- v tomto příběhu jsou špatní bohužel oba.
Tomáš Julínek má v principu pravdu. Pokud ředitel hlasitě a veřejně sabotuje šéfa, nelze se divit, že přijde o sesli. Klener s tím jistě počítal; stejně jako asi doufal, že hlasitý odpor ministerské záměry zbrzdí. Nepočítal ale s tím, že Julínek je svého druhu autista: nevnímá svět okolo, nevysvětluje, nepřesvědčuje. Prostě rozhoduje - přesvědčen o své pravdě.
Pavel Klener byl ministrem zdravotnictví (za Občanské fórum) v letech 1989 - 90 - v době, kdy byl Julínek sekundář u svaté Anny v Brně. Lze chápat, že nemá chuť provádět ministrovy nápady, považuje-li je za špatné. Dělá ale vážnou a neomluvitelnou chybu, když mezi řádky straší leukemické pacienty zhoršením péče. I kdyby měl pravdu, děsit nesmí. Pacient musí lékaři a nemocnici věřit - to je půlka úspěšné léčby.
Nad povrchní nálepky hodný-zlý bychom se rádi povznesli, jenže ono to nejde: o smyslu sloučení „Klenerova“ ústavu s Všeobecnou fakultní nemocnicí se ministr neobtěžoval příliš informovat. Ano, ústav stojí na dvoře fakultní nemocnice, nějaké úspory sloučení jistě přinese - ale stojí to za to?
Celý komentář si můžete přečíst na serveru Hospodářských novin iHNED nebo ZDE.
Petr Kamberský, Hospodářské noviny
