Hovoříte o jednotě, ale vaši kritici vám vyčítají právě to, že lékaři jednotní nejsou.
V demokratické organizaci, jako je ČLK, nemůžete jednotu nikomu nařídit. Lékaři jsou vzdělaní lidé a každý z nich je zvyklý prosazovat svůj vlastní názor. To není výmluva, ale popis skutečnosti. Podle osvědčené praxe „Divide et impera“ pak politici různorodost názorů mezi lékaři šikovně využívají.
Řada funkcionářů různých lékařských organizací také občas podlehne pokušení získávat za zády komory a na úkor ostatních lékařů nějaké speciální výhody v lepším případě pro určitou skupinu lékařů, v horším případě sami pro sebe. I to je realita. Přesto věřím, že je to jen otázka času, kdy většina lékařů pochopí, že tento sobecky individualistický způsob jednání se státem ku prospěchu lékařského stavu nevede.
Prubířským kamenem jednoty lékařského stavu bude akce „Děkujeme, odcházíme“. ČLK vyzvala nemocniční lékaře, aby se připojili a soukromé lékaře, aby své kolegy solidárně podpořili a nenechali se vmanévrovat do pozice „stávkokazů“. V nemocnicích se dnes bojuje za cenu lékařské práce a tedy i za zájmy soukromých lékařů. Je to obrovská šance, kterou si nesmíme dovolit propást.
Není ale nesmysl domáhat se zvýšení platů v době hospodářské krize?
Nedostatek peněz je relativní. Nezvýšit platby za státní pojištěnce, to bylo politické rozhodnutí vlády, která za tuto chybu ponese odpovědnost. Je pravda, že pojišťovny utrácí za zdravotní péči více, než kolik vyberou. Zbytečně vysoké jsou zejména výdaje za léky, které jdou na vrub SÚKLu, který s požehnáním ministerstva neplní povinnosti uložené zákonem.
Navzdory tomu všemu však koncem roku bude na základních fondech zdravotních pojišťoven okolo 18 miliard korun. Na splnění požadavku lékařských odborů by přitom stačily miliardy tři. Jak říkám, je to otázka priorit, zda si společnost přeje dobré zdravotnictví či třeba zbytečné tanky a letadla nebo nejdražší dálnice v Evropě.
Už slyším, jak se někteří mimořádně dobře finančně situovaní kolegové ušklíbají nad mým „odborářským“ pojetím lékařské komory. Většina lékařů však dvacet let marně čeká na to, až po nějakých reformách zůstanou peníze na zaplacení jejich práce. Pokud dnes velká část z nich říká nahlas, že čas levného a kvalitního zdravotnictví skončil, musí je jejich komora podpořit.
Zkusme to tedy tentokrát obráceně. Nejprve je třeba zaplatit lékaře, aby neutekli, a pak třeba přijdou i nějaké smysluplné reformy. Chceme-li zdravotnictví jako v Německu, musíme za ně zaplatit jako v Německu. Lékařská péče bude buď kvalitní s dobře zaplacenými lékaři, nebo nekvalitní bez kvalifikovaných lékařů.
Jedním z důvodů, proč členka představenstva ČLK Eva Hledíková navrhla jako vašeho protikandidáta profesorku Hercogovou je údajná ztráta autority komory uvnitř lékařské akademické obce, k níž mělo za vašeho vedení dojít.
I kolegyně Hledíková nese jako členka představenstva svůj díl spoluodpovědnosti za stav komory, i když pochopitelně mnohem menší než já. Respekt si komora u lékařů nemůže získat jinak než důslednou obhajobou jejich profesních práv. Autoritu si zkrátka musíte odpracovat, nezískáte ji řadou titulů, které máte na vizitkách před svým jménem nebo za ním.
Osobnost prezidenta ČLK je jistě důležitá, avšak je třeba férově přiznat, že žádný prezident nedokáže vybojovat pro lékaře to, o co si oni sami nedokážou říct. Komora může lékaře vést, ale bez jejich podpory nic nedokáže. Čekání na mesiáše není ničím jiným než ztrátou času případně výmluvou, která se hodí těm, kdo nejsou ochotní dělat vůbec nic.
Moc bych se ale přimlouval za to, aby delegáti sjezdu, ať již prezidentem komory zvolí kohokoliv, neopakovali „škodolibost“, které se na jaře 2006 dopustili vůči mně, když většinu představenstva navolili z kolegů, kteří měli úplně opačné názory než já a snažili se „mi jít po krku“. To nikam nevede a takové fatální chyby bychom neměli opakovat. Představenstvo prostě musí spolu s prezidentem a viceprezidentem tvořit tým spolupracovníků, kteří společně povedou komoru a lékařský stav k úspěchům nebo budou společně odvoláni.
O základním směřování komory rozhodují delegáti sjezdu zvolení lékaři na okresech. Alespoň nejužší vedení komory by však mělo mluvit společnou řečí a táhnout za jeden provaz.
Jak silnou pozici podle svého názoru máte?
Tak to se mi osobně jen těžko hodnotí. Rozhodující bude to, jako lékařskou komoru si budou delegáti sjezdu přát. Pokud se rozhodnou pro komoru, která bude jen servilně přitakávat politikům, kázat o etice a trestat doktory, pak si budou muset do jejího čela zvolit někoho jiného než mne. Pokud si ale kolegové přejí, aby stavovská organizace hájila práva a zájmy všech lékařů bez rozdílu, pak jsem připraven takovou Českou lékařskou komoru vést i nadále.
Pokud byste nebyl zvolen, čím byste se zabýval?
Začal bych se své soukromé angiologické praxi opět věnovat naplno.
Co říkáte na svou protikandidátku profesorku Hercogovou? Jaké proti ní máte výhody?
Paní profesorka je dáma nejenom šarmantní, ale také velmi aktivní. Je přednostkou kliniky ve fakultní nemocnici a současně provozuje vlastní poměrně velké zdravotnické zařízení zabývající se estetickou dermatologií. Je nejenom zvolenou prezidentkou Evropské dermatologické společnosti, ale též šéfredaktorkou Česko-slovenské dermatologie a založila si dokonce i svoji vlastní odbornou dermatologickou společnost.
Z vlastní zkušenosti vím, jak obtížně lze skloubit vedení komory s provozováním praxe, byť i jen na úrovni lékaře první linie. Pokud je paní profesorka ochotná obětovat svoji další vědeckou dráhu boji za práva lékařů, pak musí mít náš obdiv. Já se však spíše obávám, že nemá představu o tom, kolik práce s sebou nese funkce prezidenta lékařské komory, pokud není chápána pouze jako zajímavá dekorace na vizitku. Práce prezidenta je úplně něco jiného, než si jednou za dva měsíce sednout na hodinku s kolegy na Vědecké radě ČLK.