Už vás omrzelo doslovné omílání zákoníků, učení vzorečků, filosofování? Nebaví vás pouze sedět a ustavičně něco psát nebo počítat? Chtěli byste ve svém studiu taky trochu akce? Nechcete být jen těmi malými studentíky, kteří stále naslouchají hlasům velkých pánů profesorů? Chcete mít také nad někým moc? Řešení je prosté. Zkuste medicínu!
Jaký by měl být budoucí lékař?
Co je třeba na cestě za lékařským titulem? Jistá dávka intelektu a veliká píle? Nepochybně. Všímavost, systematičnost, manuální zručnost? To se jistě neztratí. Ale škola klade určité nároky i na charakterové vlastnosti svých studentů. Možná vás napadá, že lékař má být vlídný, vnímavý, schopný empatie… Já mám však na mysli jiné užitečné přívlastky jako otrlý, ještě lépe pak bezcitný.
Fyziologie = chirurgie?
Pod pojmem fyziologie jsem si představovala nejrůznější procesy, které se odvíjejí v organismu, pro oblast medicíny v organismu lidském. Velice záhy jsem však byla vyvedena ze svého omylu.
Po měsíci studia (převážně teoretického) se před námi rýsoval první velký úkol v podobě kanylace a následné pitvy potkana. Řada studentů to pojala tak zodpovědně, že se neobtěžovala ani přečíst návod k praktiku. Jinak by si snad mohli povšimnout několika drobných absurdit, jako např. „Detailně se seznámíme se stavbou těla a vnitřních orgánů“ (myšleno potkana), „Všímáme si odlišností od anatomie humánní“.
Jen v tomto krátkém sdělení mě zarážejí nejméně dvě věci. Jak mohu srovnávat anatomii potkana s anatomií humánní, když jediné, co z té lidské znám, jsou končetiny (a to kompletně teprve teď, téměř o měsíc později)?! A pokud se naše orgány od těch potkaních odlišují, co bychom vlastně měli na tom nebohém zvířeti pro lékařskou profesi tak podstatného vypozorovat?!
Dostat se do rukou medika znamená smrt
Neviděla jsem v pokusu žádný smysl. Snad budoucímu chirurgovi by mohlo řezání a šití něco dát. Leč kolik z nás chce chirurgem být?! A ani jemu bych nesvěřila do rukou živého tvora, když dosud nikdy neměl příležitost nějakou operaci alespoň sledovat a přišil zatím sotva knoflík ke košili. Představte si, že byste dostali do jedné ruky skalpel a do druhé potkana vy, ať už studujete ekonomii, práva, filosofii nebo cokoli jiného. Budete se cítit silní? Budete mít strach? Bude vám to jedno?
Ať tak, či onak, výsledek je poměrně jednoznačný. Pokud nenastane zázrak (možná by nebylo od věci si připustit, že my zázraky dělat neumíme), svého malého svěřence zabijete. Z pěti zvířat určených pro naši dvacetičlennou skupinu nepřečkalo kanylaci jediné, ač tomu tak teoreticky být nemělo. Ale aspoň se tak ušetřila námaha s jejich následným usmrcováním pro pitvu, že?
Musím říci, že jsem velice vděčná za to, že jsem nebyla nucena se tohoto cvičení účastnit. Avšak evokuje to ve mně další zmatek a nejasnosti. Je tedy nutné zabíjet, když jsem byla této „cenné“ zkušenosti zproštěna, a navíc horlivě ujišťována, že z toho pro mě nepoplynou žádné neblahé důsledky?! Možná si jednou pouze pověsím na dveře ordinace upozornění, že jsem nikdy neviděla pravá potkaní játra, a proto ať si pacienti nejprve řádně rozmyslí, zda se vskutku chtějí svěřit do mé péče.
Pokusy ano, či ne?
Jako argument na obhajobu pokusů na zvířatech mi byl předkládán dalekosáhlý význam takových praktik při hledání léčebných prostředků. Samozřejmě není pokus jako pokus. Ačkoli nejsem přesvědčena o ospravedlnitelnosti veškerých experimentů prováděných na zvířatech, ať už z jakýchkoli pohnutek, nikterak nezpochybňuji velký přínos některých z nich k objasnění principů a léčby řady onemocnění. Nelze však zaměňovat vědu s učebními pomůckami, u kterých navíc není příliš jasné, co mají učit.
Vyměníme zvířata za lidi?
Někteří mí spolužáci, kteří byli onoho „jedinečného zákroku“ účastni, připouštějí, že jim nic nedal. Mnozí se ptají, zda bych chtěla raději používat lidi. Víte, jak zní odpověď? Ano, to bych chtěla. To je totiž jediný způsob, jak se něco naučit. Pokud jsme se ovšem nějakým nedopatřením neocitli na veterině. Vždyť pro studium končetin nám také nejsou předkládány potkaní tlapky. Pro ujasnění - nemluvím pochopitelně o živých lidech.
Mrtvý člověk má dle mého názoru hned několik evidentních výhod: jeho anatomie bude identická s anatomií ostatních příslušníků lidské rasy, díky několikanásobně větším rozměrům bude možné z útrob dokonce něco spatřit, a navíc jedno naprosto báječné plus - akt smrti byl již naplněn.
Přemýšlející bytosti nebo tupé stroje?
Co mě mrzí asi nejvíc, je fakt, že nelze vinu svalit jen na všemocnou školu. Chyba je také, a možná především, na naší straně, straně studentů. Někoho možná vážně nezajímá jiný život než lidský. Někdo si zas říká, že to cvičení bylo ošklivé, ale co on chudák proti tomu může udělat. Nějaký moudrý a zkušený pan doktor říká, že je potřeba zabíjet, tak to už asi tak bude. Prostě zatneme zuby a nějak tu „malou nepříjemnost“ přečkáme (my ano). Máme tendenci na vše nahlížet pouze ze své vlastní perspektivy. Ale není to náš život, nad nímž si troufáme vyřknout ortel smrti.
Rádi se pokládáme za výkvět vší inteligence. Nejspíš si ale své geniální mozky nechceme nějakou tou mentální činností příliš zatěžovat. Jinak si opravdu nedovedu vysvětlit, jak je možné, že se nad věcí, jako je odnětí života, vůbec nepozastavíme. Někdo řekne „udělejte to“, a my to prostě uděláme. Ale popravčím četám v koncentrácích také určitě někdo říkal „udělejte to“, a ony to „prostě“ udělaly…
Osobně mi přijde nejparadoxnější, že je k lhostejnosti vůči životu veden právě medik, který by měl nejlépe chápat jeho nesmírnou cenu.
Barbora Rybová, studentka medicíny, Academica