Důkazy, důkazy a zase důkazy

Lékařství na počátku 21. století se jednou bude říkat „medicína důkazová“. Nic proti důkazům – ty jsou doménou i tak krásné disciplíny, jakou je matematika. Jenže medicína není matematika. Není to abstraktní disciplína. Pacient není číslo v matematickém vzorci. Nebo možná je, ale takovou rovnici ještě matematika nevyřešila. A mě napadá, že ani nechci, aby ji vyřešila. Pacient není dokonce ani prvek v chemické rovnici. Je to živý systém, tak složitý a úchvatný, že se mnohdy dokáže sám uzdravit – když mu do toho moc nekecáme a nezasahujeme – stejně jako dokáže umřít třeba na přemíru žalu a samoty. Někdy zase symptomy zázračně zmizí jen proto, že nás někdo vezme za ruku. Minulý týden jsem byla nemocná a bylo mi opravdu zle. K horečkám a infekci se přidala těžká deprese. Občas si i doktor (a redaktor) musí vzpomenout, jaké to je, když trpí. Léčí to pýchu. Stíny mé nejspíš streptokokové angíny prozářil při odběru krve jas a vlídnost sestry v laboratoři. Někteří zdravotníci jsou vážně jak Slunce. Ta sestra byla tak hodná, že jsem se pak z toho na chodbě rozbrečela. Byla jsem na chvíli živoucím důkazem toho, že laskavost léčí. Nemusela se ani provádět klinická studie. A potom ti lékárníci. Ocenili jsme je v historicky prvním ročníku soutěže Lékárník roku a v tomto čísle jim vzdáváme hold. Neoceňujeme je ovšem jen za to, že rozumějí všem těm věcem kolem farmakokinetiky a farmakodynamiky, že rozumějí souhrnům údajů o