s handicapem
Foto Marta Jedličková
Před časem byla na lůžkovém oddělení s dobrou pověstí a dobrými léčebnými výsledky hospitalizována padesátiletá žena s dětskou mozkovou obrnou, odkázaná na invalidní vozík. Bydlí v bezbariérovém bytě, kde je plně soběstačná. Žije ráda i přes řadu obtíží, které její život provázejí. Pobyt v nemocnici je pro ni kromě specifických obtíží nepříjemný tak jako pro každého jiného pacienta. I ona totiž raději než v nemocnici je doma, aktivní, jezdí na vozíku ven. To platí pro většinu lidí s postižením. V zásadě nemají jiné potřeby než zdraví. Dále se jedná o ženu, mělo by se k ní jako k ženě s úctou přistupovat. Věk 50 let je typický pro tvořivý aktivní život, to platí i pro člověka s postižením, nelze k němu přistupovat jako ke člověku starému pouze proto, že je pohybově omezen.
Dále bych rád zdůraznil, že tato žena má padesátiletou zkušenost s péčí o sebe. Zná tedy dobře své potřeby. V tomto případě se jedná o ženu, která ač sama postižená, pečovala o jiné, hůře postižené, než je sama. V požadavcích na péči o sebe není nikterak přemrštěná. Je to člověk, kterého je třeba si vážit.
Ideální postup při hospitalizaci takové pacientky by byl tento: Předem s ošetřujícím lékařem domluvit možnosti a specifické požadavky pacienta. Považovat a priori postiženého člověka za duševně normálního a tak s ním zacházet. Vědět, že postižený člověk má sám s péčí o sebe největší zkušenosti, a respektovat jeho požadavky. Při příjmu s pacientem promluvit o specifických problémech, domluvit se s ním na všem, co potřebuje. Toto by měla zařídit staniční nebo vrchní sestra, mělo by to být zaznamenáno do dekurzu a teplotní křivky a všechny sestry by měly být poučeny o zacházení s postiženým člověkem.
Během mnou zmíněné hospitalizace došlo k těmto chybám:
Přestože přijetí bylo dlouho předem domluveno na určitou hodinu a pacientka ji dodržela, nebylo připraveno lůžko. (Takové situace samozřejmě ve zdravotnictví nastávají, ale zde by bylo namístě dát přednost postiženému a nechat čekat na lůžko pacienta bez postižení.)
Přestože bylo předem s lékařem domluveno, že péče o postižené pacienty je na oddělení běžná, bylo pacientce při příjmu řečeno „na to tu nejsme zařízeni, ten pečovatel, co vás přivezl, tu musí počkat s vámi, až bude volné lůžko.“ Čili: pacientce je ihned dáno najevo, že je na obtíž, a je zdržován člověk, který si vzal volno ze zaměstnání, samozřejmě neplacené, supluje zde úlohu placeného personálu nemocnice.
Od počátku nejsou respektovány specifické požadavky postiženého člověka, ačkoli nejsou nijak extravagantní. Jsou pouze dva: snížení postele pro snadnější přesun na vozík a zpět a potřeba močit vsedě, neboť díky neurologickým obtížím není pacientka schopna vymočit se vleže na míse a ležení na míse je pro ni značně nepříjemné.
Dokonce u požadavku snížení postele bylo pacientce řečeno „to nikdy nikdo nechtěl!“, čili jí bylo dáno najevo, že vyžaduje extravagance a vymýšlí si. Postel snížena nebyla, při přelézání na vozík pak pacientka spadla. Přestože personál o pádu věděl, pomohl až po delší době a dokonce nechal otevřené dveře do pokoje, takže ostatní pacienti pokukovali, jak pacientka leží bezmocně na zemi.
Další otřesné události
Ještě po několika dnech jsem byl svědkem toho, jak sestra dává pacientce mísu se slovy „zkusíme to“, ačkoli se i personál mohl opakovaně přesvědčit, že vymočení na míse není možné a není to žádný rozmar ani schválnost pacientky. Došlo i ke zbytečnému cévkování. Přitom v dalším průběhu se ukázalo, že není problém zajistit sanitáře pro pomoc pacientce na WC, kde se bez problémů vymočila.
Jako další otřesnou skutečnost je třeba uvést i to, že jedna ze sester pacientce výslovně řekla, že v noci už jí nikdo na vymočení volat nebude. Přitom je to jednak její samozřejmá povinnost a jednak jako zdravotnice musí vědět, že funkce vyměšování výrazně souvisí s psychikou, zvláště u neurologicky postiženého pacienta. Je velmi pravděpodobné, že po takovémto „varování“ pacientky stráví velmi nepříjemnou noc.
Některé sestry byly v rozhovoru s pacientkou velmi netaktní: před výkonem jí jedna sestra řekla, že by pro ni stejně bylo lepší, kdyby zemřela. Jiná sestra se jí při noční službě ptala, zda ji baví žít. Další jí vyprávěla o převtělování duší, zde šlo snad o dobrý úmysl povzbudit pacientku v naději na lepší budoucnost, i když si nejsem jist ani něčím takovým jako spojením současného postižení s vinou v minulém životě.
Při infúzní terapii po operačním výkonu nedostala pacientka vše, co lékař předepsal. Byl jsem u pacientky po dlouhou dobu při kapání infúze, další návštěva byla svědkem toho, že ihned po mém odchodu sestra nedokapanou infúzi zrušila. Zřejmě proto, že nechtěla o infúzi pečovat – ale to by šlo zařídit tím, že by bylo zvoleno pro infúzi vhodnější místo než loketní ohbí, kde má pacientka svalový spasmus, že by byla použita flexila a ne jehla. Dalším důvodem mohla být i obava z častého močení pacientky – což ovšem po urologické operaci je na pováženou.
Při bolestech a žádosti o analgetikum bylo sestrou pacientce řečeno „to vydržíte“, přestože analgetika byla lékařem doporučena. Je to neetické. Opět jako by zde byl moment přístupu k postiženým: ne on je schopen o sobě rozhodnout, já vím lépe než on, co potřebuje, co jej kdy bolí. To je ovšem nesprávné. Naopak, člověku, který leží při infúzi s výrazně omezenou hybností pro obrnu a nemůže se, abych tak řekl, vrtět, je třeba dát analgetika dříve než pohyblivému. Teprve na moji intervenci sestra analgetika podala.
Při požadavku o mytí bylo pacientce řečeno „na to tu nejsme zařízeni“. Nakonec byla opláchnuta bez otření (sám jsem viděl, jak ležela v mokrém, teprve na moji intervenci ji sestra převlékla). Přitom u pacientky, která má spastické adduktory stehen, dochází velmi rychle k nepříjemnému opruzení a péče o hygienu by zde měla být spontánně ze strany personálu úzkostlivá.
Pokud by vše probíhalo ideálně, byla by pacientka přijata ihned na lůžko, přinejhorším by počkala sama na vozíku v nějakém pokoji, ne na chodbě, a potom by jí bylo přiděleno lůžko, které by bylo sníženo na potřebnou úroveň. Do dekurzu by pak bylo zapsáno, že při potřebě močení či stolice má být zavolán sanitář a sestry by s tím byly seznámeny. Léky ordinované lékařem by pak byly řádně podány tak jako u každého jiného pacienta s tím, že infúze by byla podána pomocí kanyly a na místo nepodléhající spasmu při základním postižení. Samozřejmý by měl být takt při rozhovoru s pacientem, tak jako u každého jiného pacienta.
Je to velmi prosté a jednoduché. Odpovědnost za tento postup nesou samozřejmě především lékař a staniční sestra. To, že tento postup nebyl dodržen, vedlo nakonec k tomu, že kolem pacientky strávil personál daleko více času, než bylo třeba. A je evidentní, že vše, co pacientka při příjmu uváděla, se během hospitalizace ukázalo jako zcela oprávněné a promyšlené. Dr. L. Válek