Alda Grossová u soudu ve Štrasburku podala žalobu s cílem přimět švýcarskou vládu, aby zajistila realizaci jejího práva získat léky, které by jí umožnily ukončit život. Stařenka, která netrpí žádnou smrtelnou nemocí, tvrdí, že má právo na asistovanou sebevraždu, protože je slabá a dál si už nepřeje žít.
Na soud pro lidská práva se obrátila, když nenašla žádného doktora, který by jí předepsal smrtelnou dávku potřebných léků, a ani nedokázala přimět úřady, aby některému lékaři nařídily splnění jejího přání. Netrpí sice žádnou zhoubnou chorobou, ale svou žádost zdůvodňuje tím, že by neměla trpět dalším zhoršováním svých fyzických a psychických schopností.
Evropský soud pro lidská práva nyní ve svém verdiktu konstatoval, že švýcarské právo je, pokud jde o eutanazii, nejednoznačné. Právní řád umožňuje získat smrtelnou dávku léků na lékařský předpis, ale „neposkytuje dostatečná vodítka, jež by objasňovala rozsah tohoto práva“.
Eutanazie je ve Švýcarsku legální od roku 1942. Zákon umožňuje poskytnout jiné osobě prostředky ke spáchání sebevraždy pod podmínkou, že pomocník nemá ze smrti osobní prospěch. Většina lidí, kteří tento zákon využívají, je nevyléčitelně nemocná. Část však chce život ukončit kvůli slepotě, depresím, trvalé neschopnosti či vysilujícím psychickým problémům.
Takzvanou aktivní eutanazii umožňují také zákony v Belgii, v Lucembursku a v Nizozemsku. Ve Spojených státech je na federální úrovni nelegální, ale umožňují ji zákony ve státech Oregon a Washington. Dalších sedm evropských států - Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo a Švédsko - umožňují pasivní eutanazii, tedy zastavení léčby (včetně odpojení od přístrojů) nevyléčitelně nemocného pacienta na jeho žádost.