Nejprve dovolte osobní svědectví. Také na mou partnerku údajně podala pražská porodnice Na Bulovce policejní oznámení z důvodu útěku ze zařízení. Nešlo přitom o odchod několik hodin po porodu, ale 48 hodin poté. Jenže směrnice porodnice stanovují nutnost zůstat v jejich péči 72 hodin.
Všichni vyšetřující lékaři se shodovali na tom, že stav rodičky i dítěte je zcela v pořádku. Když jsme požadovali podepsání reversu, že odcházíme na vlastní žádost, zazněly dvě námitky: na něco takového „nemají formulář“ a pan primář si to ze zásady nepřeje.
Trochu jako z absurdního dramatu. Zákon sice omezuje svobodu občana v otázce nakládání s novorozencem, ale jakkoliv je tento zákon vágní, jeho obecný princip je jasný: rodič má právo opustit porodnické zařízení, pokud dítě není v bezprostředním ohrožení života. Nic takového nehrozilo ani v našem a patrně ani v hořovickém případě. Alespoň máme pěknou památku: zdravotní průkaz miminka počmáraný od lékařů výkřiky ÚTĚK jako dárek na rozloučenou.
Jde ale o víc.
Problémy jsou početné
Problém první: Zdravotnictví a porodnictví s ním patří k organizacím s nesmírně rigidní strukturou, jen velmi neochotně přijímající nové podněty. Vyhledat porodnici s přívětivějším, liberálnějším přístupem se stává dobrodružstvím a nalézt místo v některé z oněch dvou či třech šťastnou náhodou. Na důkladné argumenty o potřebě přirozeného porodu pokud možno bez lékařských zásahů a v režii matky vedení porodnic příliš neslyší. Naopak, právě vedení Bulovky využilo v roce 2005 tragické zdravotní komplikace u jednoho porodu jako záminku k uzavření vlastního Centra alternativního porodu, které ze zatuhlé struktury instituce příliš vyčnívalo.
Problém druhý: Nejedná-li se o vyloženě rizikové těhotenství, je rodička zdravým člověkem, který se přijetím do porodnice mění nedobrovolně v pacienta se vším, co s tím souvisí. Ocitá se v nepřátelském prostředí vykachlíkovaných místností a v péči pomocného personálu, jehož kvality se nesmírně různí. S rodičkou je zacházeno spíše jako s předmětem či případem než jako s osobou, která prochází jedním z nejdůležitějších okamžiků v životě.
Boj o duši
Problém třetí: Očekávat po českých lékařích smysl pro duchovní dimenze péče je možná bláhový sen, ale českému zdravotnictví bohužel chybí i smysl pro psychologickou péči o pacienta. Co do odbornosti na tom jistě nejsou naši lékaři zle, ale s necitlivým, povýšeným přístupem se setkáme jak při ambulantním ošetření, tak i v porodnictví. Lékaři a sestry se chovají, jako kdyby psychologická stránka léčby vůbec neexistovala. Jako kdyby netvořila jeden z hlavních podílů na uzdravení.
Celý článek si můžete přečíst na serveru Hospodářských novin iHNED nebo ZDE.
Ivan Adamovič, Hospodářské noviny