Ministru zdravotnictví Leoši Hegerovi se přestává dařit. Ač mezi ostatními ministry dosud působil jako zavilý a pilný reformátor s poměrně jasnou představou i časovým plánem, tato image se začíná rozpadat. A Heger se zdaleka nemůže vymlouvat jen na tristní situaci uvnitř vládní koalice.
Ano, Věci veřejné, dnes už zcela nepředvídatelný a v podstatě nahodile jednající koaliční partner, občas svými výstřely, zcela naslepo pálenými do koaličních řad, zasahují i Hegerovy záměry. Loví politické body tu na odporu proti zvýšení toho či onoho poplatku, tu na záchraně úhrad za amalgámové plomby.
To ale v podstatě nejsou útoky na reformu, nýbrž jen populistické okopávání kotníků, které by Leoš Heger měl být schopen bez větší újmy ustát. Ani na jedné z těchto věcí také reforma zdravotnictví nestojí.
Její stěžejní částí jsou novely zákona o veřejném zdravotní pojištění a trojka „Julínkových“ zákonů o zdravotních službách, specifických zdravotních službách a zdravotnické záchranné službě. A tyto pilíře se Hegerovi drolí pod rukama kvůli jeho vlastnímu selhání, nikoli kvůli véčkařským populistickým křečím.
Hitparáda legislativních deviací
Takzvaná malá novela zákona č. 48/1997, o veřejném zdravotním pojištění, vypadala nadějně. Prošla standardním legislativním procesem, připomínkami, vládou a nakonec i prvním čtením v parlamentu.
Zdálo se, že se podaří poměrně přirozenou cestou otevřít dveře rozdělení péče na standard a nadstandard a zničit nesmyslný paragraf poslankyně Fišerové.
Řada otázek samozřejmě zůstávala otevřená, ale tak nějak se předpokládalo, že na ně odpoví následná diskuse a „velká“ novela téhož zákona.
Místo toho se teď přímo ve sněmovně slepil „komplexní pozměňovací návrh“, který by měl z „malé“ novely udělat jakousi novelu „střední“; návrh, který svými 80 stranami z gruntu mění podstatu materiálu schváleného v prvním čtení, jenže na rozdíl od něj neprošel standardním legislativním kolečkem, především pak připomínkovým řízením.
Není vůbec jasné, proč se Leoš Heger z ničeho nic rozhodl pro tento substandardní postup, který se v hitparádě legislativních prasárniček nachází jen malý kousek pod „přílepky“, vůči nimž už vyrazil do boje i Ústavní soud.
Tetanus jako politická munice
Zatím se proti této poslanecké kreativitě postavili dětští lékaři, jimž pozměňovací návrh zcela překopal systém nákupu očkovacích látek. Dá se předpokládat, že se jejich (ne zcela nepochopitelné) lamentace rády chytí i zmíněné Věci veřejné.
Ohrožené děti a hrozba návratu tetanu do republiky, to už je solidní politická munice. Stejně tak lze čekat, že dětští lékaři nebudou poslední, kteří v neprodiskutovaném pozměňovacím návrhu najdou nějaké mouchy. Hlavně však tento pokoutní postup činí Hegerovo reformní úsilí méně průhledným a důvěryhodným.
A netřeba připomínat, že bez čitelnosti a schopnosti věrohodně přesvědčit veřejnost o potřebě změn je většina reforem k ničemu. Ani s trojicí „Julínkových“ zákonů se nevede. Podle všech časových plánů měly ležet 8. června na vládě a do konce měsíce ve sněmovně. Není tomu tak.
Na vládu, bude-li tou dobou ještě jaká, se dostanou nejdříve na konci června. Když započítáme parlamentní prázdniny, opoziční obstrukce ve sněmovně a boj s levicovým senátem, může to snadno skončit tak, že jejich klíčové projednávání spadne do blízkosti voleb, konkrétně krajských. A to je pro každý reformní zákon těžké prokletí, ba téměř rozsudek smrti.
Hegerovu reformu ještě nelze na základě těchto komplikací úplně odepsat. Ale jestli někdo vypsal sázkové kurzy na její dokončení a prosazení, tak ty teď letí prudce vzhůru.