Na pacientské radě jsem za Občanské sdružení na ochranu pacientů vytkla ministru zdravotnictví T. Julínkovi, že při prosazování širší spoluúčasti pacientů používá ministerstvo nekorektní argumentaci. Například jsem zpochybnila argument, že čeští pacienti příliš často navštěvují lékaře.
Ti, kteří dlouhodobě usilují o silnější finanční zatížení českých pacientů, opakovaně poukazují na to, že oproti zahraničí čeští pacienti prý navštěvují lékaře daleko častěji. Ovšem při bližším zkoumání této problematiky vyjde najevo, že na české statistické údaje se nelze spolehnout a že je také třeba více vědět o metodice zahraničních statistik.
Dokonce i dr. Jaroš a dr. Kalina z nadace pro výzkum zdravotnické soustavy ve své publikaci, kterou v závěru 90. let zpracovali pro prestižní mezinárodní organizaci OECD, zpochybnili argument, že čeští pacienti navštěvují lékaře dvojnásobně častěji než pacienti v západních zemích. Vyslovili názor, že u nás došlo k metodologické chybě, kdy jsou k sobě sčítány údaje o počtu kontaktů dětí s pediatry a počtu kontaktů dospělých pacientů s praktiky pro dospělé. V západ. zemích se tyto údaje nesčítají, takže vyjde o polovinu nižší číslo.
Navíc jsem ze studia systémů zdravotní péče v západ. zemích ověřila, že v zahraničí lékaři daleko častěji vyjíždějí za pacienty domů, například v Itálii, Francii, Kanadě i sever. zemích je tradice, že pro praktické i další lékaře je zcela běžné dojíždět za pacienty do jejich domácnosti, nejde jen o akutní případy, jde i o normální běžnou péči, vč. preventivních vyšetření či kontrol stavu nemocných. Takže v zahr. statistikách dochází ke zkreslení: počet kontaktů pacient – lékař v ordinaci je nižší, ale mnohem vyšší je počet jejich kontaktů v domácnosti pacienta.
Vedení ministerstva zdravotnictví se ovšem tato data nehodí, protože potřebují před veřejností nějak odůvodnit záměr vytáhnout z kapes pacientů více peněz. Stejně tak se jim nehodí údaj Ústavu zdravotnických informací a statistiky o nevytíženosti lůžek v českých nemocnicích – přes jedno čtvrtletí v roce jsou naše nemocnice bez pacientů, ovšem pojišťovny jim musejí většinu nákladů stále platit – jde o tzv. fixní náklady na stálé udržování provozu, třebaže nejsou ošetřováni pacienti (náklady na budovy, přístroje, personál atd.).
Zatímco Julínek chce zátěží pacientů uspořit asi čtyři miliardy Kč, rušení nadbytečných nemocnic by přineslo mnohem větší systémové úspory – šlo by o desítky miliard Kč. České nemocnice za rok stojí kolem stovky miliard Kč, pokud polovina z nich je podle světového průměru nadbytečná, pak by šlo uspořit zhruba padesát miliard, ve skutečnosti by část úspor mohla jít na zrychlení operací, zkvalitnění péče i prostředí nemocnic, jenže zlepšení pro pacienty ve skutečnosti ministerstvo nezajímá.
Na pacientské radě 11. dubna jsem byla mj. šokována slovy některých účastníků, kteří předstírají hájení zájmů pacientů – ač tito „zástupci pacientů“ nemají žádný znatelný mandát od občanů, nemají v ruce např. písemný výsledek dotazování občanů, pokud jde o jejich názory na poplatky ve zdravotnictví, vyjadřovali se takto: „regulační poplatky jsou nezbytné… vhodné…“
Je třeba říci, že mnozí tito jedinci, kteří v pacientské radě nebyli zásadně proti poplatkům pacientů, zároveň žádají od MZ dotaci na činnost svých organizací, takže nejde o nezávislé subjekty. Naproti tomu Obč. sdružení na ochranu pacientů už několikrát návrh na finanční příspěvek ze strany vlády odmítlo, takže jsme si zachovali nezávislost a tím i otevřenou kritičnost.
Proto si můžeme dovolit prosazovat, aby se zdravotní péče v ČR nezdražovala. Nemůžeme považovat za reformu to, že se pouze dále finančně zatíží nejvíce nemocní a chudí lidé. Reformou by bylo, pokud by MZ začalo usilovat o rušení nadbytečných lůžkových provozů i nadbytečných lékařských ordinací – není např. únosné táhnout z veřej. zdrav. pojištění nadbytek některých specializovaných zdravotnic. pracovišť nevytížených pacienty, zejména ve velkých městech.
Stejně tak by došlo k úsporám, kdybychom zrušili nesmyslný systém tzv. zaměstnaneckých pojišťoven, k nimž stejně přichází jakýkoli pojištěnec bez ohledu na svou profesi. Ostatní postkomunistic. země převzali zahran. modely, v nichž pro kraj stačí vždy jen jedna pojišťovna.
Západní země se už dávno přesvědčily o tom, že přes pacienta se takřka nedá nic regulovat – pacient je nemocný, nemá sílu, bojí se, takže snadno podléhá tlaku lékaře. Poplatky tak žádnou regulač. roli nehrají. Západ. země daleko více spoléhají na jiné regulace – na regulovaný vstup nových lékařů do systému pojištění, na kvalitní kontrolu účtování lékařů pojišťovnami, vč. nezávislého přezkumu správnosti léčby u pacienta (proč pacient stoná tak dlouho apod.).
Zavádějí argument MZ je i v tom, pokud uvádí, že pacienti ročně vracejí do lékáren nevyužité léky v částce dvou miliard Kč. Nikdo u nás nezkoumá, z jakých je to důvodů. Málokterý pacient by si nechal psát tuny léků zbytečně – proč by se trmácel za lékařem a do lékárny, kdyby mu nic nebylo? Většina lidí si také uvědomuje, že léky jsou zároveň i škodlivé a je lepší neužívat je nadbytečně. Vracení léčiv tedy může souviset spíše s diagnostic. tápáním lékařů, kteří píší léky často jen zkusmo – zda pacientovi zaberou či nikoliv, dále píší více balení, takže část léčiv pacient nedobere. Pokud ovšem MZ zneužívá vracení léků do lékáren, pak je asi lepší nevracet je…
MZ při prezentaci záměrů zavést mnoho poplatků pacientů uvádělo, že pacienti budou „chráněni“. Ve skutečnosti těm nejvíce nemocným a chudším bude chybět právní ochrana: budou mít velké problémy s placením a ze strany zdrav. zařízení hrozí šikana (lékaři se budou chtít zbavit neplatících pacientů).
Pacienti by podle min. Julínka měli platit: 30 Kč u všech lékařů, vč. zubních, vč. dětí nad tři roky. Prvních sedm dní by lékař prý sice neměl vyžadovat další poplatek, jenže mnoho lékařů by to zneužívalo – pod různými záminkami by zvali pacienty na osmý den, aby mohli vymáhat další poplatek, navíc by pacient platil často duplicitně, protože by nejprve musel k praktikovi, poté ke specialistovi, pak navíc do lékárny: a v lékárně by za každý lék platil dalších 30 Kč, navíc s doplatky za ne plně hrazené léky, a navíc MZ chce dále redukovat počet hrazených léčiv.
Za pobyt v nemocnici, za každý den by se platilo 60 Kč (MZ by v dalších letech tyto platby určitě zvýšilo), za pohotovst, ať LSPP nebo ambulanci nemocnic, by se platilo 90 Kč. A tyto platby by nespadaly do ročního limitu. Takže i kdyby pacient za poplatky u lékařů a za léky vyčerpal onen roční limit ve výši pět tisíc Kč (pak by měla platit už jen pojišťovna), i nadále po celý rok by musel platit sám za hospitalizaci a za pohotovostní zásah lékařů.
Lidé s příjmy do osmi či deseti tisíc by byli nesmírně finančně zatíženi: vedle měsíčního inkasa a nezbytné výživy by neměli dostatek peněz na zdravotnictví. Ve všech právně vyspělých zemích jsou tito chudší občané vyjmuti z poplatků – platí za ně stát, obec či pojišťovna, aby si v době nemoci nemuseli vyřizovat sociál. pomoc (neměli by na to tělesné či duševní dispozice, dostávali by se do dluhů kvůli placení bytu apod.). Min. Julínek si s tím však starosti nedělá, nezbývá než se naučit bránit proti zvůli politiků.
Je třeba vědět, že v západ. zemích nejsou občané vždy zatíženi poplatky, a i v těch státech, kde se platí více, mají lidé zpravidla nižší pojistné a vždy mají speciální ochranu nemajetní – např. ve Švýcarsku či Rakousku vedení nemocnic musí osvobodit nemajetné, pokud by poplatek při hospitalizaci měl zásadně negativně dopadnout na dotč. rodinu. Lidé také nemusejí v zahraničí platit hned ve zdrav. zařízení, dostávají až po uzdravení účet domů a mají na zaplacení např. šest týdnů, takže mezitím se občan může rozhodnout požádat svou obec o pomoc apod.
ODS se však s právní ochranou občanů netrápí a nezajímá se ani o důstojnost lidí, kteří mají zdravotní problém.
Pokud by poplatky ve zdravotnictví prošly parlamentem, vždy si od lékaře vyžádejte potvrzení io zaplacení, i kdyby šlo „jen“ o 30 Kč, trvejte na řádném dokladu, s datem, s razítkem zdrav. zařízení a podpisem lékaře. Pokud můžete doložit, že platby ve zdravotnictví silně poškozují životní úroveň vaší rodiny, že máte problémy s dostupností péče, předložte spor soudu – napadněte stát za to, že neplní mezinárodní konvence, např. Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, že nemáte zajištěn rovný přístup ke zdravotní péči z důvodu, že jste chudší a nemáte dostatek peněz na výdaje.
Ještě přidám tento poznatek: min. Julínek chce od pacientů, vč. těch nejchudších, aby platili ihned při návštěvě zdrav. zařízení (ač podle evrop. práva máme mít možnost nechodit po ulici s penězi v kapse). Ovšem od zdrav. pojišťoven nevyžaduje, aby nám začaly platit naše účty ihned – Julínek totiž počítá s tím, že když vyčerpáme proklamovaný roční limit spoluúčasti 5000 Kč, budeme dále platit a pojišťovna nám teprve později bude naše účty refundovat – ovšem až po dvou měsících…, takže mezitím se sociálně slabší občané dostanou do značné fin. tísně, nebudou mít k dispozici volné peníze na léky, pohotovost apod.
Vladimíra Bošková, Občanské sdružení na ochranu pacientů
Originál článku a další komentáře týkající se zdravotnictví najdete na internetové stránce Vladimíry Boškové Boskova.bloguje.cz.