Profesí jste lékař. Jak se díváte na diskuse o eutanazii? Byl byste někdy v budoucnu pro její případnou legalizaci?
Všechno v lidském životě je zneužitelné nebo zpochybnitelné. Bylo by proto velmi složité dostat eutanazii do takové právního rámce, aby zneužitelná nebyla. Když mají lidé ukrutné bolesti a v podstatě si nepřejí nic jiného, než aby jejich život skončil, je to kruté. Nicméně mnozí lidé chtějí i v takových situacích žít, a nikoli zemřít. Mám proto z otázky eutanazie rozporuplné pocity.
Diskuse tedy nelze uspěchat?
Diskuse o eutanazii probíhá téměř ve všech evropských zemích. Třeba do Švýcarska jezdí nevyléčitelně nemocní lidé a na svoji žádost chtějí vlastní život ukončit. Jindy je zase člověk sice ve velmi těžkém stadiu, ale chce žít, a přitom je třeba ve stavu, kdy o tom ani nemůže sám rozhodnout. Zabránit zneužití eutanazie nelze ani tou nejdokonalejší legislativou. Proto probíhají diskuse a proto je nutné, aby probíhaly i dál.
Myslíte si, že v České republice už započaly odborné diskuse nebo se jedná spíš o diskuse laické a pocitové?
Zatím se jedná pouze o nástřelové debaty řídící se právě pocity. Občas se ale naštěstí vyjádří i zkušení odborníci. O eutanazii jsem v minulosti hovořil třeba s profesorem Pavlem Klenerem, který je bývalým ministrem zdravotnictví a jako uznávaný onkolog má zkušenosti s mnoha nevyléčitelně nemocnými lidmi. On s eutanazií zásadně nesouhlasí. Já jeho názor velmi respektuji a dost se k němu přikláním.
Seriózní diskuse tedy podle vás v ČR doposud neproběhla. Je pravda, že vyjma odborníků se každý spíš řídí tím, co sám prožil?
Přesně tak. Chce to delší, i několikaleté debaty. Stanovisko by měla zaujmout jak lékařská veřejnost, tak i pacienti a občané. Důležitý je názor všech, každý by se k eutanazii měl vyjádřit a otázku diskutovat.
Profesor Klener, jakož i mnozí jiní, argumentuje faktem, že lékaři skládají Hippokratovu přísahu, podle níž mají lidský život chránit, nikoli jej ukončovat. Je i podle vás eutanazie v rozporu s touto přísahou?
Podle mého názoru jde zásadně proti této přísaze.
Jako lékař jste se s nevyléčitelně nemocnými lidmi setkal. Cítil jste u nich spíš touhu bojovat o život, nebo ne?
Jsem pediatr, znám spíš dětské pacienty. Při svých studiích jsem se ale samozřejmě setkal i s umírajícími dospělými. U téměř 99,9 procent z nich byla evidentní vůle žít.
Co si myslíte o nedávno prezentovaném názoru prezidenta České lékařské komory Milana Kubka? Ten uvedl, že by „každý pacient měl mít jistotu, že dokud bude šance na úspěch, bude dostávat intenzivní péči. Pokud již však taková šance není, je povinností nás lékařů nezhoršovat utrpení takto nemocných a jsme povinni těmto pacientům, jejichž životy nedokážeme zachránit či alespoň prodloužit, zmírňovat utrpení paliativní péčí“.
Každý má právo na důstojné prožití života, důstojné stáří i důstojné úmrtí. Je to velice diskutabilní otázka. Osobně si myslím, že pacient, který je nevyléčitelně nemocný, má nárok dostávat tišicí prostředky – s tím, že musí být léčen až do konce.
Nedávno byl na soukromé televizi odvysílán blok o eutanazii, kde se jeden starší lékař veřejně přiznal, že kdysi takto „pomohl“ nevyléčitelně nemocné matce, která si přála zemřít. Nyní se o případ zajímá policie. Co si o tom myslíte?
V lidské rovině to samozřejmě pochopit dokážu. Ačkoli nejsem právník, troufám si říci, že v právní rovině se ale dopustil minimálně přestupku, spíše však trestného činu. Je nutné dávat činy do souladu s naší legislativou. Pocity jsou v takových případech zrádné. Není prostě možné, aby lékař dělal jen to, co pocitově uzná za vhodné.