To vše jistě edukační proces zahrnuje, ale pravý význam není zdaleka vystižen. Pokud budeme překládat přesně z angličtiny, potom musíme použít výrazy jako „vzdělávání, výchova, učení, učební proces“. Pedagogický slovník přímo uvádí: „V nejobecnějším významu označuje jakékoli situace, za účasti lidských subjektů nebo zvířat, při nichž probíhá nějaký edukační proces, tj. dochází k nějakému druhu učení.“ (Průcha, 2001)
Z pohledu zdravotníka se osobně nejvíce ztotožňuji s názorem, že edukace představuje „…mezeru mezi informací, kterou jedinec má, a informací, která je potřebná pro to, aby dokázal zvládnout určité činnosti nebo se sám o sebe postaral…“ (Gessner, 1989). Pokud budeme předpokládat, že zdravotníci chápou edukaci jako předání jednorázové informace, je velmi pravděpodobné, že zajistit si sebepéči může být pro některé pacienty obtížné. Edukace tedy musí představovat řádně připravenou a kvalitně realizovanou výuku.
Jinak řečeno, ať už v roli lékaře, sestry nebo jiného nelékařského zdravotnického pracovníka, snažme se podat nová fakta v takovém rozsahu, aby byla pro klienta funkční a efektivní. Nesetrvávejme pouze u jednorázové informace, protože v tomto případě se může pacient jednoduše dostat do situace, kdy sice „možná ví“, ale často není schopen nebo ochoten realizovat. V souvislosti s pojmem „edukace“ je nutné se zmínit ještě o jednom faktu. Proč mluvíme v souvislosti s předáváním informací pacientům o edukaci, proč nepoužíváme známý pojem zdravotní výchova?
Domnívám se, že je velmi důležité, aby zdravotníci vnímali a především přijali posun v chápání vztahu směrem k pacientům (nebo chceme-li ke klientům). Jedním z mnoha předpokladů je, podle mého názoru, vytvoření vztahu důvěry, jistoty, vstřícnosti a porozumění mezi zdravotníkem a pacientem. A právě tady je možné hledat hlavní rozdíl mezi zdravotní výchovou a edukací. Zdravotní výchova zastupuje tzv. paternalistický model, vyžadující od jedince (v tomto případě pacienta) pouze schopnost řídit se udělenými radami. Zdravotníci tak, možná nevědomě, vytvářejí vztah závislosti a přebírají veškerou zodpovědnost za zdraví pacienta.
Edukace naopak pracuje s jinými modely, jeden z nejčastěji uváděných představuje empowerment (do češtiny můžeme snad přeložit jako posílení, zapojení). Tento model zastupuje princip, ve kterém zdravotník nabízí zdroje informací, různé alternativy či postupy, možná řešení, přístupy k dalším zdrojům informací. Vytváří vztah vzájemné spolupráce, poskytuje prostor k výběru a rozhodnutí se.
Pacient se tak stává aktivním článkem celého edukačního procesu, rovnocenným partnerem a také dochází k posunu ve smyslu přijetí zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí se, za vlastní zdraví a rovněž za důsledky svého chování. Každý z nás pravděpodobně ve svém životě zažil okamžik, kdy se rozhodoval na podkladě získaných informací o změně životního stylu. Jistě si vzpomeneme, že pro většinu z nás nebylo těžké rozhodnout se na základě okamžitého impulzu, těžší však pravděpodobně bylo u svého rozhodnutí vytrvat.
V podobné situaci se nacházejí pacienti v okamžiku, kdy zdravotník zahajuje edukační proces, ať už se týká čehokoli. V mnoha případech se tak zdravotníci-edukátoři logicky dostávají do situace, kdy se pacienti snaží najít jinou cestu nebo přímo informaci odmítnou. Řešení takto vzniklé situace nabízí zdánlivě velmi jednoduché řešení, správně vedenou komunikaci.
Efektivní komunikace
Umění efektivně vedené komunikace však neznamená něco, co je nám vrozeno, i když určitá míra talentu v tomto směru představuje nespornou výhodu. Při efektivně vedené komunikaci by měl mít edukátor jasno přinejmenším v následujících bodech: * Co přesně chce klientovi sdělit… nakolik má být informace rozsáhlá, čeho se bude týkat a jak se bude v dalších setkáváních rozšiřovat, případně kdo všechno se bude na předávání informace podílet. * Kdy bude informace předávat… eliminace všech možných stresových momentů (vnitřní nepohoda pacienta, denní biorytmus, aktuální zdravotní stav apod.). Za nejvhodnější se samozřejmě považuje, pokud si zdravotník s pacientem čas a datum schůzky naplánuje. * V jakém prostředí bude edukace probíhat… klidné, tiché, příjemné, vhodně upravené prostředí. Ideální situací je, pokud schůzka probíhá v místnosti k edukacím určené (v rámci oddělení, kliniky, zdravotnického zařízení). * Jaký postup zvolí… jaké metody a postupy edukátor využije nejen z hlediska pedagogického, didaktického, ale především z hlediska psychologického.
Za zásadní z hlediska předávání informací považuji opakování klíčových slov nebo vět. Při dodržení tohoto postupu se zvyšuje pravděpodobnost fixace nového výrazu nebo komplexní informace. Dále musím zmínit vliv různých podnětů a různých aktivit, které rovněž přispívají k rychlejší a především dlouhodobější fixaci, a tím usnadňují následnou aplikaci v praxi. Zajištění kontinuity edukačního procesu, tedy možnost opakovaně kontaktovat zdravotníka-edukátora, zvyšuje pravděpodobnost uchování nové informace.
Jako edukátoři bychom se měli vyhýbat všem situacím, kdy může mít pacient pocit, že jej jako člověka hodnotíme či posuzujeme. I v žertu pronesená věta typu: „…pane Nováku, já vám to říkám už potřetí…“ se může hluboce vrýt do paměti pacienta a rozhodně nepředstavuje podporu pro rozvoj partnerského vztahu a zdravé komunikace.
Rovněž tak často zmiňované příkazy nejsou pacientem logicky přijímány kladně. Troufám si tvrdit, že pro nikoho z nás není příjemné, pokud nemá možnost výběru a je s ním jednáno z pozice „nadřízeného“. I tento moment se bohužel ve vztahu zdravotník-pacient vyskytuje častěji, než jsme možná ochotni připustit.
Dalším z důležitých předpokladů efektivně vedené komunikace je poskytnutí času klientovi, jak k přemýšlení, tak k utřídění získaných informací a především pro kladení otázek. Tento požadavek je rovněž velmi často opomíjen a jeho absence je odůvodňována nedostatkem času. Zdravotníci potom mají tendenci rychle poskytnout základní informace a prostor k doplňujícím otázkám zkrátit na minimum nebo jej zcela vyloučit. Tím ovšem edukační proces ztrácí na kvalitě.
Rozhodně bychom měli naplnit požadavek jasnosti a srozumitelnosti mluveného projevu, především díky omezení používání většího množství odborných nebo slangových výrazů. Pokud už takový výraz zdravotník použije, je jeho povinností jej pacientovi srozumitelně vysvětlit. Především u objasňování praktických dovedností je nutno dbát na konkrétnost a srozumitelnost.
Jinak pacient může velmi rychle dospět k názoru, že se jedná o obtížný výkon a ochota provádět jej se výrazně snižuje. Podobná situace může nastat, pokud edukační proces probíhá v nevhodnou dobu (pro pacienta) a v nevhodném rozsahu. Je plně na rozhodnutí zdravotníka, jeho zkušenostech, ale také taktu, aby vyhodnotil aktuální situaci a podle reakcí klienta zvolil správný čas i správnou sumu předávaných informací. I přes veškeré doporučované postupy se však domnívám, že ne vždy je možné tento požadavek beze zbytku naplnit, což dokazuje i pilotní studie průzkumného šetření, kterou bych ráda představila.
Pilotní studie
Cílem pilotní studie bylo detekovat, jakou formou klienti od zdravotníků informace získávají. Také jsem chtěla určit zásadní problémy, které pacienty v průběhu edukace tíží. Anonymně jsem oslovila skupinu 55 respondentů. Polovina představuje klienty privátní chirurgické ambulance a druhá polovina je tvořena náhodně oslovenými jedinci.
Největší skupina respondentů, celkem 23, udávala, že se setkali pouze s jednorázovým předáním informací a měli možnost klást otázky. Další velkou skupinu, celkem 16, tvořili respondenti, kteří získali jednorázovou informaci, ale bohužel už neměli možnost klást otázky. Doba trvání „edukace“ v obou případech nepřesáhla délku 15 min.
Za stěžejní zjištění považuji informace o tom, jak nás pacienti vnímají a co v průběhu edukace, potažmo komunikace, především postrádají. Více než polovina respondentů, celkem 27, hodnotí kladně především lidský přístup (graf 1) a rovněž vysoký počet respondentů udává jako příjemný fakt, že zdravotníci jsou ochotni poskytnout jim čas a prostor ke konečnému rozhodnutí se.
Jako problém ovšem vnímám informaci, že pouze 5 respondentů z celkového osloveného počtu respondentů označilo získanou informaci jako srozumitelnou. (graf 1) Považuji to za alarmující zjištění. Jestliže tak nízký počet pacientů rozumí tomu, co jim zdravotníci říkají, nemohou logicky doporučované režimy správně dodržovat. Jak se mohou klienti rozhodovat, pokud přesně nerozumějí poskytnutým informacím, jak a na co se mají zdravotníků ptát?
Možná i zde můžeme hledat odpovědi, proč již menší počet respondentů uvádí, že zdravotníci vystupují vstřícně (20) a jsou trpěliví (20). Podle očekávání za nejvíce obtěžující moment považují vyrušování v průběhu edukace, tedy spíše v průběhu podávání jednorázové informace. Vyrušování představují především opakované telefonáty nebo přítomnost jiných osob, většinou dalších zdravotníků, kteří do edukačního procesu zasahují s organizačními záležitostmi.
Více než 20 % respondentů negativně hodnotilo „odosobněný přístup“ zdravotníka, který by se dal popsat rovněž jako „úřednický“. (graf 2) Od 7 klientů zazněl jednoznačný požadavek na dodržování partnerského vztahu. Na závěr pilotní studie jsem se respondentů ptala, zda a nakolik zdravotníkům věří.
Dvě třetiny oslovených respondentů odpovědělo, že zdravotníkům sice věří, ale přesto získané informace konzultují. Bezvýhradnou důvěru ve zdravotníky vyslovilo zhruba 20 % oslovených respondentů a 11 % zdravotníkům spíše nedůvěřuje. Jeden respondent uvedl, že zdravotníkům nevěří vůbec. Z hlediska statistického se jistě jedná o zanedbatelné číslo, z hlediska lidského to však vnímám jako důležitou informaci.
Můžeme předpokládat, že u většího vzorku oslovených respondentů by pravděpodobně došlo k nárůstu tohoto čísla. Naučme se proto poskytovat našim klientům větší prostor ke zhodnocení nabízených informací a oni snad budou ochotni přijímat a respektovat naše doporučení.
Mgr. Alice Onderková, NCO NZO v Brně (onderkova@nconzo.cz)
