Plzeňský doktor se před nedávnem vrátil z mise v Afghánistánu
Kdy a proč jste se rozhodl vstoupit do armády?
Bylo to v roce 2001. Kdysi jsem chtěl jít na vojenskou školu, ale pak jsem byl upozorněn, že bych se vůbec nemusel dostat do nemocnice, ale že bych třeba působil u útvaru. Každopádně mi imponoval vznik misijních jednotek. Jedná se vlastně o elitní jednotku. Lékaři a piloti jsou bráni hodně prestižně. To se projevuje třeba tak, že na vás vyšší důstojníci z jiných oddílů tolik neřvou, protože si uvědomují, jaký stres tahle práce působí.
Jakou pozici mají Češi v rámci spojeneckých jednotek?
Tak nejprve je třeba říci, že můžeme nabídnout pouze specializované jednotky. Mezi ně patří chemici, vojenští policisté, průzkumníci a také lékaři. A tyhle složky mají dobrou pověst. Přestože sloužíme mimo naši republiku a nebojujeme primárně za její zájmy, je třeba to brát tak, že sloužíme vlasti, která nás posílá na pomoc svým spojencům.
Kde jste v Afghánistánu působil a jak dlouho?
Pobýval jsem tam necelých pět měsíců. Byli jsme na základně Kaia v hlavním městě Kábulu, nedaleko letiště.
Práce na misi je určitě hodně odlišná od té, kterou děláte běžně v Plzni. Jaké jsou hlavní rozdíly?
Tak v Plzni se vám nestane, že by vám přivezli najednou třicet těžce zraněných. Setkáváte se se střelnými zraněními, s následky výbuchů. Je na všechno většinou méně času. Rovněž jsou zde větší nesnáze s vybavením a zásobováním. Pokud dojde krev nebo se třeba rozbije rentgen, je to velký problém. Navíc lékařů je tam přesný počet, takže když pak dva onemocní, je těžké je nahradit.
Jak přistupujete ke zraněným v případě, že jich přivezou velké množství najednou?
Nejdůležitější je tzv. triage. To je rozčlenění pacientů podle závažnosti zranění. Ta jsou hodnocena určitými stupni. Nejvyšší je P1, což je těžké zranění, které vyžaduje okamžitou operaci. Další jsou v tu chvíli méně akutní. Ovšem stav se může měnit během chvíle. Zcela zvláštní kategorií je P1 hold. To je zranění, kdy je málo pravděpodobné, že pacienta i okamžitou operací zachráníte. Pak se dává přednost těm, kteří mají větší šanci. Osobně jsem ale tohle použil pouze jednou.
Kdo jsou nejčastěji vaši pacienti?
Jsou to vojenští i civilní zaměstnanci ISAF, vojenské afghánské ozbrojené síly, zaměstnanci vojenských základen. Civilisty ošetřujeme v případě, že jsou zraněni při boji. Kdybychom ošetřovali všechny, brzy by se to rozkřiklo a chodili by k˙nám s maličkostmi. Nemámena to kapacity. Nejde o humanitární misi.
Kolik zbývá času na odpočinek?
Nárokový není žádný. Pracujeme sedm dní v týdnu. Volno je pouze, když nejsou žádní noví pacienti a ti staří jsou stabilizovaní.
Jak se vyrovnáváte se strachem a stresem?
Když už je tam člověk po několikáté a delší dobu, strach přejde. Člověku otrne. Já potřebuji tak týdenní aklimatizaci. Pak se dostanu do normálního misijního života. Jak se říká: Člověk si časem zvykne i na šibenici.
Spousta lidí si při slovním spojení vojenská nemocnice představí seriál MASH. Dá se to nějak srovnat?
Samozřejmě seriál musí být koukatelný, takže se z toho života tam vezme jen to zajímavé. Ve skutečnosti tam není tolik legrace ani patosu. Ale jinak, co se týče mezilidských vztahů, je to hodně podobné. Lidé si musí zvyknout na odloučení od rodiny, zvládat ponorkovou nemoc atd.
Jaká je podle vás současná situace v Afghánistánu?
Je tam velká snaha o politický a ekonomický rozvoj. Ovšem pořád se najdou skupiny, které by chtěly staré pořádky. Jsou napojené na bývalé vládnoucí hnutí Taliban a také na Al - Káidu. Chtějí zabránit vlivům Západu.
Jak velké nebezpečí tam představují sebevražedné útoky?
Afghánistán je zvláštní tím, že ani jeden z národů, který tam žije, není vlastně arabský. Až do roku 2004 tam tolik útoků nebylo. Teď se situace bohužel trochu mění. Pokud k nějakému dojde, dá se obecně říci, že to většinou nezasáhne ty, pro které je útok určen, tedy spojenecké vojáky, ale odnesou to především civilisté.
Jaký způsob útoků je tam nejčastější a dá se jim zabránit?
Zabránit se dá tak devadesáti procentům. Obyvatelé, kteří s útoky nesouhlasí, hlásí podezřelé věci. Mezi teroristy se pohybuje řada agentů. Nejčastějším způsobem jsou auta nabitá trhavinou. Lze je většinou rozpoznat. Bývají špinavá a rozbitá. Vím, že mnoho atentátníků, které se podařilo chytit před útokem, bylo zfetovaných. Navíc mnozí věří, že při výbuchu zemřou všichni okolo a jen oni přežijí. Je to šílené.
Byl jste vy někdy svědkem podobného atentátu?
Stáli jsme se dvěma kolegy na nádvoří základny. Najednou kus od nás vybuchlo auto. Bezprostředně nás to nezasáhlo, ale tlaková vlna nás odhodila. Bylo to asi sedmadvacet kilogramů trhaviny. Naštěstí jsme vyvázli v pohodě.
Jaká další nebezpečí na misi číhají?
Setkáváte se s nebezpečnými nemocemi. Pracujete s ostrými nástroji. Mohou vás ohrozit nějaká zvířata, jako třeba škorpioni nebo plazi. A velkým nebezpečím je také stres a obrovský tlak, pod kterým celou dobu jste. Musíte vzdorovat vedru. Vyrovnat se s nedostatkem spánku.
Dostal jste se ven mezi obyčejné Afghánce?
Jako velící důstojník jsem měl za úkol vyrážet mimo základnu. Ty cesty ale provázela velká bezpečnostní opatření. Měli jsme pancéřové auto. Je tam obrovské nebezpečí, protože mezi lidmi je velké množství zbraní. S místními jsem mluvil v podstatě jen na základně. Tam jich byla řada.
Jak na vás působili?
Civilisté se tam dostanou jen jako zranění. Jinak je tam spousta místních lidí zaměstnána. Vycházím s nimi úplně normálně. Je třeba říci, že jsou všichni důkladně prověřeni, zda nespolupracují s Talibanemnebo Al - Káidou. Jsou tedy proti bývalému režimu a oceňují, že se teď v jejich zemi buduje demokracie.
Našel jste si mezi nimi přátele?
Spřátelil jsem se s tlumočníkem a lékařem Mohammadem Hakimem Sahahim. Jako tlumočník působí už dlouhou dobu. Mluví několika jazyky. Z národů, kterým tlumočí, má nejraději Čechy. Chtěl by se do Čech i přestěhovat.
Mnoho lidí si myslí, že účast na misi přináší velké peníze? Jak je to ve skutečnosti?
Žádné pohádkové peníze nedostáváme. Rozhodně ne tolik, kolik by vyvážilo rizika, která jsou s tím spojena. Plat máme takřka totožný jako v˙nemocnici doma a odměna, kterou dostáváme v dolarech, není vzhledem ke klesajícímu kurzu také příliš velká.
Musíte při účasti na misi zvládat nějaké zvláštní dovednosti?
Pravidelně se podrobuji různým fyzickým i psychickým testům. Nejpřísnější byly před první misí. Musíte mít bojové znalosti a různé mezinárodní certifikáty.
Zbyde vám čas na koníčky?
Mám rád přírodu, cestování. Sbírám také brouky. Věnuji se četbě, především literatury faktu. Nejvíce mě baví teologie, historie a kultura. Občas si pustím nějaký film.
Sledujete někdy válečné filmy?
Dost často. Pouštíme si je i na misích. Staví nás to na nohy. Líbí se mi třeba Černý jestřáb sestřelen nebo Stalingrad. Jinak nemám rád romantické filmy. Jsem člověk racionálně zaměřený. A ještě mám rád filmy, které si na nic nehrají, zejména parodie.
Kdo je Marcel Hájek?
- Narodil se v roce 1965 v Plzni
- V roce 1990 vystudoval plzeňskou lékařskou fakultu. Působil na stáži v Izraeli. Pracuje jako chirurg v plzeňské fakultní nemocnici na Borech.
- Absolvoval mise v Pákistánu, dvakrát v Iráku, v Izraeli a v Afghánistánu.
Ladislav Vaindl, Regionální deník