Definovat filozofii je velmi nesnadné. Nelze říci, která definice je správná, poněvadž se vždy můžeme otázat jednou z filozofických otázek - „je tomu skutečně tak?“ Avšak můžeme pojem filozofie rozložit na původní řecká slova fillein = milovat a sofia = moudrost. Spojením nám vznikne láska k moudrosti. Poprvé tento termín použil Pythagoras v 6. století př. n. l. Filozofem označoval člověka, který miluje vědění a stále se ptá, na rozdíl od toho, kdo vědění vládne, tedy vědce. Tento význam přetrvává dodnes. Smyslem filozofie je hledání pravdy, ne její vlastnictví. Pravdu totiž nemůžeme vlastnit, nýbrž pravda vlastní nás. Filozofovat znamená být neustále na cestě, o které nevíme, kam nás dovede. Filozofie vždy začíná otázkami, kdy pro nás důvěrné prostředí ztratí svou samozřejmost, kdy se ukáže samozřejmé nesamozřejmým a my se začínáme ptát „Co je skutečné?“; „Proč?“; „Je tomu opravdu tak?“; „Jaký je smysl našeho života?“ atd. Není člověka, který by si nikdy nepoložil některou z filozofických otázek.
Kdy začínáme filozofovat? Filozofické otázky si pokládáme v čase tzv. existenciální krize, kdy se naruší řád naší navyklé každodennosti, kdy náš život ztratí svou samozřejmost. Takovou existenciální krizí může být např. utrpení, bolest, nemoc, ztráta blízkého, osamění a další. Z těchto několika příkladů je zřejmé, jak blízko má počátek filozofie k ošetřovatelství. Kdy jindy než v nemoci je člověk ohrožen na své existenci, prožívá bolest, utrpení, strádání (fyzické či duševní). Existenciální krize se netýká pouze nemocného, ale i jeho blízkých.
Filozofické směry v ošetřovatelství
Filozofický směr nejvíce spojovaný s ošetřovatelstvím je holismus. Slovo holismus vychází z řeckého slova holos, tj. celek. Jedná se o vnímání člověka jako celostní lidské bytosti, která se skládá ze složek bio-psycho-socio-spirituálních. Tento směr nám dává najevo, že v člověku se propojuje více složek. Holismus je idealistickou filozofií celistvosti, podle níž celek jako souhrn částí nabývá vyšších vlastností nezávislých na jeho částech. Podle této teorie se v přírodě vyskytují hmotné celky - organismy. Nejedná se však pouze o propojení jednotlivých částí v jeden celek, ale také o spojení celku s něčím vyšším, co jej převyšuje. V ošetřovatelství bychom měli pacienta/klienta (P/K) vnímat jako holistickou bytost se všemi výše uvedenými složkami a snažit se zabránit tzv. redukcionismu, tj. opuštění od některé složky.
Můžeme si položit otázku, proč si tento na první pohled samozřejmý fakt, jako je vnímání člověka v jeho celistvosti, musíme stále připomínat? Současná společnost se vyznačuje vysokou mírou přetechnizování. Mohutný rozvoj techniky má za následek zrychlení našich životů, aniž bychom toto zrychlení byli schopni zcela ovládat. Lidé stále za něčím pospíchají a typickým výrokem je věta „Nemám čas“. Nemáme čas na odpočinek, rodinu, přátele, ale ani na chvilku se zastavit a v klidu se nadechnout. Náš život je nalinkován a stále „něco musíme“, něco je po nás vyžadováno. Většina lidí již neumí být zaměřena pouze „na jedno“, ale roztřišťuje svou pozornost na několik částí, aniž by si alespoň jednu plně vychutnali.
Technika nám v mnohém usnadnila život, zároveň si vybrala i svou daň, která spočívá ve ztrátě pojetí naší vlastní existence. Abychom mohli vnímat svou existenci, musíme ji mít s čím porovnat. Přirovnala bych to k vnímání předmětu. Abychom mohli předmět vnímat, musíme ho mít v kontextu s nějakým pozadím a musí být i vhodně nasvícen. Naše existence toto pozadí a světlo ztratila. Nejsme již schopni vnímat celek, ale pouze jeho části či detaily a nevnímáme situace v daném prostoru.
Vhodným příkladem je pohled na druhého člověka. Jsme schopni ho vnímat jako celek? Jako celistvou bytost? Pokud je k nám otočen zády, vidíme jen jeho „záda“, ale nevíme, co je „vpředu“, a opačně - tudíž nevnímáme druhého člověka jako celek. Z našeho života se vytrácí schopnost nejen vnímat celek, ale chápat i svou existenci v celku a prožívat život autenticky - „žít ho naplno“, - poněvadž, jak již bylo zmíněno, se nezaměřujeme pouze na jediný předmět našeho zájmu. Je cesta zpět? Po životní cestě se nelze vracet zpět, ale každá cesta jednou přijde na rozcestí. A tím „návratem“ k znovunalezení naší existence by mohla být právě ona křižovatka, kde bychom se zastavili, nadechli a rozhodli se dále již nepokračovat v onom „zhoubném“ tempu dnešní civilizace. K tomuto rozhodnutí je právě zapotřebí velká dávka odvahy (thymos) a tu v sobě musí nalézt každý sám.
Na principu holismu „staví“ také tzv. psychosomatická medicína, která se jako moderní vědní disciplína začala vyvíjet ve druhé polovině 20. století. Dnes již snad nikdo nepolemizuje o vlivu psychiky na fyzickou složku a naopak. Smutek, stres, osamění, obavy se výrazným způsobem podílejí na zhoršování fyzického stavu a vnímání bolesti. Proto sestra musí pečovat nejen o fyzické potřeby P/K, ale také o jeho duševní pohodu. Dalším filozofickým směrem projektujícím se v ošetřovatelství je existencialismus. Jedná se o filozofický směr, který je zaměřen antropocentricky, tj. na problémy člověka.
Za zakladatele je považován dánský filozof Sören Kierkegaard, který za základ lidského bytí považoval „úzkost a osamělost člověka v tragice jeho lidství“. Existencialismus klade důraz na individualitu člověka, což je také jedním ze základních principů ošetřovatelství - respekt k lidské jedinečnosti. Dalším pilířem existencialismu je tvrzení, že člověk je schopen poznat skutečný smysl svého bytí ve stavu existenciální krize. Nazývá jej existenciálním prožitkem v krajních situacích. K mezní situaci řadíme např. prožitek klinické smrti, ale také chorobu ohrožující lidskou existenci.
Dalším filozofickým směrem úzce souvisejícím s ošetřovatelstvím je fenomenologie. Za zakladatele je považován Edmund Husserl. Na něho navazovalo několik dalších filozofů včetně českého filozofa Jana Patočky. E. Husserl navazoval na metodickou pochybnost René Descarta. Podstatou metodické pochybnosti je možnost zpochybnění všeho. Jedinou jistotou je samo pochybování. Dále fenomenologie navazuje na Kantovu transcendentální filozofii, která vypovídá o podmínění každé skutečnosti časem a prostorem, tzv. apriorní podmínky. Název fenomenologie je odvozen od řeckého slova fainomai = ukazuji se. Všechny jevy se nám v závislosti na čase a prostoru nějakým způsobem ukazují a snaží se tím upozornit na podstatu.
Hlavní je naše zkušenost, poněvadž skrze naši zkušenost vše poznáváme. Na Husserlovu fenomenologii navazoval jeho žák a asistent Martin Heidegger, který fenomenologii rozšířil o analýzu „pobytu“ (desein), lidskou existenci ve světě, navrátil se zpět k základní otázce bytí. Jeho hlavní myšlenka je, že člověk se vždy „někde“ nachází a je tak středem svého vlastního světa. Pro člověka je podstatné, že světu, v němž žije, už nějak rozumí a vykládá si jej pro své potřeby. Prostředím i prostředkem tohoto porozumění je především řeč a jazyk, kterým člověk svět „odemyká“ a získává si k němu přístup. „Pobyt“ či existování ale především charakterizuje, že mu na jeho bytí záleží, že mu o toto bytí vždycky jde. Analýzou takového pobytu se zabývá deseinsanalýza, která se zaobírá časově omezeným pobytem člověka ve světě, jeho bytím, svobodou, jedinečností, smyslem a konečností.
Vlastní desein je pak pohybem po životní dráze. I životní pohyb má určitou dynamiku: pokud bych tento pohyb měla přirovnat, přirovnala bych ho k cestování vlakem - někdo by cestoval ve spěšném vlaku a někdo v osobním se zastávkami. V této souvislosti si lze ještě položit otázku, která varianta je výhodnější? Máme na „životním nádraží“ nastoupit do spěšného vlaku, či do osobního? Cesta spěšným vlakem bude sice pohodlnější, můžeme mít i rezervaci na své místo, vlak bude nejspíše čistší s pohodlnějšími sedadly a nebude při jízdě tolik „drncat“, a navíc se do své cílové stanice dostaneme neporovnatelně rychleji. Zvolíme-li druhou variantu a nasedneme do osobního vlaku, bude naše cestování o dost pomalejší, na některých nádražích budeme čekat (abychom umožnili bezproblémové projetí spěšného vlaku), sedadla nebudou pohodlná, o své místo budeme muset „bojovat“ s ostatními cestujícími.
A v neposlední řadě osobní vlak pojede přes všelijaké neznámé vesnice a s velmi častými zastávkami. Na první pohled se v tomto přirovnání jeví spěšný vlak jako naprostý favorit naší volby. Ano, mnoho lidí tuto variantu volí. Avšak nesmíme zapomenout, že i když nasedneme do vlaku, který jede velmi pomalu, staví v každé vesnici, není příliš komfortní a na nádražích čeká na možnost projetí, v cíli nebudeme rychle, ale během naší cesty máme možnost se v klidu rozhodnout (poněvadž do cíle přece ještě daleko), poznáme mnoho dalších zajímavých míst i lidí, máme čas se rozhlížet po okolní krajině (ve spěšném vlaku bychom měli z okolní krajiny jen jednu velkou „rozmazanou čáru“), kdežto při pomalé jízdě můžeme vnímat krásu, drobnosti a nedokonalosti okolního světa. Jaká by byla vaše volba?
Přínos filozofie pro ošetřovatelství aneb Několik slov závěrem
Jaký může mít přínos znalost filozofie pro sestry? Filozofie dodává ošetřovatelství hlubší smysl, povznáší ho na vyšší myšlenkovou úroveň. Pomáhá sestře vnímat pacienta jako celistvou bytost, která je ovlivňována prostředím a časem, ve kterém žije, a že na své životní cestě je každý nemocný na jiném úseku. Díky tomu si sestra může uvědomit rozdílnosti v reakcích a možnostech každého pacienta a podle toho poskytovat kvalitní ošetřovatelskou péči. Zároveň však znalost filozofie a umění propojení filozofie s ošetřovatelstvím klade na sestru vyšší nároky, převážně na její psychickou stránku. Poskytování péče se pro ni stává náročnější s uvědoměním veškerých výše zmíněných poznatků, avšak zároveň jí filozofie může poskytnout útěchu v mnohdy nelehkých situacích, se kterými se ve své práci setkává. Právě filozofie povyšuje ošetřovatelství z „obyčejného“ povolání na poslání.
O autorovi: Bc. Kateřina Švejdová Ústav zdravotnických studií Technické univerzity v Liberci (katerina.svejdova@tul.cz)