Pacient se nadměrně zaobírá starostmi a stresujícími myšlenkami, což vede k úzkostem, únavě a nepříjemným tělesným pocitům. Příznaky se objevují nenápadně a zvolna. Navíc si pacient často odmítá připustit, že se jedná o psychickou poruchu, vlastní úzkost považuje za svůj trvalý povahový rys.
U řady nemocných se obtíže zhoršují v době volna – o víkendu, o dovolené. Často nevědí, proč se trápí. Porucha většinou nastane u disponovaných osob po dlouhotrvajícím stresu (ztráta člena rodiny, nezaměstnanost, rozvod atd.). Jde o relativně častou poruchu, roční prevalence kolísá mezi 3 až 8 %, celoživotní prevalence činí 5 až 15 %, poměr mezi muži a ženami je 1:2.
Klinický obraz
Nervozita, úzkost, napětí a tělesné příznaky, jako třes, svalové napětí, závratě, nevolnost od žaludku, bolesti hlavy, bušení srdce, pocení apod. Většinou se zhorší spánek, večer se hlavou honí řada starostí, co bude zítra. Pacient často vyžaduje vyšetření na specializovaných pracovištích (kardiologie, neurologie, interna).
Diagnostická kritéria zahrnují řadu příznaků -vegetativní podráždění: palpitace, zrychlený pulz, pocení, chvění nebo třes, sucho v ústech; obtíže týkající se hrudníku nebo břicha: ztížené dýchání, pocit zalykání se, bolesti nebo nepříjemné pocity v hrudníku, nauzea, břišní nevolnost; duševního stavu: pocit závratě, neklidu, mdloby, točení hlavy, strach ze ztráty kontroly a vědomí, „zešílení“, obavy, že umře. Další jsou celkové příznaky (návaly horka nebo chladu, pocity znecitlivění nebo mravenčení) a příznaky napětí: pobolívání nebo bolesti ve svalech, neklid, neschopnost se uvolnit, pocity podráždění, nesnesitelného napětí až duševního přepětí, „knedlíku v krku“ nebo potíže s polykáním. K nespecifi ckým příznakům patří přehnaná reakce na malé překvapení či vyrušení, potíže s koncentrací, „prázdno v hlavě“ ze strachu nebo úzkosti, neustálé podráždění, obtíže s usínáním.
Léčba
Všeobecná léčba musí zmírnit úzkost a obavy, odstranit vyhýbavé chování, zvýšit schopnost fungovat v práci a rodině, zabránit vzniku i důsledku abúzu alkoholu a benzodiazepinu, vytvořit dobrý psychoterapeutický vztah, poučit pacienta o poruše a její léčbě včetně vedlejších účinků medikace.
Farmakologická léčba zahrnuje anxiolytika a antidepresiva. Anxiolytika sice účinkují dříve, ale dlouhodobé užívání je problematické: benzodiazepiny vedou k závislosti. Účinek moderních antidepresiv nastupuje později, jsou ovšem bezpečnější a vyrovnají se výsledku některých anxiolytik. Nehrozí závislost a lze je užívat dlouhodobě. Zpravidla se aplikují antidepresiva III. generace – SSRI prodlužující účinek serotoninu na synapsích v mozku: například citalopram (Citalec, Seropram), fl uoxetin (Prozac, Deprex), paroxetin (Seroxat). Účinky těchto léků nastupují za 3–6 týdnů. K odstranění úzkosti se do nástupu jejich účinku často podávají malé dávky anxiolytik, která se postupně vysadí. Pro generalizovanou úzkostnou poruchu je rovněž vhodná skupinová i individuální psychoterapie. Pomáhá hlouběji pochopit, co se s člověkem trpícím úzkostí děje a nalézt události v životě, které s rozvojem poruchy souvisejí. Uvedené metody vedou ke změně postojů nebo vztahů, které úzkost udržují.
Ošetřovatelská péče si klade za cíl dosáhnout u pacienta uvolněného vzhledu a snížení úzkosti na zvladatelnou míru, uvědomovat si a slovy popsat pocity úzkosti, nalézt zdravé způsoby, jak úzkost vyjádřit a poradit si s ní, naučit se problémy řešit a efektivně využít všechny druhy pomoci a podpory.
Ošetřovatelská intervence zahrnuje: a) Posouzení úzkosti 1. Získat přehled o rodinných i zdravotních faktorech, o současně i nedávno užívaných lécích. 2. Zjistit, jak pacient vnímá v dané situaci ohrožení. 3. Sledovat jeho fyzickou odpověď (palpitace, zrychlený pulz, opakované pohyby, přecházení). 4. Všímat si chování pacienta z hlediska hladiny úzkosti.
b) Vedení pacienta k rozpoznání jeho pocitů a řešení problémů 1. Vytvořit terapeutický vztah plný vřelosti a opravdového respektu. 2. Být k dispozici, naslouchat pacientovi a hovořit s ním. 3. Naučit jej ujasnit si a vyjádřit pocity (pláče, smutku, smíchu, strachu, popření, zlosti, hněvu). 4. Uznat pacientovu úzkost, nepřít se s ním a neujišťovat ho, že vše bude v pořádku. 5. Učinit součástí péče klidné, tiché prostředí, poslech uklidňující hudby, teplou koupel, relaxaci. 6. Akceptovat pacienta, jaký je.
c) Posílení zdraví 1. Naučit pacienta rozpoznat spouštěcí faktory, osvojit si nové metody překonávání úzkosti. 2. Probrat s ním, které události, myšlenky nebo pocity úzkosti předcházely. 3. Doporučit nemocnému program, např. cvičení nebo činnosti, které mu mohou pomoci snížit pocity tenze. 4. Doporučit skupinovou, případně individuální terapii. 5. Edukovat pacienta o medikaci.
SOUHRN
Autor rozebírá dané onemocnění, jehož příznaky nastupují nenápadně a zvolna, doporučuje farmakologickou i psychoterapeutickou léčbu a radí ošetřujícímu personálu, jak nejvhodněji postupovat.
SUMMARY
The author addresses the disease, the signs of which start slowly and insidiously. He recommends pharmacological treatment and psychotherapy and offers advices to the nursing staff on best approaches.
O autorovi: Radim Němec, Psychiatrické oddělení, FNsP, Ostrava-Poruba (kamila.slezakova@fnspo.cz)