* Z vyprávění o zážitcích sester a jejich kolegů ze záchranky jsme se dozvěděli, že vedle případů, kdy napadení má jistou - i když zvrácenou - logiku, a tam je možné nějakým způsobem napadením předejít, existuje ještě jedna skupina, proti které se nedá bránit - napadení bezdůvodné, jen z čiré zloby. Co s tím?
Impulzívním chováním se projevuje jen malá skupina lidí. Ze zkušenosti vím, že se ve většině případů najde spouštěcí moment, který vede u predisponovaných jedinců k násilnému chování. A i jinak klidný člověk tak může reagovat v případě velkého stresu, strachu, bolesti apod. Sledování situace nám pak může pomoci najít vhodný způsob komunikace, a omezit tak riziko napadení. Praxe ukazuje, že nejméně násilných projevů je zaznamenáno tam, kde je umí zvládat či dokonce předpovídat.
To musí být ale opravdu malá skupina. Já mám zkušenosti i s psychopatickými osobnostmi a vždycky se nějaký spouštěč dá vystopovat. Třeba, že ten člověk už naštvaný přijde. Nebo se děje něco proti jeho vůli. Vždycky to má nějakou fázi spouštěcí, pak je eskalace násilných projevů a pak to běží dál. Z toho pak už je možné odvodit zásady pro jednání v rizikových situacích. Máme na neklidovém oddělení při dodržování těchto zásad nejmenší počet napadení, i když je pravda, že tam slouží muži.
* Sestry říkají, že mají pocit, jako by společnost byla zlejší, hysteričtější a jakoby lidé také reagovali hůře na lékaře a sestry, kterým předtím přece jen přiznávali jistou stavovskou nedotknutelnost. Připadá mi, že je to téměř společenský jev…?
Ten vzestup agrese celospolečensky je asi opravdu zaznamenatelný - doba je náročnější, je více stresorů a hodně lidí reaguje ve stresu násilím.
* Co se ze seminářů se sestrami dozvídáte - překvapuje vás něco?
Hlavně z počátku to, jak málo lidí vidělo možnosti řešení v psychologii své i útočníka - že by toho tak málo mohli. Ale pravda je, že zdravotnický personál může tuto situaci i v jednání s rizikovými jedinci - a my s tím máme samozřejmě v psychiatrických léčebnách bohaté zkušenosti -ovlivnit hodně. V průběhu seminářů společně hledáme možnosti, jak ovlivnit situaci svým přístupem. Nestačí jen zvýšit počet zdravotníků ve službě, upravit prostory. Je nutné naučit se předpovídat riziko, myslet na bezpečnost jiných lidí i svou.
* Musím přiznat, že do značné míry obdivuji kuráž sester na ambulancích, které dostávají vlastně v první linii odraz toho ošklivého a zlého, co se v té noční Praze děje - a nebude toho málo.
Naštěstí tu existuje možnost volby a sestry si mohou najít oddělení, které jim povahově nejlépe vyhovuje. Samozřejmě osobnost sestry, která zvládá práci na chirurgické ambulanci, bude asi jiná než řekněme na pediatrii. Ale to nemění nic na skutečnosti, že jsou tyhle činnosti opravdu náročné a že je dobře, že se zvláště v poslední době hledá i na seminářích tohoto typu cesta, jak to osobní vybavení pro rizikové situace zlepšit.
* Kdo je člověk, který vás může napadnout?
Nejnebezpečnější je člověk, který nechce nebo nedokáže domyslet následky svého chování. Patří sem lidé, kteří nejsou trestně odpovědní za své jednání, ale také jedinci, kteří pravidlům nemohou rozumět. A to jsou duševně nemocní, mentálně postižení lidé, anebo člověk těžce intoxikovaný, pod vlivem alkoholu nebo jiné drogy. Velký problém je v situaci, kdy vzhled a chování člověka nedává vzniknout předpokladu, že je nějak ohrožující. Nebezpečný je pak také člověk, který se již v minulosti násilně projevoval (spáchal trestný čin, je známý konflikty aj.).
* Jak vypadá člověk, který se chystá vás napadnout?
Uvedu jen ty nejvýraznější znaky. Oční kontakt: ten je normální jen nějakou určitou dobu - jestliže se na vás někdo dívá pořád, může to být znak agresivity. Zrovna tak, když vy se na někoho díváte delší dobu, může mít pocit, že ho ohrožujete. Dále používání věcí, klepání, bouchání do stolu. Změna v chování do plusu i do minusu - např. pocházení, neklid, ale zase na druhé straně nepřirozené zklidnění, jako by se připravoval. Někdo zatíná pěsti, svírá zuby. A většinou předchází samozřejmě tělesné agresi verbální.