S vývojem lidské společnosti, rozvojem techniky a změnami pracovního stylu se charakter hromadných neštěstí mění. Přibývají další rizika vyplývající z lidské činnosti, a to průmyslové a ekologické škody, násilné činy, terorismus, ale hlavně dopravní nehody, které patří v současnosti na 9. místo jako příčina invalidity a smrti. Statistiky udávají z roku na rok nárůst dopravních nehod, nárůst počtu usmrcených, těžce a lehce zraněných. Jsou to alarmující čísla především proto, že tato úmrtí a poranění můžeme zařadit mezi zbytečná. Mnohým dopravním nehodám se dalo určitě předejít a mnohá zranění, při poskytnutí správné první pomoci, nemusela mít tak tragické následky.
Stavy bezprostředně ohrožující život jsou takové, při kterých není zaručené přežití bez poskytnutí neodkladné pomoci a náhlá smrt je velmi pravděpodobná. Patří sem koronární příhody a srdeční infarkt, polytraumata a kraniocerebrální poranění, cévní mozkové příhody, intoxikace, akutní exacerbace, chronické plicní nedostatečnosti, status asthmaticus, embolie arterie pulmonalis, tonutí a dušení se, křečové stavy (epilepsie, eklampsie), stavy metabolického bezvědomí, krvácení z gastrointestinálního traktu, gynekologické krvácení, alergický šok, postižení nervosvalového systému. Vznikají náhle, často vedou k těžkému poškození zdraví nebo i k náhlé smrti a faktory k jejich zvládnutí jsou rychlá a efektivní první pomoc, pohotovost a kvalita zásahu služby Rychlé zdravotnické pomoci s odborným převozem, propojení příjmu s oddělením neodkladné péče a správný postup při řešení zdravotních následků daného stavu.
Od historie po současnost
Již v dobách před naším letopočtem se lidé snažili oddálit smrt. Postupy, někdy hodně bizarní, používané při oživování postižených se postupem času zdokonalovaly. Nejstarší zmínky o první pomoci pocházejí z časů Galéna. K postupům oživování v tomto období patřilo silné potřásání tělem obráceným vzhůru nohama, válení na sudu, lechtání pírkem namočeným ve čpavku pod nosem, nalévání oleje do úst, insuflace tabákového dýmu do střev, bití po chodidlech, pouštění žilou, zabalení do olověného plechu a válení těla po horkém ohništi, vdechování tabákového dýmu do úst a nosu. Maximální hranice pro úspěšné oživení byla čtyři hodiny a pokračovat v oživování bylo potřeba alespoň dvě hodiny.
Moderní éra kardiopulmonální resuscitace (KPR) se datuje od roku 1960, kdy doktor W. B. Kouwenhoven znovuobjevil a přepracoval zevní masáž srdce jako postup k obnovení krevního oběhu. V tomto roce byly do klinické praxe uvedeny defibrilátory. Profesor P. Safar prokázal, že kombinace umělého dýchání z plic do plic se zevní masáží srdce představují účinnou metodu KPR. Od 70. let byla pozornost výzkumníků zaměřená na přežívání mozku v průběhu zástavy oběhu a bezprostředně po něm.
Základní diagnostické a terapeutické postupy při stavech bezprostředně ohrožujících život v současné době vycházejí z doporučení konference AHA (American Heart Association), konané v roce 1992 v USA. Mezinárodní koordinační orgán pro resuscitaci ILCOR (International Liasion Committee on Resuscitation) vydal v roce 2000 nové směrnice pro neodkladnou resuscitaci. Evropská rada pro resuscitaci (ERC) tyto směrnice přijala. Výuka zásad základní a rozšířené neodkladné resuscitace se tak sjednocuje na celém světě. Klíčem k úspěchu je rychlost konání, což však předpokládá dokonalou znalost resuscitačních metod a postupů, mezi které patří i diagnostika základních životních funkcí a vědomí. Sledujeme reakci postiženého na oslovení, na taktilní až bolestivý podnět.
Pokud nereaguje ani na bolestivý podnět, jde o bezvědomí. Na diagnostiku dýchání používáme zrak, kterým sledujeme pohyby a zdvihání hrudníku, a sluch, jímž posloucháme proudění vzduchu při dýchání a cítíme proud vydechovaného vzduchu. Pomalé, mělké, rychlé, chrčivé nebo namáhavé dýchání představuje ohrožení. Pokud je postižený v bezvědomí a nedýchá, je předpoklad, že došlo i k zástavě krevního oběhu, a je třeba začít se zevní masáží srdce.
Specifikum první pomoci spočívá v souboru vzájemně propojených opatření a činností, které jsou nevyhnutelné ke správnému řešení život ohrožujících stavů. „Záchranný řetěz“ se skládá z okamžitých opatření, jako jsou poskytnutí první pomoci (zabezpečení místa inzultu, eventuálně vyproštění, umělé dýchání a masáž srdce, zastavení krvácení, uložení do stabilizované polohy, protišoková opatření). Dále je to přivolání specializované pomoci, poskytnutí první pomoci při ostatních poraněních a stavech (polohování, obvázání, znehybnění končetin, uklidnění postiženého atd.). Pokračuje léčba a převoz do nemocnice záchrannou službou a definitivní ošetření ve zdravotnickém zařízení. Na úspěšnou neodkladnou resuscitaci navazuje resuscitační nebo intenzivní péče.
Lze však konstatovat, že jakákoli první pomoc je lepší než žádná.
Fáze neodkladné resuscitace
Neodkladná resuscitace je soubor cílených opatření vykonávaných laiky, zdravotnickými pracovníky nebo lékaři, která slouží k co nejrychlejšímu obnovení oběhu okysličené krve mozkem u osoby postižené náhlým selháním jedné nebo více vitálních funkcí. Neodkladná resuscitace se dělí na dvě fáze, které na sebe plynule navazují. Je to základní a rozšířená neodkladná resuscitace.
Základní neodkladná resuscitace
Základní neodkladná resuscitace (BLS – Basic Life Support) se poskytuje na místě vzniku náhlé život ohrožující příhody, musí být zahájena ihned a na její poskytnutí se používají jednoduché manévry bez speciálních pomůcek a vybavení:
* uvolnění dýchacích cest,
* přivolat odbornou pomoc 112, 155,
* dýchání z plic do plic rychlostí 10/1 min, vdech jen 1 sekundu,
* zevní masáž srdce rychlostí 100/1 min v poměru 30 stlačení ku 2 vdechům (při jednom i dvou zachráncích),
* resuscitaci je možné ukončit při obnovení spontánní ventilace a krevního oběhu, s příchodem záchranné služby nebo při vyčerpání zachránce,
* neresuscituje se, když postižený vykazuje jisté známky smrti (posmrtná ztuhlost, posmrtné skvrny), nebo pokud by byl zachránce ohrožený,
* stabilizovaná poloha,
* zastavení závažného krvácení.
Rozšířená neodkladná resuscitace
Rozšířená neodkladná resuscitace (ACLS – Advanced Cardiac Life Support) je odborná první pomoc na místě postižení nebo v průběhu převozu. Používají se speciální postupy, pomůcky, přístroje, léky. Mezi výkony rozšířené neodkladné resuscitace patří zajištění dýchacích cest (intubace), kyslíková terapie, zajištění venózního přístupu, aplikace léků a tekutin; monitorování činnosti srdce (EKG), defibrilace (při fibrilaci komor).
Abeceda neodkladné resuscitace podle P. Safara:
A – airway – obnovení a zajištění průchodnosti dýchacích cest
B – breathing – zajištění dýchání
C – circulation – zajištění krevního oběhu
D – drugs and fluids – podání léků a infuzních roztoků
E – electrocardiography – monitorování EKG
F – fibrillation treatment – defibrilace
G – gauging – hodnocení příčiny náhlé zástavy oběhu
H – human mentation – hodnocení stavu mentálních funkcí
I – intensive care – intenzivní a resuscitační péče.
Výzkum
Zásady poskytování první pomoci jsou vypracovány a vyučovány tak, aby první pomoc mohla být poskytovaná jednoduchými metodami, účinně a rychle a s použitím minimálních technických pomůcek. Je přirozené, že poskytnout první pomoc umí jen ten, kdo má základní teoretické vědomosti a osvojil si prakticky několik algoritmů, které vykonává zcela automaticky. Etické a právní normy kladou poskytnutí první pomoci při ohrožení života spoluobčana na první místo mezi občanskými morálními vlastnostmi. Při mimořádných událostech se uplatňuje staré dělení první pomoci na svépomoc, vzájemnou pomoc, laickou první pomoc, předlékařskou první pomoc a lékařskou první pomoc. Jedná se vždy o neodkladné výkony poskytnuté ihned po vzniku neštěstí do doby příjezdu prvních výjezdových skupin Integrovaného záchranného systému.
Národní plán na zvýšení bezpečnosti na cestách na druhé pololetí roku 2005 s výhledem do roku 2010 byl na Slovensku vypracován se záměrem minimalizovat ztráty na lidských životech a snížit materiální škody. Národní program soustavného vzdělávání v neodkladné zdravotní péči a první pomoci vypracoval vzdělávací programy pro jednotlivé cílové skupiny. Mezi jeho aktivity patří vypracované koncepce dopravní výchovy na základních školách a koncepce rozvoje dopravních hřišť, jejichž hlavním cílem je ochrana zdraví a života dětí. Jak jsme zjistili, úroveň jejich vědomostí v poskytování první pomoci je nedostatečná.
Jako problematickou oblast jsme si v rámci výzkumu stanovili úroveň vědomostí studentů na středních školách o poskytování první pomoci. Cílem průzkumu bylo zjistit úroveň vědomostí o poskytování laické první pomoci studentů gymnázia a monitorovat jejich názory a postoje týkající se dané problematiky.
Vymezili jsme problémové oblasti a stanovili pracovní hypotézy, které jsme následně ověřovali metodou dotazníku. Dotazník obsahoval 35 položek, z toho byly 2 položky otevřené. Otázky se zabývaly problematikou poskytování první pomoci, resuscitace, základních životních funkcí, zlomenin, krvácení, šoku a jiného poškození zdraví. Průzkum byl realizován za pomoci pedagoga, který se věnuje výuce první pomoci.
Průzkumný vzorek tvořilo 60 studentů prvního ročníku ve věku 15 až 16 let. Návratnost dotazníků byla stoprocentní. Z vyhodnocených dotazníků jsme zjistili, že většina studentů by dokázala teoreticky poskytnout první pomoc. Ale přibližně každých 5 let přicházejí nová doporučení, nové postupy. Tyto nové metody studenti neznají.
Na základě výsledků průzkumu tedy doporučujeme výuku první pomoci rozdělit do více výukových bloků v průběhu celého školního roku. Jasnou a názornou demonstraci postupů první pomoci při jednotlivých druzích poranění. Vzájemné procvičování první pomoci v modelových situacích tak, aby si studenti osvojili jednoduché algoritmy. Postupy doplňovat a modifikovat podle doporučení evropské resuscitační komise. Získané vědomosti a zručnosti ověřovat na modelových situacích, např. při soutěžích.
Průzkum jsme momentálně rozšířili i na další věkové kategorie, u kterých jsme použili modifikovaný dotazník (Števová, 2009).
O autorovi: PhDr. Hana Belejová, Ph. D. Klinika urgentní medicíny a medicíny katastrof, LF Univerzity Komenského, Bratislava (hanabelejova@gmail.com)