V Číně je ale čím dál tím častěji pravdou opak. Lékaři jsou špatně placení a přepracovaní, pacienti je pomlouvají a někdy i fyzicky napadají. A mnozí rodiče by byli radši, kdyby z jejich potomka byl například bankéř.
Dokonce i čínští lékaři převážně své potomky nepodporují, aby kráčeli v jejich stopách. Podle průzkumu čínského lékařského svazu z roku 2011 odpovědělo 78 procent dotázaných, že doufají, že jejich dítě bílý lékařský plášť neoblékne.
Mnoho z méně prestižních čínských lékařských škol tak těžko hledá studenty. Další zjišťují, že mnoho studentů, kteří u celonárodních zkoušek kao-kchao dosáhnou horších výsledků, se nechá přijmout na medicínu jen proto, aby později přestoupili na jiné fakulty s vyšším potenciálem budoucích výdělků.
„V porovnání se západními zeměmi není společenské postavení a výdělek lékařů v Číně nejvyšší. Proto některé lékařské fakulty nedokážou přitáhnout ty nejlepší studenty. Výsledkem je, že lékařská profese nepatří v čínské společnosti k elitním,“ řekl Chuang Kang, který je zástupcem děkana lékařské fakulty univerzity Ťiao-tchung v Šanghaji. Špičkové lékařské fakulty, jakou je ta na univerzitě Ťiao-tchung, problémy s naplněním kvóty studentů s dobrými známkami podle něj nemají. Škola navíc dá raději přednost studentovi s nižšími známkami, pokud zjistí, že doopravdy chce studovat medicínu.
Ale méně elitní školy se potýkají s problémem, jak naplnit učebny, a některé už se dokonce rozhodly odpustit všechny poplatky těm, kdo budou ochotní studovat na lékaře. Podle doktora Roye Wanga, který právě skončil další namáhavý den na pohotovosti jedné z velkých šanghajských nemocnic, jsou nízké platy hlavním důvodem, proč medicína v Číně nepřitahuje ty nejlepší studenty.
Průzkum z loňského roku v Pekingu zjistil, že průměrná mzda pro absolventa klinické medicíny byla šest měsíců po dokončení školy 2339 jüanů (asi 7200 Kč). Průměrný příjem všech absolventů vysoké školy byl po půl roce 3051 jüanů. Lékaři patřili k nejhůře placeným.
Mnozí doktoři si stěžují, že nespokojení pacienti se čím dál tím častěji uchylují k násilí, když lékař nedokáže jejich nemoc vyléčit, a to i v případě, že nedošlo k žádnému pochybení. Například letos v září pacient ve městě Čchang-ša napadl nožem tři zdravotní sestry, z nichž jedna byla těhotná. Lékaři také uvádějí, že často musí platit z vlastní kapsy, když je nebo jejich nemocnici pacienti zažalují.
Státní sdělovací prostředky potvrzují, že četnost útoků na lékaře stoupá. Průměrný počet útoků loni vzrostl na 27,3 na jednu nemocnici, zatímco v roce 2008 to bylo 20,6 útoku připadajících na jednu nemocnici ročně.
Pětadvacetiletý doktor Wang na riziko napadení, zdá se, rezignoval. „Dříve nebo později to přijít musí,“ citoval jej ekonomický list Financial Times. Profesi, která mu byla vlastně vnucena, přijal a naučil se mít ji rád. Jen by si přál, kdyby mohl mít méně pacientů. Čínští lékaři v nemocnicích denně ošetří i 100 až 200 nemocných. „Když jich denně prohlédnu tolik, jak se na ně mám ještě usmívat?“ poznamenal sklesle. „Ale oni ode mě ten úsměv čekají.“
“Pojišťovně se však podařilo poprvé v její historii počet pojištěnců udržet. Velký počet pojištěnců byl získán zejména akvizicemi spojenými s projektem elektronických zdravotních knížek a projevil se zde i nový klientsky orientovaný přístup Pojišťovny. Nárůst počtu pojištěnců ve srovnání se Zdravotně pojistným plánem 2010 byl rozhodující pro překročení tvorby Základního fondu zdravotního pojištění i v okamžiku, kdy i za této situace poklesla oproti roku 2009 částka předpisu pojistného z v.z.p. o 1,3% a v porovnání s rokem 2008 dokonce o 1,8%.”
Zdroj: Výroční zpráva VZP ČR 2010 (kapitola 5.1 Základní fond zdravotního pojištění, strana 28).