Jak se v současné době EP staví k elektronizaci zdravotnictví svých členských států – podporuje ji, nebo dokonce i nařizuje?
Organizace zajištění systému zdravotní péče je výsostně národní otázkou. EU v této věci nepřísluší členským státům nic nařizovat. Na druhou stran už mnoho let, ještě dříve, než Česko přistoupilo k EU, tedy před rokem 2004, se v EP i Evropské komisi objevují zprávy a doporučení, jež jasně ukazují na to, že součástí moderního zdravotnictví je také moderní způsob práce s informacemi. Současné evropské zdravotnictví je soustředěno kolem pacienta, který má mít dostatek informací k tomu, aby o svém zdraví mohl rozhodovat. Sdílení a předávání zdravotních informací, podobně jako elektronická preskripce mohou významným způsobem zvýšit kvalitu a bezpečnost poskytované zdravotní péče a zároveň efektivitu, tedy účelnost využívání finančních i lidských zdrojů. Pokud budeme s informacemi správně pracovat, budeme ve zdravotnictví méně plýtvat.
Kde jsou kořeny evropské elektronické legislativy?
První legislativní předpis – směrnice EU o právech pacientů při přeshraničním poskytování zdravotní péče – se objevil v roce 2008. Tam se poprvé v článku 14 objevuje elektronické zdravotnictví jako takové a také právo člověka, který se jede léčit do zahraničí, aby si s sebou mohl vzít informace v elektronické podobě a aby zase v elektronické podobě přivezl informace o péči, která mu byla v cizině poskytnuta. Také se tam objevuje kapitola, která zavazuje státy, aby se připravily na to, že budou uznávat elektronické recepty vystavené v jiných členských zemích. Jednotlivé země se pak dobrovolně – a musím dodat, že všechny – zapojily do vyjednávání o datových standardech a technických detailech předávání zdravotnických informací přes hranice.
Jakou formou EU podporuje členské země v elektronizaci na národních úrovních?
Paralelně běží řada evropských projektů financovaných evropskou komisí, klíčovým je EPSOS (European patient smart and open services). Probíhá od roku 2006 a jeho cílem je otestovat a najít technologické, právní a další standardy pro to, aby výměna mezi zeměmi mohla probíhat hladce. Není bez zajímavosti, že Česká republika se projektu účastní od začátku, tehdy jako jediná z nových členských zemí, a také to, že první předání elektronických informací (včetně překladu, kdy se česká zpráva „sama“ přeloží do francouzštiny) proběhlo mezi Českem a Francií v roce 2012. Projekt se nyní chýlí ke svému závěru a bude mít další pokračování.
Existuje také řada doporučujících dokumentů, z nichž klíčovým je akční plán elektronického zdravotnictví na roky 2014 až 2020. Plán navazuje na vyšší úroveň „Digitální Evropa“ a ještě vyšší úroveň „Evropa 2020“, což jsou strategie, které poměrně jasně popisují, jaký by měl být vývoj v oblasti informatizace a využívání informačních technologií ve zdravotnictví v jednotlivých členských zemích. Ponechává vývoj na nich samých, ale zároveň významně podporuje spolupráci, koordinaci a výměnu zkušeností.
V našem zájmu je, aby informace o zdraví, pakliže cestujeme po EU, mohly cestovat s námi. Do toho plně zapadají iniciativy, které v Česku vznikají, ať už je to Karta života Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR, Vitakarta Oborové zdravotní pojišťovny nebo zdravotní knížka VZP. Prakticky ve všech zemích, včetně Izraele, který je o kus dál a je velkým vzorem, pravidelně probíhají velmi ostré výměny názorů i politické diskuse o tom, jakým způsobem elektronické nástroje do národního systému zdravotnictví zavádět. Je to velká změna v myšlení lidí i v poskytování zdravotní péče. Samozřejmě řada těch, kteří profitují z nepřehlednosti systému, se pak cítí elektronizací ohrožena a brání se jí.
Která země EU je nyní v elektronizaci svých dat nejúspěšnější?
Rozvoj elektronizace probíhá z logiky různých systémů zdravotnictví odlišně. Například ve Švédsku se léky předepisují prakticky kompletně elektronicky. V Dánsku je velmi vyspělý systém předávání zdravotních informací. Hodně daleko je španělská Andalusie, kde má 7 milionů obyvatel zdravotní knížky. Hodně úspěšný je region Veneto na severu Itálie, v oblasti identifikačních karet pacientů udělali velký kus práce Slovinci.
V Německu a Rakousku existují snahy, ale pokud vím, nejsou příliš daleko. V tomto kontextu nemohu vynechat, že česká realita, kde je v systému zdravotních knížek registrováno 2,5 milionu lidí, tedy čtvrtina obyvatelstva, je hodně daleko. Proto osobně lituji současného vývoje, kdy je další rozvoj zpomalen. Přesto nepochybuji o tom, že je to správný směr a bude pokračovat, proto jej podporuji.
Podpořil jste také směrnici o přeshraniční péči. Když shrnete svoji činnost za celý svůj poslanecký mandát v EP, která témata evropské zdravotní politiky jste podporoval a se kterými naopak nesouhlasil?
Jedním z prvních zdravotnických témat na začátku mého mandátu byla zpráva o modernizaci zdravotnických systémů a zpráva o mobilitě pacientů, která byla nelegislativní přípravou na směrnici o službách. Obecná směrnice o službách měla v původním návrhu komise zahrnovat i zdravotní služby a otevřít společný evropský trh poskytování služeb včetně zdravotních. Během projednávání však byly zdravotní služby z této obecné směrnice na půdě EP vyjmuty, což jsem nepodpořil, myslím si, že to byla chyba.
Brzy nato přišla zpráva EP o důsledcích vyjmutí zdravotních služeb ze směrnice o službách a na půdě Evropské komise začala na základě této zprávy práce na přípravě směrnice o právech pacientů při přeshraniční péči. Práci na směrnici jsme v parlamentu úspěšně dokončili, platí od roku 2011 a do října 2013 měla být implementována do legislativ všech 28 členských států.
Jaký byl váš postoj k novelizaci směrnice o pracovní době?
Tato směrnice výrazně omezuje svobodu zaměstnance a zaměstnavatele v dohodách o pracovní době a přesčasech. Spolu s ostatními odpůrci jsme opakovaně varovali před virtuálním nedostatkem lékařů. Po uplynutí výjimky musejí zdravotnická zařízení čelit faktu, že lékaři vyčerpají evropské kvóty přesčasů. Pokládám za nešťastné, že nezůstala smluvní volnost mezi lékaři, kteří by rádi sloužili (zejména ti mladí jsou na to připraveni), a zdravotnickými zařízeními, jež by nabídku využila. Budeme se s tím muset vyrovnat, a to poměrně těžko. Předpokládám, že kvůli biči evropské legislativy dojde k omezení dostupnosti zdravotní péče v některých oblastech nepřetržité péče.
Na druhé straně bych rád vyzdvihl nařízení přijatá v minulém roce – o klinických studiích, o zdravotních prostředcích a o in vitro diagnostice. Nejde o směrnice, ale nařízení, která budou platit stejně ve všech zemích EU od okamžiku, kdy vejdou v platnost, a to bude během několika let. Ačkoli podporuji subsidiaritu a rozhodování na národních úrovních, myslím si, že zde je koordinace a harmonizace v pořádku. Všechna tři nařízení jsem podpořil, protože zlepší poskytování zdravotní péče. Bude lépe kontrolován vstup zdravotnických prostředků a diagnostik na trh a budou snadněji proveditelné mezinárodní klinické studie.
Jak jste hlasoval při schvalování novely tabákových výrobků?
Zde jsem na jedné straně zvažoval zdravotní aspekty kouření a na straně druhé zásady subsidiarity. Jsem přesvědčen, že o regulaci tabáku má rozhodovat každá země zvlášť. Tak jako je jednotný trh se zdravotnickými prostředky, tak není žádný jednotný trh s cigaretami. Tím nezpochybňuji škodlivost kouření. Není pochyb o tom, že by se proti němu mělo bojovat, je potřeba chránit proti němu děti a tak dále. Ale nenacházím žádný důvod proč to dělat jednotně na evropské úrovni.
Osobně jsem také velmi skeptický k tomu, že zákazy a nařízení budou mít kýžený dopad, tedy že se sníží počty kuřáků. Jedním z hitů této směrnice byla velikost varovného obrázku. Příklad Austrálie ovšem ukazuje, že to není tak jednoduché. Důležitější je výchova, přístup k relevantním informacím a podpora svobodného rozhodnutí. Většina lidí podle mě nezačne nebo přestane kouřit proto, že se k tomu rozhodne, ne proto, že je to zakázané.