Počítalo se s možností, že by dva roky strávili buď na chirurgii, nebo na interně a pak si mohli zvolit, co dál. Dále se objevilo ještě několik oborů, u kterých se ukázalo, že by jimi případně mohl váhající uchazeč také projít rovnou, třeba gynekologie, psychiatrie a několik málo dalších.
Česká lékařská komora připravila tehdy alternativní dokument, kde byla zahrnuta i dermatovenerologie jako jeden ze základních oborů s vlastním kmenem.
Náš obor ale měl přes optimistické závěry z několika jednání na ministerstvu nakonec smůlu, jednoduše řečeno, přes naše odborné argumenty prošel děkanský návrh.
Přitom Akreditační komise ministerstva pro dermatovenerologii i výbor České dermatovenerologické společnosti ústy i písmem svého předsedy již o prázdninách a poté do jara 2009 ještě třikrát velmi důrazně připomínkoval paradoxnost toho, že by dermatovenerolog měl po škole nastoupit na dva roky na internu, pak absolvovat ještě roční dermatovenerologický kurz a jít potom už zcela samostatně diagnostikovat a léčit ty „pupínky“.
Určitě po prvních dvou takto strávených letech ze školence nebude dermatovenerolog, který si může sednout na ambulanci, ale z dermatovenerologického hlediska bude v dosavadním pohledu srovnatelný s čerstvým absolventem vysoké školy.
Pokud systém nebude co nejdříve novelizován, bude třeba vyřešit vlastně již v době jeho fungování řadu otázek - například zda dostanou dermatovenerologická pracoviště kapacitní posilu z interen a chirurgií, na kterých budou pracovat dva roky dermatovenerologové.
Dále zda budou moci postgraduální studenti v prezenčním studiu i první dva roky z celkových tří pracovat na svém výzkumu na kožním pracovišti, když budou zároveň plně zaměstnáni na interně nebo chirurgii. A zda na dotovaná dermatovenerologická školicí místa bude možno čerpat dotaci po celých 5 let dermatovenerologického vzdělávání předepsaného vzdělávacím programem, nebo pouze původně plánované 3 roky.
Pokud by to bylo tak, pak by bylo třeba najít řešení, jak přimět ředitele nemocnic přijímat na tato místa právě dermatovenerology s placenými třemi z pěti roků vzdělávání místo jiných odborností placených až celých šest let ze šesti.
Bude také nutné zajistit řešení nekompatibility s okolními evropskými zeměmi s velmi kvalitní dermatovenerologickou přípravou, protože námi vyškolený „dermatovenerolog“ se po dvou letech vzdělávání může rozhodnout pokračovat třeba v sousedním Německu a tam bude úplným začátečníkem mezi stejně starými kolegy, kteří už 2 roky stihli pracovat na kožním.
Je třeba říct, že nás tento systém v oboru dermatovenerologie, který je postaven především na dlouhodobém vizuálním tréninku mnoha tisíců klinických obrazů u zhruba dvou tisícovek kožních chorob, nemůže těšit.
Chápeme potřebnost získání praktických dovedností v několika základních oborech (kterou ale naši kolegové v Německu získávají již v rámci takzvaného „praktického roku“ během studia na fakultě), ale musíme vyvinout velké úsilí, aby zkrácením dermatovenerologické praxe o 30 procent nedošlo v porovnání s dneškem ke snížení kvality vzdělávání v našem oboru.
Autor je předseda České dermatovenerologické společnosti JEP a přednosta Dermatovenerologické kliniky pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady