Podle jeho odhadu jde ročně na nákup a obnovu zdravotnické techniky mezi pěti až deseti miliardami korun, závisí to i na kondici hospodářství. Celkem resort spotřebuje za rok téměř 300 miliard, z nich 220 miliard hradí zdravotní pojišťovny.
Potřebnost velkých nákupů posuzovala dřív přístrojová komise na ministerstvu. Po jejím zrušení záleží na každé nemocnici či firmě, co si u pojišťoven prosadí a zda se jim z úhrad za léčení investice zaplatí.
Nejnovějším příkladem je pražské Protonové centrum, které nemá na léčbu rakoviny smlouvu zatím s žádnou pojišťovnou. Dostalo se do právního sporu s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, která na ně dala trestní oznámení.
„Vstup nových výkonů, přístrojů a léků je hrozně chaotický. Každá společnost si to nějak lobbisticky domlouvá s pojišťovnou. Ministerstvo do toho moc nemůže zasáhnout a je to jedna z příčin, proč se systém vyvíjí spontánně, což někdy je dobře, ale někdy také ne,“ řekl ministr.
V novele zákona o zdravotním pojištění, kterou Heger dá vládě v březnu, by ministerstvo mělo dostat od roku 2014 zmocnění vydat vyhlášku, která určí pravidla hodnocení a schvalování vstupu nových technologií (HTA) do systému veřejného zdravotního pojištění, včetně zařazování nových výkonů s bodovými hodnotami, se kterými jsou tyto technologie spojeny.
„Rozhodování by bylo na základě dat, ne pod tlakem toho, kdo novou technologii nebo metodu přináší,“ doplnil náměstek ministra Petr Nosek. HTA pomůže vyhodnotit, zda postup, lék či technologie jsou účinné a nakolik jejich zavedení finančně zatíží zdravotnický systém. Zároveň umožní rozhodnout, zda se do zdravotnictví vpustí hned či později.
Vybrané novinky by se podle Hegera nejprve vyzkoušely na jednom či dvou pracovištích, přístup k léčbě by měli pacienti z celé ČR. Zhruba po dvou letech by se vyhodnotily výsledky i náklady. Pokud se novinka osvědčí a bude vhodná pro více pacientů, nakoupil by se potřebný počet přístrojů.
Na nákupy přístrojů přispívají i zřizovatelé, třeba kraje. Za evropské peníze se vybavila komplexní centra pro léčbu rakoviny či kardiocentra. Nemocnice ale musely najít ve svých rozpočtech stamiliony, na miliardových investicích se spolupodílely. V současné ekonomické situaci mají příkaz od ministerstva zastavit rozvojové investice, aby udržely vyrovnaný rozpočet.
Krize tak zastavila boom nákupů, který odstartoval po roce 1989, kdy se zdravotnická zařízení začala ve větší míře vybavovat drahou, často dovozovou technikou. V roce 1993 statistici evidovali 3341 druhů přístrojů, v roce 2001 už 15.459. Sledují 60 vybraných druhů přístrojů.
Vybavenost „velkou“ technikou v českých nemocnicích je podle Hegera srovnatelná s Evropou, počty přístrojů na 100.000 obyvatel jsou mnohdy sice nižší, dopad na kvalitu péče to podle ministra ale nemá.