Komora v uplynulém roce zažívala pravděpodobně nejdivočejší chvíle od svého vzniku. Stejně tak ale i ministerstvo zdravotnictví. Jaká nálada v současnosti vládne mezi vašimi členy?
Nemáte pravdu. Jakkoli byly uplynulé měsíce v českém zdravotnictví zajímavé, ve skutečnosti byl mnohem kritičtějším rok 2008. Cílem zákonů připravených lidmi okolo tehdejšího ministra Julínka totiž byla privatizace fakultních nemocnic, privatizace zdravotních pojišťoven a naprostá likvidace veřejného zdravotnictví. Tedy něco podobného, o co se snaží investiční skupina Penta na Slovensku a proti čemu dnes statečně bojují slovenští lékaři.
Podnikatelé stojící za ministrem Julínkem rychle pochopili, že právě nezávislá profesní samospráva je jedinou organizací, která má sílu bránit nejenom zaměstnance, ale též soukromé lékaře. Proto se Českou lékařskou komoru snažili zlikvidovat, a to jak zákonem, k jehož podání se nechal přesvědčit poslanec Jozef Kochan (ODS), tak i cestou stížnosti na povinné členství v komoře k Ústavnímu soudu. Oba útoky jsme dokázali odrazit.
Rok 2008 byl opravdu divoký a jsem rád, že skončil odvoláním ministra Julínka takřka na všeobecnou žádost. Dnes se tomu již smějeme, ale nebýt několika statečných poslanců jako například Ludvík Hovorka (KDU-ČSL), bůhví jak by to tenkrát dopadlo.
Uplynulý rok byl ale také mimořádný. V úvodu jsme zažili obrovskou euforii z akce „Děkujeme, odcházíme“, během níž si lékaři uvědomili, jak obrovskou sílu by mohli mít, kdyby dokázali být jednotní. Na druhé straně uplynulé měsíce přinesly též deziluzi z poznání, že ani ministr, který je považován za jednoho z nás, pro své kolegy lékaře nic dobrého neudělá. A právě tato deziluze je asi charakteristickou pro současnou náladu většiny lékařů.
Řada médií, ale i někteří lékaři, v reakci na jednotlivá usnesení komory kritizují vysokou míru shody s odbory a současnou opozicí. Tyto hlasy tvrdí, že se komora v čele s vámi příliš pouští do politiky, což jí prý nepřísluší. Jak tyto kritické hlasy odrážíte?
Nijak. Nemá to cenu. Rozumní kolegové účelovost podobné argumentace dávno prohlédli a ty ostatní, kteří hájí nějaké jiné zájmy, a mají tedy důvod naší profesní samosprávě škodit, stejně nikdy nepřesvědčím. Jejich výpady mi ale znějí jako již notně ohraná gramodeska. Pro vedení ČLK je mnohem důležitější skutečnost, že komoře v současnosti důvěřuje největší procento lékařů v celé její novodobé historii. Takže svoji práci asi neděláme až tak úplně nejhůř.
Šestnáct tisíc členů komory pracuje jako zaměstnanci v nemocnicích. Vedle odborů jejich zájmy hájí též komora, kterou si také tito kolegyně a kolegové platí. Spolupráce s lékařskými odbory je tedy něco naprosto samozřejmého.
Platí to ve všech vyspělých státech s výjimkou těch, kde (jako například v Rakousku) lékařské odbory neexistují, neboť jejich roli plní přímo tamní lékařská komora.
A že opozice respektuje kritické připomínky komory, nás těší. Je škoda, že koaličním zákonodárcům často znemožňuje používání vlastního rozumu a úsudku jejich stranická loajalita.
O respektu ke kritice a názorům oponentů mluví i zástupci koalice včetně ministra Hegera. Máte na mysli nějakého konkrétního zákonodárce, jemuž brání koaliční smlouva, respektive stranická loajalita v tom, aby připomínky komory otevřeně podpořil?
V minulosti měl odvahu vzepřít se pan poslanec Hovorka. A vytrpěl si za to svoje. Vůči tehdejší vládě servilní média jej označovala za zrádce. Pokud bych nyní někoho z koaličních poslanců a senátorů označil jako spojence České lékařské komory, pak bych jej či ji možná vystavil podobnému nátlaku, jakému musel čelit právě Ludvík Hovorka. A já nemám důvod někomu z nich takto ubližovat.
V usnesení XXV. sjezdu delegátů ČLK zaznívá řada vážných připomínek k probíhající reformě zdravotnictví. Které z aplikovaných změn principiálně považujete za nejvíce problematické?
Osobně považuji za největší problém, že navzdory mediálnímu mlžení ve skutečnosti žádná reforma zdravotnictví neproběhla a neprobíhá. Pan ministr Heger se za uplynulý rok vypracoval ve zdatného politika, připomínajícího Václava Klause v jeho hvězdných dobách, kdy okouzloval národ řečmi o pravicových reformách a přitom dělal líbivou levicovou politiku.
Podobný rozpor mezi slovy a činy nalezneme i u ministra Hegera. Pravicové voliče mají uspokojit řeči o reformě. Levicové občany pak uklidňuje fakt, že se ve skutečnosti, alespoň z jejich pohledu, vůbec nic neděje. Pro samé řeči o reformách již na jejich uskutečňování vlastně ani nezbývá čas. A situace v našem zdravotnictví je do roka a do dne zase o něco bezútěšnější.
Celý rozhovor s prezidentem ČLK MUDr. Milanem Kubkem si můžete přečíst v pondělním vydání Zdravotnictví a medicína.