Empatie v ošetřovatelském kontextu

9. 10. 2009 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Empatie je vnitřní naladění osobnosti spojené s ochotou vnímat a porozumět vnitřnímu světu druhého člověka. Vyžaduje vnímání vlastní identity, schopnost reflexe, úctu a ohled k druhému člověku i schopnost představit si situaci jeho pohledem. K tomu, aby se komunikace stala empatickou, je třeba ji cvičit a rozvíjet v každodenním životě.


Každý člověk prožívá svoje onemocnění naprosto odlišně. Aktivní spolupráce pacienta se sestrou je vázána na pochopení a respektování jeho individuálních potřeb. Čím je nemocný člověk křehčí a zranitelnější, tím více očekává porozumění a pomoc ze strany zdravotníků. Klíčem k pochopení pacienta je mimo jiné i empatie. Pojmem empatie označujeme vcítění, což je schopnost vžít se do pocitů a situace druhého člověka. V souvislosti s ošetřovatelskou péčí je empatie chápána jako schopnost, která zahrnuje porozumění vnitřním prožitkům a perspektivám pacienta, spojená s uměním dát najevo či sdělit toto porozumění pacientovi.

Empatie jako proces

Vcítění je složitý proces, který se skládá z následujících složek:
* z připravenosti se vcítit (vžít se) do situace protějšku (Jak se v této situaci pacientovi vede?) a uvědomit si jeho pocity (Co pacient cítí?)
* ze srovnávání svých pocitů a pocitů pacienta (Znám tyto pocity, dokážu si aspoň představit rozpoložení pacienta?)
* z vytyčení jasné hranice mezi mým JÁ a TY (pacient), abychom situaci chápali pod zorným úhlem pacienta.

Teprve když se na chvíli sestra nevěnuje sobě (aniž by na sebe zapomněla), může pacienta pochopit z jeho pohledu a jeho citového rozpoložení, nebo si alespoň dokázat představit, jak mu je. Nyní může vyjít svým jednáním pacientovi vstříc nebo mu nabídnout: „Co mohu udělat, aby se vám vedlo lépe, abyste věděl, že nejste sám?“ Empatii nelze zaměňovat za soucit. Soucit nevyžaduje aktivní jednání, je to pasivní zkušenost podílení se na strachu, starostech druhého. Na druhé straně porozumění pocitům pacienta neznamená odevzdat se jim, i přes velikou empatii si profesionálně vystupující sestra uchovává určitý odstup od duševních pochodů pacienta.

Nevhodné reagování

Při empatickém naslouchání se můžeme dopustit i některých chyb, kdy naše reakce nemusí být vždy nejadekvátnější. Mezi způsoby reagování, které procesu empatie nepřispívají, se řadí: popírání pocitů, hodnotící a zobecňující reagování, předsudky, rady, jak situaci vyřešit, vyjadřování soucitu či neverbální projevy naslouchajícího, které působí nedůvěryhodně (uhýbání pohledem, sledování hodinek aj.). Například svěří-li pacient sestře své obavy o chod rodiny během své hospitalizace, pak případná reakce „To si nesmíte tak brát, oni si nějak poradí“ je poměrně necitlivá.

Nemocný, který tuto situaci prožívá velmi intenzivně, má pak pocit, že mu sestra nerozumí. Rozvoj vcítění začíná v nejranějším dětství. Schopnost empatie je podmíněna vývojovou úrovní osobnosti, množstvím zkušeností, četností vztahů, které jedince ovlivňují, ale i vzory chování. Empatie se může během života měnit a vyvíjet. Empatickému chování se lze naučit, záleží nejen na vůli a ochotě jedince, ale i na jeho celkovém vztahu k lidem.

Jak pečovat a rozvíjet vcítění

* Důležitým předpokladem je uvědomování si vlastních pocitů.
* Neméně důležité je umět své pocity opravdově vyjadřovat.
* Ověřovat si, jestli se dokážeme vcítit do rozpoložení druhého. Informujte se u přátel a známých, kdy a jak pocítili vaši empatii – získejte zpětnou vazbu.
* Při pozorování druhého se nedejte ovlivnit jediným znakem, např. smíchem, ne každý, kdo se směje, je opravdu šťastný – všímejte si i ostatních signálů, které člověk nevědomky vysílá do okolí v rámci neverbální komunikace.
* Pro umění vcítit se je velmi podstatné aktivní naslouchání včetně parafrázování. Už tím, že opakujeme, co jsme slyšeli, signalizujeme zájem.
* Je možno vyzkoušet i tzv. psychofyzické jednání, díky němuž se herci dokážou vžít do své role – zkuste napodobit beze slov držení těla, gesta, chůzi, mimiku nějakého člověka.
* Naučit se rozlišovat mezi pravým a tzv. handlířským vcítěním.

Není lehké umět dávat najevo empatii v současné postmoderní společnosti, kdy se více preferuje svět věcí a peněz oproti citlivosti k lidem. V ošetřovatelství, kde lidský vztah je významnou součástí profese, je důležité disponovat rozvinutými empatickými schopnostmi. Z tohoto důvodu se empatie stává nedílnou součástí sociálních dovedností sester.


O autorovi: PhDr. Eva Poláchová, Fakulta zdravotnických studií, Univerzita Pardubice (eva.polachova@upce.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?