* Vystudovala jste střední zdravotnickou školu v Prostějově. Jak jste k tomuto rozhodnutí dospěla?
Mám dvě vlastní sestry a všechny jsme i sestry zdravotní. Dalo by se říci, že jsme po celá léta ovlivňovaly jedna druhou. Každá z nás jsme toto povolání pojala po svém. Starší sestra je momentálně na mateřské dovolené a mladší pokračuje dále ve studiu v oblasti zdravotnictví. Nejvíce nás všechny tři ovlivnila naše máma. Je to úžasný člověk s neuvěřitelně vyvinutým sociálním cítěním. V mých deseti letech rodiče adoptovali týraného čtyřletého chlapce s mozkovou obrnou. Přivezli jsme ho domů a měl například nastřižené uši, ale nejen to… Maminka nás všechny do péče o něj zapojila. Bratr nedávno oslavil dvacáté první narozeniny, je částečně soběstačný. Tatínek zemřel před pěti lety. Společně s mladší sestrou, mimo jiné aktivity, pomáháme mamince založit organizaci s denním stacionářem. Chceme, aby postižené děti netrpěly samotou. Děti potřebují nejen city, lásku, ale i společnost druhých lidí. Maminka nikdy nedělala rozdíl mezi námi a bratrem. Pamatuji si, že se při prvních společných procházkách bratr bál šišky v lese, neznal vánoční stromeček. Bylo velice těžké naučit ho běžným zvykům. Proto jsem se rozhodla, že chci pomáhat druhým, a doslova nenávidím, když někdo týrá děti.
* Po roční praxi u oční lékařky jste odjela na dva roky do Rakouska. Přitahoval vás rakouský zdravotnický systém, nebo samotná zkušenost pobytu v zahraničí?
Byla jsem mladá a dalo by se říci, že mě lákala zajímavá finanční nabídka. Po desetiletém studiu německého jazyka ve školském systému jsem si hned první den uvědomila, že toho ve skutečnosti moc neumím. Počátky byly velmi složité, nejen po stránce jazykové bariéry. Člověk si musí vše zařídit a obstarat sám. Z domova jsem byla zvyklá na velkou rodinu, podporu a pomoc ze všech stran. Neustále mne však lákala vidina nového, chtěla jsem se někam posunout, něčemu novému se naučit. Měla jsem potřebu porovnávat, co je v zahraničí lepší, a co naopak není. V Rakousku jsem pracovala v oblasti paliativní péče s těžce nemocnými pacienty.
* Máte dojem, že vás období prvních dvou let pracovního pobytu v zahraničí nějak zvláště ovlivnilo?
Určitě ano. Jako mladá jsem bývala k přistěhovaleckým minoritám velmi laxní. Po návratu do České republiky z pracovního pobytu v Rakousku jsem litovala lidi z vietnamské komunity. Uvědomila jsem si, jak je pro lidi odlišné národnosti složité přijet do cizí země, naučit se psát a číst česky, sladit se s jinou kulturou.
* Po krátké praxi na neurologickém oddělení jste pracovně odjela na stáž do Švýcarska. Kdo vám tentokrát pomohl?
Díky internetovým stránkám jsem si sama vyhledala přes ministerstvo zahraničí studijní pobyty. Ve Švýcarsku jsem nejprve chodila do školy. Místní agentury zprostředkovávají přes internet stáže, poté jsem nastoupila do soukromého zařízení rodinného typu. Bylo to zatím pracovně jedno z nekrásnějších období mého života. Vše bylo úžasné. Dodnes se s kolegyněmi scházíme a dopisujeme si, posílají mi fotky mých pacientů. Tito lidé byli vděční a vyzařovala z nich spokojenost. Právě letos o prázdninách se chystám je všechny navštívit, moc se těším.
* Dokázala byste srovnat paliativní péči u nás a ve Švýcarsku?
Ve svých dvaceti pěti letech jsem nastoupila na stáž ve Švýcarsku, některé sestry měly doslova oči v sloup „Co budeme s mladou a nezkušenou cizinkou dělat?“ Trvalo to opravdu jen pár měsíců, než zjistily, že mám vědomosti, které ony postrádají. V ČR jsme měli výborný vzdělávací systém v rámci střední zdravotnické školy. Měla jsem dostatek jak praktických, tak teoretických znalostí a vědomostí. Dnes již mohu porovnávat velmi odlišné zdravotnické systémy. Musím však říci, že nejsem v žádném případě spokojená se stávajícími změnami v České republice. Ať už pohlédnu na budoucí sestry bakalářky, které postrádají praxi, tak jakousi honbu za kredity. Když nás ve Švýcarsku vyslal zaměstnavatel na vzdělávací akci, bylo to v pracovní době a samozřejmě vše zaplatil. Pokud se u pacientů objevil určitý problém, o všem se řádně diskutovalo napříč celým kolektivem. Nadřízený se slušnou formou zeptal, kdo se chce tímto zdravotním problémem víc zabývat. Poté se nahlásily ze zájmu a dobrovolně dvě nebo tři sestry. Ty pak absolvovaly specializovaný teoretický seminář, následovně se nakoupily potřebné pomůcky a po čase jsme se v tom lepším případě společně s pacientem těšili z úspěšné léčby.
* Jakým způsobem se ve Švýcarsku vyrovnávají se smrtí?
Zásadní rozdíl je v tom, že smrt pokládají za součást lidského života. Nejen blízká rodina, veškerý personál, ale i sám člověk je na smrt psychicky připraven. Pokud starý nemocný člověk přestane přijímat sám od sebe potravu nebo tekutiny, je to pouze jeho volba. Nic se nedělá násilně. Pouze se zvlhčují rty. Všichni kolem se s pokorou postupně loučí a jedinec se nechá důstojně odejít. Neberou to tak tragicky, loučí se a promlouvají k dotyčnému i ostatní pacienti. Myslím si, že není nic horšího než odvézt člověka na JIP, rozsvítit žárovky a v bolestech ho vidět umírat. U nás se smrti většina lidí hrozně bojí. Po mém příchodu na neurologii jsem byla v šoku, vše na mě působilo tragicky, doslova mě tato problematika vyčerpávala. Mám pocit, že se u nás fyzická schránka člověka uměle udržuje. Tady se bazíruje na dokumentaci a pojišťovně, ale nepohlíží se na člověka a jeho duši.
* Co vás vedlo k tomu, že jste nakonec své kořeny zapustila v Armádě ČR?
Po mém návratu ze Švýcarska bylo dost problematické najít si práci jako sestra. Chodily určité nabídky, ale neodpovídalo to mým představám. Kamarád mě přivedl na myšlenku, abych to zkusila u armády jako zdravotník. Vždy jsem byla zvyklá sportovat a tato nabídka mi zněla velmi lákavě. Mám pocit, že se to k mé povaze krásně hodí, jsem dostatečně dravá a soutěživá. Před vstupem absolvujete náročné psychické, fyzické a zdravotní testy, u kterých požadují stoprocentní stav.
* Jaký máte pocit z naší profesionální armády?
V armádě jsem relativně krátkou dobu, tudíž nemohu nic hodnotit ani posuzovat. V každém případě si myslím, že si své finanční ohodnocení opravdu zaslouží. Je zde spousta odříkání, dennodenní udržování fyzické kondice. Já jsem v armádě spokojená.
* A je rozdíl mezi sestrou v nemocnici a sestrouvojákem?
Záleží na tom, kde sestra je. Pokud je v polní nemocnici, neustále se vzdělává. Přebírá nové metody, přebírá zkušenosti i od svých kolegyň v zahraničí. Jedná se o velmi akční pozici, už jen tím, že sestry v armádě dělají neustále kolečka na různých pracovištích. Dalo by se to přirovnat k RZP. Myslím si, že pokud je sestra například v určité ambulanci dvacet let, je to dosti stereotypní práce.
* Jste opravdu velice akční člověk. Kam až byste chtěla ve své kariéře dojít?
Jsem aktivní a troufnu si o sobě říci, že i organizačně schopná. Chtěla bych mít místo, kde by mě to uspokojovalo a bavilo. Trochu se bojím, že zestárnu, ubudou mi síly a já nebudu mít možnost se dále vzdělávat a přijímat informace. V tuto chvíli jsem dravá. Třeba si jednou otevřu obdobný rodinný penzion jako ve Švýcarsku. Mamince přeji, aby jí vše dobře dopadlo!
* Co byste vytkla našim politikům?
V každém případě vzdělávací systém. Praktickou část bych zařadila od prvního ročníku, aby každá absolventka věděla, co toto povolání opravdu obnáší. Sama za sebe mohu říci, že jsme byly po čtyřletém maturitním oboru na rozdíl od sester v Rakousku a Švýcarsku perfektně připravené pro praktický vstup do zaměstnání. K dnešním zdravotnickým asistentům se raději nebudu vyjadřovat, stejně tak ke kreditům.
* Závěrem by mě zajímalo, kterou ze tří jmenovaných zemí, tedy Rakousko, Švýcarsko nebo Českou republiku, nejvíce preferujete?
Švýcarsko miluji. Na prvním místě mě uchvátila příroda. Z okna jsem shlížela na krásné jezero. Všude kolem jsou upravené stezky, například pro cyklisty. Po práci jsem příjemně aktivně odpočívala. Ale co se týče lidí, určitě bych podle zemí nerozdělovala. Všude jsem potkala lidi vstřícné a příjemné, stejně tak lhostejné ke svému povolání. Takže je to jen na nás.