat vzdělání lékařů v potřebných tradičních oborech (geriatrie, rehabilitace) i oborech nově vzniklých (paliativní medicína a medicína dlouhodobé péče). Nikoli na veškerou odbornost rezignovat, jak to bohužel nedávno ve svém stanovisku učinila Česká lékařská komora, která by měla být právě jedním z garantů kvality a odbornosti.