Klíčovým problémem stále zůstává nedostatek vajíček - budou se užívat vejce opičí, nebo vaječníky z lidských plodů?
Jan Tesařík patří v oboru asistované reprodukce mezi světově uznávané kapacity. Vystudoval brněnskou lékařskou fakultu a pak se specializoval na histologii a embryologii. Nedávno založil svou vlastní kliniku ve Španělsku, kde žije, ale nadále spolupracuje s laboratoří asistované reprodukce v Paříži, s Evropskou nemocnicí v Římě, ale i s ISCARE IVF v České republice.
hn: Stále se zabýváte výzkumem, který souvisí s neplodností?
Ano, ale na rozdíl od biologů mám spíš klinickou vizi výzkumu - tedy nesleduji určitý biologický problém až do jeho úplného vyřešení. Pro mě je spíš důležité vidět, s čím pacienti přicházejí - a to se časem mění. Například před deseti lety se jako téměř neřešitelný jevil problém, pokud muži měli velice málo spermií - prakticky tak nemohli mít děti. Časem se nashromáždilo velké množství případů. Potom se ale vyvinula mikroinjekce spermie přímo do vajíček. Pacienti i s jedinou spermií najednou mohli mít dítě a tím se tyto komplikované případy vyřešily.
Pak se těžiště zájmu přesunulo - nyní problém vyplývá spíše z prodlužování lidského věku. Ženy kolem padesáti let dnes vypadají mnohem mladší než kdysi, a také chtějí mít i v tomto věku děti. Bez pomoci lékaře to však většinou nejde. Poptávka tak velice stoupá. Jestliže se nám ji jednou podaří vyřešit, zase se přesuneme jinam. Čili spíše sleduji to, co zrovna pacienty trápí, vidím, kde spočívá klinický problém, a biologii dávám do služeb výzkumu, který bych chtěl aplikovat.
hn: Takže zatímco se dříve padesátiletá žena těšila na vnoučata, dnes chce mít vlastní potomky?
Souvisí to se dvěma sociologickými podmínkami: Jednak se většinou jedná o vysoce aktivní zaměstnané ženy s odpovědnými funkcemi. Aby se dostaly do určité společenské pozice, odkládaly narození dítěte na pozdější dobu. Do druhé skupiny patří ženy rozvedené, přičemž část z nich vůbec nikdy děti neměla, jiné měly děti třeba jen z prvního manželství. Vzhledem k tomu, že i ženy v 50 letech jsou často atraktivní, vezmou si muže, kterým je třeba 30 let. Ti ale děti nemají a ženy cítí, že jim něco dluží a že s novým partnerem by měly mít děti.
hn: Vzniká tedy poptávka, které je nutné vyjít vstříc?
Tato skupina nesmírně roste a každým rokem je větší. Někdy je to ale obtížně řešitelné, protože v Evropě není možné si najmout někoho, aby donosil dítě, což v jiných státech existuje. Dárcovství vejce, oocytu, je však možné. Tento postup funguje velice dobře, má asi 50% úspěšnost, někdy i víc, záleží na tom, jak se podaří sladit cykly obou žen, dárkyně i příjemkyně. Poptávka po vejcích je ale větší než nabídka. Většina evropských zákonů předpokládá, že se za dárcovství neplatí, jen se uhradí nějaká částka jako odškodnění za ztracený čas či za nepříjemnosti spojené s vyvoláním ovulace a s punkcí pro získání vajec. V mimoevropských zemích je sice možné dárkyni platit, takže dárkyň je mnohem víc. Nicméně nevýhodou je, že celková částka, kterou pacientka musí zaplatit, se tím nesmírně zvýší.
Dostáváme se tak k tomu, čemu se říká zdravotnictví na dvě rychlosti - pro chudé a pro bohaté. Tak třeba v jednom centru v zahraničí stojí léčba přibližně 550 až 600 tisíc korun, při 50% úspěšnosti tedy pacientka za dítě zaplatí asi milión korun. Každý si takovou léčbu nemůže dovolit, obzvláště když k ní připočítáte náklady na dopravu a týdenní pobyt v místě. Navíc jestliže se za dárcovství vajec platí a hlavní motivací dárkyně jsou peníze, má tendenci zatajovat některé skutečnosti, které mohou ovlivnit kvalitu jejích vajec. V rodině se třeba mohou vyskytovat určitá chronická onemocnění nebo vrozené vady.
hn: A jak zde postupuje výzkum?
Snažíme se vyvinout metody, které by ženě umožnily mít dítě s jejími vlastními genetickými charakteristikami, a to technikami podobnými klonování. Rozdíl je však následující: Ke klonování se používá vejce, ze kterého se vyjme genetický materiál. Tak vznikne jakési prostředí, do kterého se následně přenese genetický materiál jedince, kterého bychom chtěli klonovat. Tím bychom dostali jeho genetickou kopii.
U naší nové metody zvané hap-loidizace není cílem vytvořit nového jedince, ale nové vejce, které potom musí být oplozeno spermií. Nové vejce bychom vytvořili pomocí vejce od dárkyně, u kterého by bylo vlastní jádro odstraněno a pak do něj přeneseno jádro buňky tělní. Vejce samo o sobě umí snížit celé, tedy diploidní množství genetické informace na poloviční, haploidní, a my předpokládáme, že by totéž udělalo s genetickou výbavou tělní buňky. Tak by vznikl prostor pro informace, které přinese spermie.
Toto nové vejce se nemůže samo vyvíjet do dospělého jedince, protože nemá kompletní genetickou výbavu. Odpadají tak kritiky, které jsou spojeny s klonováním, neboť vzniká znovu jenom vajíčko, nikoli embryo. V současné fázi se také u myší snažíme získat informace o tom, v jakém stadiu zralosti by mělo být dárcovské vejce, do něhož bychom přenesli novou genetickou informaci, a v jakém stadiu buněčného cyklu by měla být tělní buňka, ze které tato informace pochází.
hn: Nyní se v odborném tisku objevily zprávy, že metodou mikroinjekce spermie do vejce se přenášejí některé genetické vady, které původně způsobily mužovu omezenou plodnost. Nedochází tak vlastně k předávání vad na další generaci?
Je to možné a budoucnost ukáže, zda tomu tak je, ale myslím si, že se této metodě nelze vzpírat. Tady se jedná o to, že na chromozomu Y jsou oblasti zodpovědné za vývoj spermií. Jestliže na některé z nich dochází k mutacím nebo záměně některých úseků DNA, pak muž sice může žít úplně normální život, jen má méně spermií nebo třeba žádné. Nemyslím si, že by bylo tak důležité pro společnost zabránit těmto mužům se reprodukovat. Pokud totiž neumožníme pacientovi použít dostupných technik k tomu, aby měl děti, jen proto, že je nositelem nějaké dědičné choroby, vytvoříme dokonalý případ eugeniky: Zakázali bychom mu, aby se rozmnožil. Je tedy potřeba přijmout určité riziko. Pokud se sám pacient s určitou genetickou anomálií s plným vědomím rozhodne, měl by mít právo na vlastní děti.
Můžete vůbec někomu říci, že nesmí mít děti, protože by byly stejně postižené jako on? Třeba se mezi jeho dětmi vyskytne nějaký génius, který bude naopak pro společnost prospěšný. A jestliže jeho potomek bude ženského pohlaví, nemusí nastat problém vůbec. Asi je potřeba se bránit proti anomáliím, které život degradují. V některých případech mohou být muži bez spermií přenašeči genů pro cystickou fibrózu, která často vede ke smrti dětí ještě před dosažením puberty. Tady ale můžeme uplatnit preimplantační genovou diagnostiku a již u embrya před přenosem do dělohy zjistit, zda není přenašečem závažných chorob.
hn: Je možné se také spoléhat na to, že za více než dvacet let, kdy by případný potomek s toutéž vadou chtěl mít děti, se medicína posune natolik, že bude možné rekonstruovat určitý chromozom nebo použít genovou terapii?
Myslím, že vývoj rozhodně půjde směrem k terapiím zaměřeným na pacienta celkově, a na některé jeho buňky. Dnes jsme svědky přetechnizování reprodukce, kdy se všechno řeší vyjmutím vajíčka a spermie, se kterými se něco udělá a pak zase vrátí příjemkyni. Jedná se o trochu antilékařský a biologizující způsob myšlení.
Cílem lékaře by ale mělo být napravit chybějící funkci nebo defekt pacienta, ne jej obejít. Nyní sice jinou možnost nemáme, cílem ale rozhodně bude taková genová terapie, kdy se pacientovi do organismu vnesou chybějící úseky genů nebo nahradí vadné, takže bude produkovat vlastní spermie. Nebude pak potřebovat současné laboratorní postupy.
hn: Jak vidíte vývoj v nejbližších pěti až deseti letech?
To už asi bude klinicky použitelná haploidizace. Stále jsme se ale nezbavili hlavního problému, kde vzít vajíčko, ze kterého musíme vyjmout jeho jadernou genetickou informaci a do kterého musíme přenést genetickou informaci pacientky. Problém s dárkyněmi bude tedy stále větší. Nyní nezbývá než je přeplatit - a i když zatají své choroby, nebude na tom obecně záležet, protože stejně jejich geny odstraníme a přeneseme jiné.
Řešením tedy bude zbavit se nutnosti hledat dárkyně. A to bychom teoreticky mohli dvojím způsobem. Jeden z nich bude vypadat barbarsky, ale třeba bude schůdné použít vejce jiného živočišného druhu jako inkubátoru pro pacientčiny geny, třeba primátů. Je otázka, jaká by vznikla rizika, protože určité malé množství informací se vyskytuje i v cytoplazmě mimo jádro.
Potom je možnost využít vaječníků z lidských plodů, které byly spontánně potraceny. Tam se nacházejí statisíce prekurzorů vajec, které musí vyrůst až do fáze, kdy by se mohly použít jako inkubátor. Zatím ještě neumíme nechat tato vejce vyrůst mimo tělo, takže kdyby se tuto metodu podařilo zvládnout, získali bychom statisíce potenciálních vajec.
hn: Do jaké míry je přijatelné, aby rodiče, kterým se narodilo jedno postižené dítě, zvažovali početí druhého dítěte, jehož buňky by pomohly prvnímu dítěti?
Svým způsobem by to mohlo být i přijatelné, protože se tak pomůže postiženému jedinci, pokud ovšem druhý jedinec bude žít kvalitní a normální život. Záleží ovšem na konkrétní situaci. Neměla by však nic určovat žádná státní instituce, zodpovědnost by měla zůstat rodičům. Mocí zákonů a regulací zbavujeme člověka toho nejcennějšího, a to je jeho svoboda rozhodnutí. A člověk by měl mít svobodu udělat špatné rozhodnutí, jinak nemá žádnou možnost, že někdy udělá rozhodnutí dobré.
Šárka Speváková, Hospodářské noviny, 29.1.2002