Premiér Petr Nečas musel v posledních dnech nabýt dojmu, že má ve vládě dva ministry zdravotnictví. Nejdříve se dveře jeho pracovny zavřely za odboráři z Lékařského odborového klubu, kteří si ruku v ruce s řediteli nemocnic přišli stěžovat, že ministr zdravotnictví neplní své sliby a nedokáže v nemocnicích zajistit nárůst platů slíbený v memorandu, které ukončilo akci „Děkujeme, odcházíme“.
Sotva za touto návštěvou zapadly dveře, rozrážejí je zástupci Koalice soukromých lékařů. „Ministra zdravotnictví považujeme za nekompetentního,“ žehrá mluvčí koalice Vladimír Dvořák a pokračuje: „Chová se spíš jako nějaký odborářský předák. Jediné, co jej v současnosti, co se týká úhrad zdravotní péče, zajímá, je to, jestli určití zaměstnanci v určitých zdravotnických zařízeních dostanou větší plat.“
A Dvořákův koaliční kolega Zorjan Jojko přitaká: „Nechápeme, že ministerstvo zdravotnictví chce v první řadě za každou cenu vyhovět odborářům a přesunout peníze do nemocnic.“ A teď si vyberte.
Nestranně nemusí znamenat dobře
Ministr zdravotnictví Leoš Heger (neboť – ač to prvotní logika popírá – jde skutečně v obou případech o něj) však nemusí propadat zoufalství. Až mu budou příště odboráři lát do lhářů, může vylepšit svou vyjednávací pozici tvrzením, že zjevně dělá, co může, neboť od soukromých lékařů si svým úsilím dostát slibům vysloužil nálepku odborového předáka. A vice versa, soukromé lékaře může Heger dojímat šrámy utrpěnými v potyčkách s odboráři.
Politici se obecně rádi opájejí pocitem, že když schytávají rány zleva i zprava (obrazně, nikoli nutně politicky), dělají zřejmě svou práci dobře, neboť nikomu nestraní. Může být, ale zdaleka to není pravda vždy, když politik něco takového tvrdí.
Leoš Heger by měl vzít v úvahu i možnost, že schytává-li kritiku skutečně z velké části lékařského spektra, může to svědčit o tom, že dělá svou práci špatně.
Oba kritizující tábory totiž nejen že samozřejmě kopou za vlastní zájmy a příjmy, ale mají také svůj díl pravdy.
Chycen ve vlastní pasti
Leoš Heger se už více než rok motá v pasti, do níž se podpisem memoranda sám chytil. Od chvíle, kdy sklidil uznání za diplomatické řešení ostrých lékařských protestů, vlaje za svým slibem, jehož splnění odsouvá ekonomická realita v zemi stále hlouběji do říše snů. Cestu k přisypání peněz do systému zvýšením plateb za státní pojištěnce má ministr zatarasenou, protože klíč od státní kasy má v ruce jeho stranický nadřízený Miroslav Kalousek.
Proto – a v tom mají zase pravdu soukromí lékaři – Leoš Heger udělal z nemocnic jediné jakés takés vítěze hubené úhradové vyhlášky a ostatní segmenty zdravotní péče odsunul do pozice poražených. Sluší se připomenout, že v tomto poli poražených jsou na tom praktici a ambulantní specialisté ještě relativně dobře ve srovnání dejme tomu s komplementem.
Leoš Heger by si proto místo oblíbeného uspokojení nad tím, že údery přicházejí z obou stran, měl upřímně položit dvě kardinální otázky: Je současná zapeklitá situace skutečně důsledkem vnějších ekonomických okolností, nebo se někde v průběhu posledního roku stala chyba? A existuje vůbec ještě z této zapeklité situace důstojná cesta ven?