Měsíc únor je prvním z deseti měsíců v řadě, ve kterém došlo k poklesu volebních preferencí ČSSD. Nejen to, na politickém kolbišti se dokonce objevil jev, v důsledku kterého se ČSSD vůbec nemusí po volbách stát stranou vládní.
Strana zelených by se podle průzkumů nejen dostala do Sněmovny, ale ona také odčerpává podle všeho hlasy právě sociální demokracie. Má-li se tato pro ČSSD nepříznivá situace zvrátit, je nutné správně analyzovat příčiny poklesu a na základě toho nalézt další politický postup.
Prvním jevem, který negativně ovlivnil vývoj podpory ČSSD, je situace ve zdravotnictví. Projednávání jinak velmi potřebného zákona o neziskových zdravotnických zařízeních umožnilo politickým odpůrcům ČSSD (ODS a jejím politickým satelitům i KDU-ČSL) rozehrát hru o „rušení nemocnic“ sociální demokracií.
Ve svých důsledcích - když ODS byla podpořena pravicovými médii - ČSSD tento boj o pacienta prohrála (alespoň pro tuto chvíli). Obyčejný občan byl frustrován sice virtuální realitou, o to však účinněji. Zákon jistě potřebný nepřišel ve správný čas. Měl projít v této podobě Sněmovnou tak před třemi lety.
Technokraticky správná a o pořádek se pokoušející, ale politicky necitlivá úhradová vyhláška byla dalším faktorem, který zapůsobil na občana nepříznivě. Zkrátka pořádek ve zdravotnictví se měl dělat tak o 2 až 3 roky dříve. Tehdejší vlády toho ovšem nebyly schopné. Nynější vláda na nerozhodnost tehdejších vlád chtě nechtě doplácí.
Musela „sáhnout“ do VZP, musí do ní dát vyšší peníze na státní pojištěnce, musí řešit dlouhodobou zadluženost organizací řízených ministerstvem zdravotnictví. A pokud by neřešila tyto dlouhodobě vytvořené problémy, ODS a KDU by je naprosto bezohledně využily v měsících před volbami.
Pokud by ministr zdravotnictví nešel do nucené správy VZP, stala by se VZP na jaře stejně epicentrem politických problémů. „Manifestanti“ ze Staroměstského náměstí by nepochybně také protestovali, tentokrát ovšem proti dlouhým lhůtám splatnosti svých faktur. A dodavatelé léků by se rovněž na jaře přihlásili o svou „libru masa“.
Od ministra zdravotnictví očekávám v této chvíli osobní inspekci nad lékovou vyhláškou platnou od 1. března, odstranění jejích případných tvrdostí. A stejný uvážlivý přístup očekávám při novele úhradové vyhlášky k 1. dubnu.
Druhým faktorem, který působil nepříznivě na volební preference, byl vliv médií. Mladá fronta Dnes, Lidové noviny spolu s jednotlivými novináři v dalších médiích produkovali vůči ČSSD jednu „aféru“ za druhou. A tak se stalo - a to bylo nepochybně i záměrem - že sociální demokracie nepokračovala po své programové konferenci v závěru ledna v konstruktivní prezentaci částí svého programu, ale stáhla se postupně do kruhové obrany. Poprvé po dlouhých měsících neurčovala sociální demokracie témata a tempo politického zápasu. Byla z aktivity zahnána do pasivity, ztratila iniciativu.
Třetím faktorem, který nepříznivě působí (a není to věc jednoho měsíce), je téměř totální pasivita regionálních představitelů ČSSD. Strana není v regionech vidět. Chybí chuť k politickým atakům vůči soupeřům, zejména tam, kde na radnicích v regionech je ČSSD zastoupena v koalicích s občanskými stranami.
Kompromisnictví těchto funkcionářů přerůstá v pasivitu a z vedení volební kampaně se stává svého druhu osobní problém jen úzkého stranického vedení. Regionální funkcionáři někdy jakoby nechápou, že politické pozice ve městech, regionech a ústředí jsou spojené nádoby. Jinak řečeno, nebude-li ČSSD ve vládě, ztratí řadu pozic i funkcionáři „dole“. Volební štáb zatím také nedokázal produkovat témata pro plánovité vedení volební kampaně. Vše se děje ad hoc, v zásadě nahodile.
Dalším nepříznivým faktorem byly zbytečné politické chyby. Dělal je i premiér a další vedoucí osobnosti strany. Nezvládnutá komunikace s veřejností kolem již bývalého náměstka ministra spravedlnosti Vyvadila, smlouvy s Vatikánem atd.
Některá média ve spolupráci s ODS trvale rozvíjejí pseudokauzy spojované s ČSSD:
Unipetrol aneb „pět na stole v českých“ (žádná korupce se neprokázala), spekulativní prodej pozemků na Pozemkovém fondu (široce v této věci byli zastoupeni i členové jiných stran, v „síti“ však uvízli jen sociální demokraté), „kakaová aféra“ (poslanec Kraus nezpůsobil trestný čin, ani škodu, ani nezpůsobil někomu újmu). Naopak média nevěnují prakticky vůbec anebo ojediněle pozornost politikům ODS a KDU s jejich aférami (Topolánek, Tlustý, Kalousek atd.).
V médiích je tak vytvářena dlouhodobě atmosféra znechucující zejména voliče ČSSD, což ve svých důsledcích má vést ke snížení volební účasti pod 50 % a tedy k relativnímu posílení té strany (ODS), která má nejvíce motivované voličské jádro. Pravici a s ní spjatým médiím tedy jde o plné uplatnění polského návodu ve vedení volební kampaně.
Zvláštním fenoménem současné politické situace je to, že Strana zelených v průzkumech překročila pětiprocentní hranici hlasů potřebnou ke vstupu do Poslanecké sněmovny. Tím, že se její předseda Martin Bursík vyjádřil, že nepodpoří žádnou vládu, která bude podpořena (při hlasování o důvěře) komunisty, se de facto přihlásil ke koalici s ODS a KDU-ČSL.
V Německu i Rakousku je možné Zelené hledat na politické levici. U nás se jedná o hnutí pravičáků, stojící v pravém středu a chybně považované voliči za levostředovou formaci. Tento omyl voličů swingujících mezi sociální demokracií a zelenými může zcela nepochybně vést k ustavení vlády pana Topolánka s účastí či podporou zelených. A tak je tento projekt od začátku také připraven.
Bursíkovo vymezení vůči levici snižuje manévrovací schopnost soc. dem. na minimum a dává jí prakticky jedinou možnost účasti na vládě, a to i zřejmě tehdy, bude-li po volbách nejsilnější stranou. A tou možností je velká koalice s ODS, jejíž uzavření s touto vedoucí garniturou a s tímto programem/neprogramem ODS by ČSSD mohlo politicky zničit.
S výsledky této analýzy se obrátím na čelné osobnosti ČSSD, volební lídry a manažery s návrhem opatření a postupů, jak zvrátit nepříznivý vývoj voličské podpory ČSSD v posledních, tedy únorových týdnech.
Jiří Paroubek, předseda vlády
Právo