Vaše sdružení – Občanská komise za lidská práva (CCHR) – velmi tvrdě kritizuje psychiatry a vlastně existenci oboru psychiatrie jako takového. Ve své charakteristice psychiatrů uvádíte například i to, že mají nejvyšší úroveň sebevražd mezi ostatními lékaři, nejvyšší výskyt zneužívání léků, znásilňují pacienty apod. Není to tak trochu demagogie?
Ve své prezentaci využíváme výhradně podložené údaje, a pokud je to vhodné, i statistiky. Samozřejmě vycházíme z předpokladu, že pokud se někdo stane lékařem, očekává se od něj, že bude pomáhat svým pacientům.
A současně jsme přesvědčeni, že zdaleka ne všichni psychiatři svým pacientům ubližují nebo se dopouštějí trestné činnosti. Kritizujeme tedy opravdu jen ty, kteří se dopustili něčeho špatného.
V posledních letech jsme například v Čechách zaznamenali několik případů znásilnění v psychiatrické ordinaci nebo pokusu o něj. Hlavní aktéři nebyli potrestáni a dodnes provozují praxi. Nemyslím si, že to je správné, a věřím, že nejsem sám.
Samotný obor psychiatrie má však nedostatků poměrně hodně. Proto například na právě probíhající výstavě „Psychiatrie: Pomoc nebo hrozba?“ ukazujeme i něco z minulosti, abychom odkryli základy a principy, na kterých byla psychiatrie vystavěna. Dáváme do souvislostí skutečnosti, které obvykle běžný člověk do souvislosti nedá, protože se o některých běžně nemluví.
Proč je psychiatrie „špatná“?
Psychiatrie je především komplikovaná. Skutečně nejde o jednoduchý obor, který by měl ustálená pravidla. A to bývá kamenem úrazu. Jeden z hlavních nedostatků spatřuji v odklonu od zaměření na duševní stav člověka směrem k jeho biologickému stavu.
Máme zde například moderní teorii o chemické nerovnováze v mozku, máme k dispozici zařízení, jímž mozek skenujeme, ale už se nemluví o tom, že změřit skutečný stav chemických látek v mozku živého člověka není možné. Přitom v posledních desetiletích je „léčba“ pacientů s duševními problémy zaměřena především na podávání léků – tedy látek, které by měly onu spornou nerovnováhu napravovat, případně upravovat různé pochody v mozku.
Stejně tak nejsou prováděny ani další testy tělesného stavu, kterými by se dalo podložit, že jde o problém těla, tedy fyzickými a chemickými cestami řešitelný. Oproti tomu ale jsme svědky toho, že není provedeno nepsychiatrické vyšetření a není odhaleno skutečné onemocnění (například diabetes nebo problémy či dysfunkce endokrinních žláz).
Pacient tak není léčen na skutečný problém, který jej sužuje, a namísto toho jsou mu například předepsána antidepresiva. Bohužel to není neobvyklé.
Uznáváte i některé přínosy tohoto oboru?
Nemohu hovořit o přínosu oboru, který sám byl několikrát za svou historii zneužit například k dosažení mocenských nebo politických cílů. Proto se spíš zmíním o konkrétních lidech. Ano, znám konkrétní psychiatry, kteří lidem pomáhají a jejichž počínání je, dle mého, v souladu s tím, co od nich jejich pacienti očekávají.
Chci zůstat objektivní, proto nebudu porovnávat jejich počet s počty těch, které nám nahlásili jejich pacienti, když byli nespokojení – protože na naši organizaci se lidé obracejí právě ve chvíli, kdy nespokojení jsou.
V sobotu jste při příležitosti pořádání kongresu Asociace evropských psychiatrů uspořádali protestní akci, prostřednictvím které jste chtěli upozornit na nárůst množství předepisovaných léků hyperaktivním dětem (ADHD). Odhadovaná incidence ADHD se u nás pohybuje přibližně mezi 5-10 %. Máte představu, jaké procento dětí s touto diagnózou je těmito přípravky léčeno?
Podle statistik Státního ústavu pro kontrolu léčiv bylo v minulém roce distribuováno téměř 1,6 milionu denních dávek zmíněných přípravků. To je konkrétní statistický údaj. Některé děti určitě nekonzumovaly léky po celý rok, ale dá se z toho odvodit, že jich jsou zhruba 3 tisíce. Ještě v roce 2008 bylo toto množství odhadováno na 1700 dětí. Nárůst objemu předepsaných preparátů na ADHD je za posledních 15 let téměř patnáctinásobný.
Říkáte, že Evropská léková agentura (EMEA) varovala před možnými nežádoucími účinky těchto přípravků. Nežádoucí účinky je však možné pozorovat téměř u všech léčivých přípravků. Pokud se v tomto případě jedná o tak vysoké riziko, tak jak si vysvětlujete fakt, že tato léčiva nebyla stažena?
Nejsem odborník na farmakologii ani na famakovigilanci, ale předpokládám, že k tomu, aby byl některý přípravek stažen, musí být nahlášených případů/komplikací určité množství.
A jde o určitý proces. Když jsme mezi běžnými lidmi v ulicích Prahy prováděli výzkum, zda vědí, jak a komu hlásit nežádoucí účinky léků, dopracovali jsme se k tomu, že přestože Státní ústav pro kontrolu léčiv má propracovaný systém na hlášení nežádoucích účinků, lidé o něm nevědí.
Obvykle si postěžují svému ošetřujícímu lékaři, že jim „prášek nesedl“, ten předepíše jiný, ale důležitá informace se k Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv již nedostane.
Chápu, že se vaše organizace staví speciálně proti psychiatrii. Každá léčba však přináší různě závažná rizika. Proč jsou předmětem vaší kritiky pouze léky související s psychiatrií?
Naše kritika není směřována pouze k lékům. Poukazujeme na to, s čím se mohou běžní lidé na psychiatrii setkat. Máme zde například problematický systém omezování způsobilosti k právním úkonům nebo nevhodně konstruovaný postup pro umístění pacienta do ústavu bez jeho souhlasu.
To jsou záležitosti, které jsou dány současnými zákony, vznikly v minulosti a je třeba je změnit. Přinášejí problémy jak pacientům, tak psychiatrům. Víme, že pacienti sami je asi nezmění, ale proč by na tom nemohli zapracovat sami psychiatři? Podobně bychom od nich očekávali, že zaujmou aktivní postoj k tomu, když jim jejich pacienti hlásí nežádoucí účinky podaných léků.
S tím souvisí i vaše žádost, aby farmaceutické firmy uváděly na obalech varování před riziky, která jejich produkty skýtají. Nežádoucí účinky a jejich četnost jsou již dnes povinně uváděny v příbalových letácích léčivých přípravků a to včetně komplikací, jako například anafylaktická reakce, jež mohou přímo vést ke smrti pacienta. Co by tedy mělo být účelem takového varování?
Snad vše kolem nás je podřizováno trendu „user friendly“, tedy tak, aby to bylo uživatelsky přívětivé. Obsluha běžných předmětů a přístrojů, s nimiž denně pracujeme, je redukována tak, aby je ovládal i člověk neznalý manuálu za pomoci pokud možno jednoho tlačítka a několika obrázků. Možná je to dáno tím, že si lidé odvykají číst.
Příbalové informace k lékům ale mají několik tisíc znaků ve velikosti, kterou lidé často ani schopni přečíst nejsou, navíc s latinskými výrazy. Jak potom můžeme očekávat, že například rodič učiní kvalifikované rozhodnutí, když text na příbalovém letáku nepřečte/nedočte dokonce nebo mu vůbec neporozumí.
Nesetkal jsem se ještě s tím, že by některý z rodičů, kteří se na nás obrátili, byl lékařem informován o tom, že mezi nežádoucími účinky příslušného léku je například sebevražedné myšlení. Proto jsem přesvědčen, že by toto mělo být uváděno výrazně.
Z jakého důvodu dáváte do souvislosti střelbu na amerických školách s užíváním přípravků na ADHD? Děti s touto diagnózou mají přeci už z podstaty této poruchy sklony k impulsivnímu jednání. Neměla by se tedy hledat přímá souvislost spíše se samotnou diagnózou a faktem, že v USA existuje ústavně zakotvené právo na vlastnictví a nošení zbraně?
Spojené státy jsou kapitolou samy o sobě. Pravdou je, že vlastnictví zbraní v USA a jejich snadná dostupnost jsou určitým předpokladem pro to, aby byly použity. Myslím, že dost zajímavý pohled na tuto problematiku přinesl filmový dokument Bowling for Columbine od Michaela Moorea, kde jsou USA porovnávány s Kanadou a jako příklad je uveden školní masakr ve škole Columbine.
V Kanadě je mezi lidmi více zbraní než v USA, ale střelba na školách se tam neobjevuje. Oproti tomu v západní Evropě, kde mezi lidmi zdaleka tolik zbraní není, už se podobná střelba objevila. Opět u jedinců, kteří byli na antidepresivech nebo lécích na ADHD. Vyšetřování odhalilo, že nejméně 13 z posledních případů školních masakrů měli na svědomí teenageři, kterým byly podávány léky, mezi jejichž nežádoucími účinky byla například agresivita nebo sebevražedné myšlenky.
Ostatně problematika diagnostikování ADHD mezi americkými dětmi a náctiletými má své kořeny v jejich školním systému a tlaku, který dokázaly vyvinout farmaceutické firmy na to, aby byl u této cílové skupiny prováděn screening na duševní poruchy. Není potom divu, že míra diagnostikovaných poruch je tam u této cílové skupiny taková.
Uvádíte, že na vámi pořádané výstavě „Psychiatrie: Pomoc nebo hrozba?“ spolupracujete mimo jiné s lékaři a dokonce i s psychiatry. Po přečtení některých skutečně velmi ostře laděných textů z produkce vaší organizace, si takovou spolupráci s psychiatry dost dobře neumím představit. V čem tato spolupráce spočívá a jak byste ji hodnotil?
Za Českou republiku není v dokumentech výstavy žádný odborník zastoupen. Příčinou je skutečnost, že materiály byly shromažďovány v rámci mezinárodní spolupráce našimi kolegy mimo území ČR. V každém z dokumentů ale různí odborníci (na natočení se jich podílelo více než 150), tedy i psychiatři, vystupují s uvedenými jmény.
Považuji za pochopitelné, že i psychiatři otevřeně vystupují proti tomu, co je v jejich oboru v nepořádku a je třeba to napravit. Ostatně, kdo jiný než právě lidé z oboru by měli změny k lepšímu přinést?
Existuje možnost, že by Občanská komise za lidská práva v budoucnu přehodnotila svůj postoj k psychiatrii a zabývala se i jinými oblastmi lidských práv, což jí název, jež si zvolila, nepochybně umožňuje?
Občanská komise za lidská práva dostala při založení do vínku svůj cíl a tím je dohlížení na oblast duševního léčení.
Snažíme se přispět k reformám a z pochopitelných důvodů narážíme na to, co není v pořádku. Vezmeme-li to opačně, těžko bychom hledali rozumný důvod pro to, aby se reformovalo něco, co je v pořádku. Pouštět se do jiných oblastí ochrany lidských práv nemáme v plánu.
Více se na dané téma, včetně komentáře psychiatra, dočtete v příštím vydání Zdravotnictví a medicína