Samozřejmě chápu obavy občanů, že jim nemoci, které bohužel náš život provázejí, vyčerpají peněženku. Musím však říci, že se v této chvíli projevují příliš silně a zavánějí panikou. Přitom v souvislosti s cenami léků skutečně není k žádné panice důvod.
Ročně máme z necelých osmi procent hrubého domácího produktu (HDP) k dispozici na léky 20 až 23 procent, což činí asi 38 miliard korun. Není přitom bez zajímavosti, že plně „za hotové“ si dalších léků koupíme ještě za čtyři miliardy korun!
Co řeší tzv. léková vyhláška? Řeší pouze to, jak se výše uvedený balíček financí rozdělí na léčivé látky, které jsou v lécích, jež kupujeme v lékárnách, obsažené.
Jestliže tedy chceme, aby v každé skupině léčiv, například na vysoký krevní tlak, na snížení hladiny cholesterolu a podobně, byl vždy alespoň jeden lék, který zdravotní pojišťovna uhradí plně, vznikne (opět v dané skupině léků) jakýsi finanční „schodek“, který se musí nějak rozpočítat na léky ostatní.
Je to, samozřejmě, pro odborníka farmakologa řečeno velmi vulgárně, proces je složitější, nicméně pro pochopení je to snad dostatečně vypovídající.
Teď se může objevit námitka, proč je v daných skupinách léků více, když podle logiky uvedené teorie by v ní stačilo léků méně či dokonce jen jeden? A mohly by být hrazeny více, či plně!? Je to sice extrémní příklad, ale proto je třeba jej uvést.
Odpověď zní, že ovlivňování počtu léků v jednotlivých skupinách by znamenalo regulaci trhu a ten, jak čtenář jistě ví, chceme mít „bez přívlastků“. A nejen že chceme, jinak to v dnešním světě ani nejde.
Farmaceutické firmy léky vyrábějí a chtějí je také prodávat. Ve chvíli, kdy lék Státní ústav pro kontrolu léčiv - po splnění mnoha a mnoha podmínek - zaregistruje, obrátí se výrobce na ministerstvo financí, kde řekne, za kolik ten lék bude prodávat.
Ministerstvo financí uvedenou sumu nikterak nereguluje, jen k ní připočte 32 procent obchodního rabatu pro lékárníky a distributory a pět procent DPH.
Na ministerstvu zdravotnictví pak je - podle řady kritérií, například léčebné účinnosti a jejího porovnání mezi různými dávkami a dostupnými léčivými látkami - stanovit za léčivé látky v léku obsažené výši úhrad z veřejného zdravotního pojištění. Toť vše.
Pak přichází na řadu VZP, která podle výše úhrady léčivé látky vypočítá výši úhrady za celé balení, a pokud je výsledek nižší než součet ceny požadované výrobcem, obchodního rabatu a DPH, vyrovná se rozdíl výší doplatku.
V novinách se v těchto dnech objevily názvy mnoha léků i se zvýšenými doplatky. Pracovníci odboru farmacie zkontrolovali položku po položce a konstatovali, že látka obsažená v každém z uvedených léků je obsažená také v jiných lécích (léky s jiným obchodním názvem), které jsou plně hrazeny - a to nejen u jednoho, ale z většiny u dalších tří až čtyř léků s totožnou látkou!
Ale nemohu nezmínit ještě jednu důležitou věc. Totiž to, že obecně spotřeba léků stoupá. Příčin je víc, ale nezanedbatelnou skutečností je, že dobrou čtvrtinu až třetinu léků polykáme zbytečně.
Zavedením zdravotních knížek by se podle mne dosáhlo, a to zejména u starších lidí, kteří jsou logicky potřebnější „konzumenti“ zdravotní péče, nesrovnatelně účelnější a méně rizikové farmakoterapie.
Tím by se mohlo ročně ušetřit až 15 miliard. Myslím, že z toho musí být každému jasné, že by se pak mohla výše úhrad snížit u mnohem většího počtu léků.
Vraťme se ale do reality. Každý má právo žádat na svém lékaři ten lék, na který se nedoplácí. V případě, že mu z různých důvodů nevyhovuje, lze žádat pojišťovnu, která za určitých podmínek může i lék, na který se doplácí, plně hradit.
Myslím, že se o mně dostatečně ví, jak jsem proti zvyšování jakékoliv finanční spoluúčasti. Prosím proto občany, aby nepodléhali zprávám, které hovoří o opaku. Jsou zavádějící.
Milada Emmerová, Právo
(Autorka je ministryní zdravotnictví)