Pokud nebudeme ve výčtu historie počítat zmínku v Novém zákoně, kdy o muže poraženého v boji pečoval Samaritán, můžeme se přesunout do období středověku, kdy maltézští rytíři pomáhali zraněným druhům, čímž položili základní kámen k vytvoření sboru maltézských rytířů a později činnosti St. John Ambulance. Další zmínky nalezneme v 15. století, v období vlády španělské královny Isabely. Velmi dobře propracovaná španělská Armada přitahovala řadu dobrovolníků a někteří z nich vytvořili první vojenské ambulance (r. 1487), i když je péče zraněným vojákům v tomto období poskytována až po ukončení bitvy. Právě vojenská tažení a válečné střety mají vždy určitý podíl na rozvoji zdravotnických oborů. Nejinak tomu bylo i v 18. století, kdy byli zranění vojáci odnášeni z bitev na příkaz francouzského chirurga Jeana Dominique Larreyho, který žil v letech 1766–1842.
Sanitní vůz tažený mulou
Právě Larrey zavedl poskytování první pomoci v blízkosti bojišť v tzv. ambulance volante („létajících ambulancích“, dnes bychom řekli „mobilních ambulancích“). Až následně byli vojáci odváženi do stálých lazaretů. Právě díky této myšlence je dnes Larrey považován za zakladatele urgentní medicíny, neboť myšlenku mobilních ambulancí přes značný odpor prosadil. Povšiml si, že zraněný voják, který je ošetřen na místě, má daleko větší šanci na přežití, protože se mu prvotního ošetření dostane co nejdříve. S tímto mužem přišlo do „přednemocniční péče“ mnoho novinek – nosítka pro transport raněných, krytí ran čistými obvazy či zástava krvácení. Právě u posledně jmenovaného úkonu Larrey zjistil, že velká ztráta krve je velmi špatné znamení, a aby k němu nedocházelo, navrhl sanitní vůz tažený mulou či koněm, který by raněné vojáky odvážel ještě v průběhu boje z bitevního pole, kde byli předtím základně ošetřeni. Následné péče by se zraněnému dostalo v mobilním lazaretu poblíž bojiště, který francouzský chirurg rovněž navrhl, čímž docílil revolučního pojetí v organizaci polní lékařské služby. Právem je válečná chirurgie rozdělována na období před Larreyem a po něm. Pokud si uvědomíme, jak revoluční byly všechny Larreyho myšlenky, pocítíme k němu stejný obdiv jako mnoho vojáků a politiků jeho doby. Jean Larrey byl první, kdo nedělal žádné rozdíly mezi vlastním a nepřátelským vojákem. Uvědomme si i další fakt, že Červený kříž, který se rovněž podílel na poskytování první pomoci, byl založen až v roce 1863, tedy více než 20 let po Larreyho smrti.
Vývoj záchranných služeb ve světě se odvíjel od situace v daném regionu. Například v USA byl značný rozvoj první pomoci spojen s konflikty v Koreji a ve Vietna mu, tedy v 50. a 60. letech minulého století. Ovšem i zde se poskytovaná péče velmi lišila. Někde byli pověřeni poskytováním prvním pomoci dobře proškolení paramedici či studenti medicíny, jinde tuto činnost vykonávaly pohřební vozy, které šlo velmi jednoduše přestavět na vozy sanitní. Zásadnější rozvoj v oblasti přednemocniční péče se uskutečnil až na přelomu 60. a 70. let, kdy funkce paramediků, tedy speciálně proškolených záchranářů, získala své místo mezi zdravotnickým personálem, i když v současné době jsou vesměs součástí hasičských sborů.
Společnost pro záchranu zdánlivě mrtvých
Vraťme se zpět na území Čech. První společnost, která zde poskytovala první pomoc, byla založena v roce 1798 Adalbertem Vincencem Zardou, doktorem „filosofie a lékařského umění“. Spolek dostal název „Humanitní společnost pro záchranu zdánlivě mrtvých a v náhlém nebezpečí smrti se ocitnuvších“ a jeho činnost byla hlavně spojena s územím Prahy. O necelých 60 let později, přesně 8. prosince 1857, vzniká další společnost, a to „Pražský dobrovolný sbor ochranný“, ve kterém se angažovalo 36 dobrovolníků, z toho 3 lékaři. Tímto aktem, o který se zasloužil baron Paumann, tehdejší ředitel c. k. policie pražské, byl položen základní kámen k nejstarší záchranné službě ve střední Evropě. Tento sbor v roce 1890 zřídil „záchrannou stanici“. Až do roku 1900 byl financován pouze z darů a členských příspěvků, posléze jej financoval Zemský výbor království českého spolu s Českou spořitelnou a některými dalšími bankovními domy.
Pokud se podíváme na „vozový park“ té doby, hlavní slovo měly dvoukoláky, různé povozy či kočáry a pochopitelně i obyčejná nosítka. Až v roce 1910 Městská pojišťovna darovala sboru první vůz značky Laurin a Klement. Na další rozvoj hlavně vlivem poválečné chudoby nebyl dostatek finančních prostředků a určitou stabilitu získal sbor až v roce 1924, kdy se dohodl s městem Praha na obecní službě a byl uznán za sbor poloúřední.
Po vzoru „Pražského dobrovolného sboru ochranného“ vznikaly na území republiky další obdobné spolky (například v Rumburku) a do prvotní péče o obyvatele se posléze zapojoval i Československý Červený kříž (ČSČK), i když spíše než o rychlé ošetření se jednalo o rychlý transport k ošetření. Spolek s názvem „Sdružení záchranné samaritánské služby“ se v roce 1919 přejmenoval na „Samaritánský odbor Čs. Červeného kříže“. Jeho činnost však byla druhou světovou válkou ukončena, mnoho členů bylo uvězněno či popraveno a činnost ČSČK přešla do ilegálního hnutí. Po roce 1945 dochází k obnovení ČSČK, ale zásadní význam z hlediska rozvoje záchranné služby neměl. I nadále je upřednostňován rychlý transport před poskytnutím první pomoci.
Lékařská služba první pomoci
V roce 1952 dochází k přechodu a sjednocení zdravotních služeb pod okresní či krajské ústavy národního zdraví a ČSČK je nucen předat veškeré vybavení včetně záchranných vozidel a stanic první pomoci, čímž je jeho role v přednemocniční péči prakticky u konce. Zajišťování této péče převzaly ve velkých městech vznikající nemocnice a na vesnicích a menších městech se o přednemocniční péči v době mimo ordinačních hodin praktických lékařů postarala nově vzniklá tzv. lékařská služba první pomoci (LSPP).
Vývoj v období 70. let minulého století označujeme jako novodobou historii záchranných služeb u nás. V roce 1974 začala vznikat, podle Metodického opatření MZ, které bylo mimochodem velmi pokrokové a moderní, síť zdravotnických záchranných služeb (ZZS). Prvotní zaměstnance těchto služeb tvořili řidič dopravní služby a sestra s lékařem, určení rozpisem ve službách vesměs z chirurgických oddělení nemocnic. Posléze se provozování záchranných služeb přesunulo na oddělení ARO, jak postupně docházelo ke značnému rozvoji tohoto oboru.
Pokud bychom měli jmenovat takto nově vzniklé ZZS, jmenujme např. ZZS Plzeň (1974), ZZS Příbram a Klatovy (1976), ZZS Karlovy Vary a Pardubice (1977), ZZS Valašské Meziříčí (1978), ZZS Zlín a Uherské Hradiště (1979), ZZS Hradec Králové (1980).
Péče do 15 minut
Od 1. 1. 1993 zasáhla do vývoje ZZS vyhláška MZ ČSFR a následně dochází k osamostatňování záchranných služeb a jejich vyčleňování ze systému nemocnic. Velmi významné bylo ustanovení o dostupnosti přednemocniční neodkladné péče do 15 minut. Vzniká deset územních středisek záchranné služby s posádkami RLP a LSPP. Postupně dochází k budování dalších výjezdových skupin RLP pod záštitou okresních středisek záchranných služeb.
Dalším průlomovým datem v organizaci záchranných služeb je 1. leden 2003, kdy dochází ke vzniku čtrnácti krajských územních středisek záchranné služby, resp. třinácti + ZZS hlavního města Prahy, jež je zřizována městem Prahou. Přesně o rok později přecházejí veškerá okresní střediska pod přímé vedení krajských územních středisek. Tato střediska jsou zřizována krajskými úřady, které zodpovídají za poskytování přednemocniční péče na území svého kraje.
Tento model organizace ZZS přetrvává do dnešních dnů a v podstatě se jedná o model totožný s ostatními záchrannými službami ve střední Evropě. To znamená, že ZZS je organizována jako lékařská záchranná služba, byť počet výjezdů posádek RZP (tedy bez lékaře) v průměru o více než 20 % přesahuje počet výjezdů posádek s lékaři (dle oblasti, např. Praha 85 % RZP). S výhledem do budoucnosti si troufáme předpovědět, že bude modelem i v ČR. I když jsme říkali, že tento model je rozšířen téměř po celé střední Evropě, ve světovém měřítku je spíše ojedinělý. Ve většině systémů vyspělých zemí je přednemocniční neodkladná péče zajišťována posádkami záchranářů, resp. paramediků bez lékařského vzdělání, kteří jsou vycvičeni na poskytnutí veškerých úkonů zachraňujících život, ale bez provádění dalších odborných úkonů, které se dějí až na přijímacích odděleních nemocnic – tzv. emergency. Tento systém je funkční jak v USA, tak ve Velké Británii či například v Holandsku.
O autorovi| Literatura u autorky Mgr. Bára Kvapilová, ZZS ZK výjezdové stanoviště Rožnov pod Radhoštěm, ybaray@gmail.com
Autorka na návštěvě u paramediků v Miami na Floridě