Před nedávnem vyšla vaše kniha Bolesti zad, mýty a realita, která se týká bolestí zad. Jak jste k té knížce dospěl?
Knihu jsme vydali s kolegou Jirkou Šavlíkem a fyzioterapeutkou Blankou Beránkovou. Vznikala řadu let a je shrnutím našeho názoru na stav současného léčení bolesti zad, který shledáváme v mnoha směrech za nešťastný a nabízíme na něj nový pohled.
Proč nešťastný?
Asi deset let jsem pracoval na oddělení rehabilitační kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice a stále intenzivněji jsem pociťoval, že způsob medicíny, ke kterému jsem nucen, mne neuspokojuje, mnoha pacientům ani nepomáhá a do ordinace se stále vracejí. Pátral jsem po skutečné příčině jejich obtíží. Díky spolupráci s psychosomatikem Šavlíkem jsem dospěl k poznání, že k tomu, abych zjistil podstatu problému a o čem bolest vypovídá, nestačí znát jen objektivní nálezy rentgenových a dalších vyšetření. Je nutné se seznámit s pacientem jako s „celým“ člověkem.
Poznávám životní příběh
Chcete tedy poznat jeho životní příběh?
To je přesný výraz. Pokud s pacientem navážu kvalitní vztah, získám si jeho důvěru a on mi sdělí informace ze svého života, pak dokážu přesně identifikovat příčinu jeho problémů. Vysvětlení naprosté většiny zdravotních obtíží lze velice rychle nalézt právě v životě pacienta.
To je vše potřebné k vyléčení?
Ne, to samo o sobě nestačí. Je potřeba se na takové příčině s pacientem shodnout a společně vyjednávat o možných změnách v jeho životě. Tak, aby se obtíží zbavil. Mám-li pochybnosti, využívám všech možností moderní diagnostiky. Říká se tomu komplexní nebo psychosomatická medicína.
Je hodně těch, kteří od vás odcházejí a vy víte, že podle vás ty zbytečné prášky budou pořád užívat?
Lidí, kteří nejsou k tomuto způsobu medicíny motivováni, je pořád, bohužel, dost. Medicína totiž naučila pacienty k doktorovi chodit pro prášky a pro diagnózy. Ne pro to, aby se s ním podělili o své starosti a hledali společně východisko z potíží, ve změně životního stylu, ve změně chování. Komplexní medicína je medicínou dialogu, vzájemné důvěry a porozumění.
Kdo vás vlastně navštěvuje?
Ke mně chodí lidé, které standardní medicína zklamala. Lidé, kteří se o mne dozvěděli z odborných článků, viděli mé vystoupení. Ti, kteří pochopili, že ten, kdo zodpovídá za jejich zdraví, jsou oni sami.
Takhle ne!
Zastáváte názor poznat pacienta. Jenže ordinace jsou plné a času na pacienta má lékař málo. Je tedy pro něho jednodušší poslat mne na rentgen, napsat recept. Vy rentgen ale příliš nemilujete.
To není přesný výraz. Já pacienty na rentgen také pošlu. Ale až ve chvíli, kdy mám podstatné informace z jeho života, důkladně ho klinicky vyšetřím, a přesto si stále nejsem příčinou jeho obtíží jistý. Posílám na rentgen pacienta s jasně formulovanou otázkou, k potvrzení konkrétní představy, kterou jsem si udělal. To je rozdíl ve způsobu práce od běžné ordinace, kdy pacient tyto důležité informace často vůbec neposkytne. Někdy dokonce proto, že se ho na to nikdo neptá. Lékař ani neví, že by se o to měl zajímat. A tak koluje po vyšetřeních, kupí se mu výsledky, ze kterých lékař zjistí, co všechno pacientovi není. Nikoliv ale to, co mu ve skutečnosti je. Medicína si tak zadělala na obrovský problém v podobě rychle narůstajícího počtu pacientů s „nevysvětlitelnými“ chorobami. Prostě na odhalování životního trápení pacienta je i ta nejmodernější zobrazovací technika krátká.
Platit, ale dostat kvalitní péči
Potvrzujete tedy slova, že lékař na pacienta nemá čas.
Já s tím mám bohaté zkušenosti, ve stejných podmínkách jsem pracoval. Byl jsem pod stejným tlakem, měl plnou čekárnu a na pacienta deset minut. To ale nepřinášelo výsledky a já si uvědomil, že takhle si svoji práci nepředstavuji. Současná obchodně-průmyslová medicína tlačí doktory k tomu, aby hodně léčili a obsloužili co nejvíce pacientů. Doktor, který rychle uzdravuje, se neuživí, vykazuje málo bodů. To se stalo i mým osudem ve fakultní nemocnici. Tam jsem se pacientům takto věnoval a záhy jsem se od vedení dozvěděl, že jsem pro nemocnici ztrátový, protože nevykazuji potřebný počet bodů. To je prostě systém supermarketů s nutností velkého obratu.
Co podle vás s tím?
Je nezbytné motivovat pacienty, aby o své zdraví pečovali a to je možné jedině formou finanční spoluúčasti. Za své peníze ale musí pacient dostat kvalitní péči. A ne být chaoticky posílán na spoustu zbytečných vyšetření a polykat zbytečné prášky. Současně je tedy nutný návrat k původnímu poslání medicíny postavené na vztahu mezi lékařem a pacientem. Znamená to tedy návrat k původnímu smyslu praktických lékařů, kteří rozhodují o tom, jak bude pacient stonat. V minulosti měl každý člověk svého rodinného doktora. A ten o rodině věděl vše. Dobrý praktik je základ medicíny.
Co je podle vás bolest?
Bolest považuji ze nesmírně cenný obranný mechanismus, varovný signál, jehož prostřednictvím nám tělo dává najevo, že s ním zacházíme nešetrně. Proto musíme nejprve bolesti porozumět. Když se člověk bolesti zbaví pomocí léků a pokračuje v nevhodném chování, které ji vyvolalo, velice brzy se od počátečních funkčních obtíží dopracuje k těžkým a nevratným degenerativním kloubním změnám artrózám.
Metoda zkouška - omyl
Komplexní medicínu nemůže ale provozovat každý. Jsou k tomu potřeba alespoň komunikační schopnosti, je třeba být pacientovi sympatický.
Není nutné, aby lékař byl pacientovi sympatický. Musí bý ale odborně na vysoké úrovni, být důvěryhodný. Komplexní přístup se při troše snahy nechá naučit. Je to otázka zájmu. Kdo tohle nemá, ten by praktickou medicínu neměl vůbec dělat. Může být ale třeba špičkovým odborníkem tam, kde nemusí řešit přímé pacientovy problémy.
Ne každý ale má osobnostní vybavení na to se ptát na příběh člověka taktně.
Já jsem prošel bojem a postupoval metodou zkouška omyl. Zpočátku jsem dost tvrdě narážel, když jsem položil necitlivě otázku. Pacient mi sdělil, co mi je do toho, jak žije a jaké má starosti. „Tady máte moje záda a starejte se!“ řekl. Připadal jsem si spíše jako automechanik než jako lékař. Dnes rychle poznám člověka motivovaného ke spolupráci.
Do zdravotnické továrny nevstoupím
Vyčerpává vás tento způsob medicíny?
Kdyby to bylo jednoduché, bylo by to podezřelé. Mohl bych si stěžovat, ale jenom sám sobě. Pro tuhle medicínu jsem se rozhodl dobrovolně s vědomím všech nepříjemností, které mohou nastat. I já se totiž musím pohybovat v obludném systému našeho zdravotnictví.
Umíte si představit návrat zpět do ordinace plné lidí a na každého mít jen minimum času?
To bych už nechtěl nikdy zažít. Jakmile se člověk jednou pro psychosomatiku rozhodne, není cesty zpátky. S kolegy jsme v pozici jakýchsi medicínských disidentů. Snad se z té medicínské kotelny dostaneme dříve než za čtyřicet let. Do zdravotnické továrny už bych se zařadit nedokázal. Asi bych medicínu opustil.
Jak v tomhle tedy můžete žít, když vám unikají body kvůli tomu, že pacientovi věnujete více času?
Tohle nejde bez podpory rodiny. Kdybych přišel domů a čekaly mne výčitky, že soused podnikatel vydělává desetkrát více a můj bývalý spolužák z medicíny je dnes místopředsedou Evropského parlamentu, dlouho bych to asi nevydržel.
Napsal řadu knih, je lékařem, uznávaným odborníkem v otázkách dopingu, má pozici jakéhosi ombudsmana dopingem přistižených sportovců, je lékařem a jeho specializací jsou poruchy pohybového aparátu. Se systémem zdravotnictví nesouhlasí, proto se vydal vlastní cestou. Jeho zásadou je, že se lékař musí seznámit s pacientovým životním příběhem. Objektivní nálezy je pak třeba posuzovat v jeho souvislostech. Jenže to se nesetkává v systému, kdy na pacienta není příliš času, s pochopením. Žije s přítelkyní, má tři děti - dceru Alžbětu (13), syna Jana (17) - a sedmiletou dceru Johanku. Bydlí v Praze, jako lékař působí v Centru komplexní péče v Dobřichovicích u Prahy. Pochází z Mnichova Hradiště, kam se za maminkou a přáteli často vrací. MUDr. Jan Hnízdil, 47 let.
Regionální deníky