Existuje mnoho etických problémů, které se vyskytují v rámci léčebných a diagnostických výkonů i v oboru geriatrie. Mezi nejdůležitější etická pravidla kontinuálního ošetřování patří: * informovaný souhlas, který by měl být poskytnut svobodně a v písemné podobě (u osob nesvéprávných jsou výjimky ošetřené zákonem), * anonymita informací týkajících se léčebného procesu pacienta, * intimita při všech odborných výkonech (Kutnohorská, 2006).
Ageismus zahrnuje předsudky a negativní představy o starých lidech, projevy diskriminace vůči staršímu člověku nebo skupině starších osob (Tošnerová, 2002).
Násilí na seniorské populaci se projevuje zneužíváním (fyzické, psychické, ekonomické, sociální), zanedbáváním či týráním. Špatné zacházení se seniory se uskutečňuje prostřednictvím rodiny, ošetřujícího personálu a prostředí nebo společnosti.
K rizikovým faktorům špatného zacházení se seniory patří: * problémy závislosti (závislost starých osob na ošetřovateli, mentální neschopnost závislé osoby, izolace závislé osoby, neschopnost vykonávat denní činnosti, křehkost apod.), * problémy rodiny (rodinné konflikty, rodinná anamnéza – duševní choroby, abúzus alkoholu), * problémy financí (chudoba, finanční stres), * záležitosti instituce (socioekonomické faktory v rámci zdravotnické instituce – nízké platové ohodnocení, nestabilní personál apod.).
Největší etickou normou v geriatrii je zachování důstojnosti člověka i v případě ošetřování starých a dlouhodobě nemocných lidí se špatnou prognózou. Z hlediska práv geriatrických pacientů při poskytování zdravotní péče se Poledníková a kol. (2006) zaměřila na následující cíle: * zajištění rovnosti při diagnostice a léčbě, * zajištění dostupnosti odborné péče, * zajištění autonomie starého pacienta, * právo na důstojnou smrt.
Násilí na starých lidech patří do skupiny geriatrických sociálních syndromů. Starý člověk je jen velmi těžko schopen rychlé a účinné adaptace na neočekávané změny životních podmínek nebo změny svého zdravotního stavu. Sociální status starého člověka patří do znevýhodněné kategorie, je utvářen ve společenských zvycích a zákonech. Ve stáří všeobecně počet rolí, a tím i sociálních pozic, ubývá a senior ztrácí prestiž (Koval, 2004).
Diskriminace starých lidí je vyhraněný vztah, určitý stereotyp lidského chování vůči seniorům, který má společné rysy s rasismem. Prezentují ji především zástupci mladších generací. Palát (2003, s. 33) uvádí: „…důležitým společenským faktorem je kvalita života starých lidí. O její úrovni však nejsou k dispozici žádné údaje. Pokud si ji však promítneme ve světle diskriminace, potom musíme dojít k poznání, že trend je negativní.“ Ideálem současného stárnoucího člověka je zachovat si soběstačnost do maximální možné míry. Tělesný a duševní stav se mění podle životních podmínek a situací. Mnoho starých lidí je nevyčerpatelnou studnicí moudrosti prožitého života. Chvíle strávené s nimi mohou být důležité pro naše vlastní stárnutí.
Kromě sociálních problémů přináší stáří i řadu zdravotních problémů. Narůstající problémy starého člověka donutí vyhledat odbornou pomoc, která je seniorům poskytována buď ve zdravotnických, nebo v sociálních institucích. Zdravotní problémy lidí plynule narůstají s věkem. Pro klinickou praxi je důležité hodnocení zejména rozsahu a závažnosti postižení nebo handicapu. Proto je důležité posuzování funkční schopnosti a soběstačnosti geriatrického pacienta (Topinková, 2005).
Specifika ošetřovatelské péče
Potřeby pacienta závisí na jeho individualitě a závažnosti nemoci. Objektivní potřeby, které jsou podmíněné vznikem choroby, musí sestra identifikovat a podle možnosti i uspokojit. Cílem činnosti sestry je pomoci pacientovi co nejdříve a v co nejvyšší míře se adaptovat na změnu prostředí a získat samostatnost v uspokojování potřeb. Péče o geriatrického pacienta klade důraz na uspokojování těchto potřeb: * biologické potřeby – zaměřené na příjem potravy a tekutin, vyprazdňování, hygienu, spánek a odpočinek, pohodlí, přiměřený pohybový režim, změnu polohy, * psychické potřeby – zaměřené na odstraňování a zmírňování bolesti, předcházení a zmírňování strachu a úzkosti, identifikování obav a nejistot z neznámého, zabraňování ztrátě sebeúcty, * sociální potřeby – zaměřené na zmírnění sociální izolace, účinnou komunikaci s pacientem, zajištění sociálních kontaktů s podpůrnými osobami, řešení problémů souvisejících se ztrátou soběstačnosti, péči při doléčování, * kulturní potřeby – zaměřené na umožnění sledování společenského a kulturního dění, estetiku prostředí, * duchovní a spirituální potřeby – zaměřené na respektování náboženské svobody (Farkašová, 2005).
Při uspokojování všech potřeb je potřebné akceptovat práva a důstojnost pacienta.
Pro specifičnost ošetřovatelské péče, která je velmi fyzicky a psychicky náročná, se v některých případech setkáváme s ageismem i u hospitalizovaného pacienta. K nejčastějším formám tzv. druhotného ponižování geriatrických pacientů ve zdravotnických a sociálních institucích řadíme tyto projevy: * nevhodné a nedůstojné oficiální postupy, * nevyhovující režim ústavní a sociální péče, * upírání práva na informace nebo nevhodná forma jejich podání, * upírání práva být vyslechnut a mít možnost podílet se na rozhodování o sobě samém, * nerespektování rozhodnutí pacienta/klienta o rozsahu péče, * nerozvinutí mechanismů a práv determinovaných osob.
Jako nevhodné zacházení se seniory hodnotíme tyto projevy: * nežádoucí formy ošetřování, * nadměrné nebo neindikované podání tlumivých psychofarmak, * omezující hyperaktivní péče (Poledníková a kol., 2006).
Ochrana práv seniorů
Při řešení špatného zacházení zvažujeme, zda je starý člověk schopen přiměřeně mentálně zhodnotit svoji situaci a zda si on sám přeje tuto situaci změnit. Pokud nabízenou pomoc akceptuje, je třeba jej seznámit s jeho právy a s možným řešením dané situace. Personál, který pracuje s pacienty ve vyšším věku, by měl mít na paměti, že starý člověk je fyzicky i psychicky velmi zranitelný a nevhodné chování personálu mu může způsobit trauma.
Prevence násilí může být individuální, rodinná a celospolečenská. Legislativní ochrana občanů je zaručena trestním zákonem o týrání blízké a svěřené osoby.
V roce 1959 OSN přijala Chartu práv dítěte a v roce 1962 byl v USA formulován syndrom týraného dítěte. Seniorská varianta tohoto problému vzbudila zájem přibližně až o 10 let později a trvale jí bylo věnováno asi desetkrát méně pozornosti. Ve Slovenské republice se zájem o problematiku špatného zacházení se seniory objevil asi až o 20 let později. Publikace o tomto problému se objevují až od poloviny 90. let. V roce 2002 vydala WHO zprávu o násilí a zdraví ve světě, ve které definuje násilí jako úmyslné použití či hrozbu použití fyzické síly nebo moci proti sobě, jiné osobě, proti skupině nebo komunitě, a to síly (moci), která má, nebo s vysokou pravděpodobností bude mít, za následek poranění, smrt, psychické trauma, poruchu vývoje nebo deprivaci (Kalvach, 2004).
Projevy a rizikové faktory špatného zacházení se seniory
Přesná identifikace problému je složitá a rozhodující otázkou zůstává, co skutečně definujeme jako zanedbávání, týrání a zneužívání starých lidí. Jde vlastně vždy o selhání péče poskytovatele služeb (Koval, 2001).
Společnost často vnímá starého člověka jako jedince, který už nemá důležitou roli v rodině ani se v ní nepodílí na aktivním rozhodování. Mnohé faktory, jako přibývání let, pokles rodinného a sociálního postavení, úbytek mobility a nezávislosti, ztráta kontaktů s přáteli a vrstevníky, nedostatek financí, jsou častou příčinou, že starý člověk rezignuje, stává se závislejším. Tyto situace vytvářejí větší možnost pro zneužívání a týrání starých lidí, což může vyústit do mimořádně složitého problému pro seniora. Špatné zacházení se seniorem představuje celý komplex nežádoucích jevů páchaných na starém člověku v procesu péče o něj.
Agresivita při špatném zacházení se starým člověkem může být: * otevřená – tupý, přímý, ale cílený brachiální nebo sociální útok, * skrytá – symbolická nebo krytá, * zástupná – směřuje k náhradnímu objektu, hovoříme o tzv. obětním beránkovi nebo hromosvodu, * invertovaná – sebepotrestání, agresivita vůči sobě, z vědomých nebo podvědomých tendencí, v extrémních případech vedoucí k sebevraždě (Koval, 2001).
Agrese vede k nejhrubším formám týrání starého člověka. Při agresi hraje významnou roli riziková situace, jako je spolužití s agresorem, významná společenská nebo jiná osobní vazba k němu. Velmi často je agrese socializovaná, tedy vykonávaná nenápadnými, společensky tolerovanými způsoby, které se obtížně dokazují a postihují. Může jít o jednání účelové, o opakované afekty, o vliv alkoholu nebo jiných drog, často o vyčerpání a syndrom vyhoření u osob, které se o starého člověka starají (Kalvach, 2004).
Týrání starých lidí je mimořádně složitým problémem, který vzniká jako následek závislosti a odkázanosti staré osoby, extrémního stresu, sociální izolace, generačního děděného násilí a vnitřní dynamikou osobních problémů. Byly identifikovány faktory, které zvyšují pravděpodobnost, že se určitý člověk stane obětí špatného zacházení, ale i faktory, které zvyšují pravděpodobnost, že se špatného zacházení člověk dopustí.
Akutním řešením situace ohrožení seniora je jeho hospitalizace nebo umístění v sociálním zařízení, v každém případě má být ihned přerušen kontakt s pachatelem. Kromě nejzávažnějších případů se nedoporučuje kriminalizace pachatele, ale spíš podpora přetížené rodiny nebo pečovatele (Kalvach, 2004).
Mezi příčiny týrání starších lidí patří: * Společenské – ve stáří klesá soběstačnost, stoupá odkázanost, chybějí finanční prostředky. Soběstačnost se mění na závislost. Tento faktor se velmi často stává rozhodujícím v příčinné souvislosti špatného zacházení se starou osobou.
Environmentální – vycházejí z biologické, ekonomické, výchovné a emocionální funkce rodiny.
Behaviorální – životní styl rodiny, chování jedince i populace, mají přímý vliv na špatné vztahy mezi starými rodiči a potomky, které pramení z nepřipravenosti nést břemeno stáří vlastního rodiče (Čižmáriková, 2004).
Řešení a prevence
Rozpoznání špatného zacházení se starým člověkem je citlivý problém. Mnoho obětí se stydí za svou ponižující situaci a nevěří, že je možné najít řešení. Postižení bývají často na pachateli závislí a mají k němu citový a protektivní vztah. Problémy proto nesignalizují, ale naopak se snaží pachatele krýt. I rodina se chrání a případné týrání seniora tají.
V rámci sociálního stavu se sestra zajímá o rodinu, postavení starého člověka v rodině, o vztahy, citové vazby a bytové podmínky. Sestry musí ovládat zákony státu, ve kterém působí, týkající se ohlašování pravděpodobného nebo dokázaného zneužívání. Po zjištění příčiny špatného zacházení se starým člověkem je potřeba důrazně zasáhnout a eliminovat zdroj násilí. Plnoprávného dospělého člověka však nelze nutit, aby opustil prostředí, ve kterém ho zneužívají, a v mnoha případech se on sám rozhodne zůstat. Rovněž se nesmí zapomínat na odbornou i laickou přípravu ošetřovatelů a pečovatelů, včetně členů rodiny seniora. Velmi důležité aspekty ochrany seniora před násilím jsou zahrnuty především v legislativě. Ochranu občana Slovenské republiky, jeho lidská práva, nedotknutelnost jeho osoby a majetku zajišťují Ústava Slovenské republiky, trestní zákon, občansky zákoník a jiné právní předpisy týkající se práv člověka.
Starší lidé mají právo na ochranu před případy ageismu. Zaručená práva pro seniory se opírají o předpoklad, že staré osoby vyžadují speciální ochranu z důvodu existence vzájemného příčinného vztahu mezi věkem a zvýšenou zranitelností k týrání a zneužívání starých lidí. Každý má právo na důstojný život. Při předcházení problému se můžeme opřít o práva starých lidí. Charta práv starších osob byla vyhlášena Mezinárodní asociací geriatrů v Adelaide v Austrálii v roce 1997 (Poledníková a kol., 2006). Práva starších osob se odvíjejí od základních lidských práv, a to bez věkového ohraničení. Všeobecná práva starších lidí jsou obsažena v Mezinárodním akčním plánu o stárnutí, který přijalo valné shromáždění OSN v roce 1992. Práva starších pacientů jsou deklarována v Chartě práv starších osob. Rovněž WHO stanovila ve svém dokumentu Zdraví pro všechny v 21. století jako jeden z hlavních cílů zdravé stárnutí, ve kterém jsou obsaženy požadavky na zdravý způsob života ve stáří a způsob poskytování péče při ztrátě zdraví. Právy seniorů se zabývá Program ochrany starších lidí, který přijala vláda Slovenské republiky v roce 1999. Starý člověk musí mít jistotu, že v případě špatného zacházení mu bude včas a komplexně poskytnuta adekvátní pomoc, a to bez ohledu na věk a sociální postavení.
Prevence špatného zacházení se staršími lidmi se považuje za důležitý aspekt v řešení daného problému. Jednou z metod prevence týrání seniorů je upřednostňování rodinné ošetřovatelské péče před ústavní péčí o klienta. Uvedená prevence tohoto nežádoucího jevu se vykonává ve třech rovinách – individuální, rodinné a komunitní.
Odborníci apelují na prevenci týrání starších lidí. K tomu je potřeba zpřístupnit větší počet potřebných informací široké veřejnosti. Nutná je podpora různých programů pro poskytovatele
služeb starším občanům (Koval, 2001). V současnosti jsou mladí lidé ve většině případů zaměřeni na úspěch, krásu, mládí, sílu či užívání života, často unikají před jeho nepříjemnými stránkami. Jednou z nich je i konfrontace se stářím, které se v myšlení lidí spojuje se ztrátou samostatnosti, odkázaností na jiné, s různými omezeními, s utrpením a se smrtí. Není to však správné, protože hodnotu a důstojnost člověka můžeme najít v každém období života, tedy i ve stáří.
Literatura
ČIŽMÁRIKOVÁ, J. Krehkí zraniteľní. Sestra. 2004, roč. 3, č. 9, s. 32–33. ISSN 1335-9444.
FARKAŠOVÁ, D. a kol. Ošetrovateľstvo – teória. 2. vyd. Martin: Osveta, 2005. 212 s. ISBN 80-8063-182-4.
KALVACH, Z. a kol. Geriatrie a gerontogie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 861 s. ISBN 80-247-0548-6.
KOVAL, Š. Antropologický rozmer epidemiológie staroby. Košice: PonT, 2001. 176 s. ISBN 60-967611-3-7.
KOVAL, Š. Reforma zdravotníctva a korene ageizmu alebo stará generácia ako menšina vo vlastnom štáte. Geriatria. 2004, roč. X, č. 3, s. 99–102. ISSN 1335-1850.
KOVAL, Š. Týranie starých ľudí. Košice: Posit, 2001. 182 s. ISBN 80-967611-2-9.
KUTNOHORSKÁ, J. Výzkum v ošetřovatelství. Cesta k profesionálnímu ošetřovatelství. Sborník příspěvků I. slezské konference ošetřovatelství s mezinárodní účastí. Slezská univerzita v Opavě, 2006, s. 62–66. ISBN 80-7248-388-9.
NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. 2. vyd. Praha: Academia, 2005. 336 s. ISBN 80-200-0628-1.
PALÁT, M. Ageizmus a súčasnosť. Revue – Medicíny v praxi. 2003. s. 33, ISSN 1336-202X.
POLEDNÍKOVÁ, Ľ. a kol. Geriatrické a gerontologické ošetrovateľstvo. Martin: Osveta, 2006. 216 s. ISBN 80-8063-208-1.
TOPINKOVÁ, E. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén, 2005. 270 s. ISBN 80-7262-365-6.
TOŠNEROVÁ, T. Ageismus. Průvodce stereotypy a mýty o stáří. Praha: ambulance pro poruchy paměti, Ústav lékařské etiky 3. LF UK Praha a FNVK Praha 10, 2002.
O autorovi| PhDr. Anna Hudáková, Ph. D., PhDr. Iveta Ondriová, Ph. D., PhDr. Tatiana Šantová, Ph. D., PhDr. Andrea Šuličová Fakulta zdravotníckych odborov, Prešovská univerzita v Prešove (aahudak@gmail.com)