Jak jsem byla imobilní

8. 2. 2008 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Dne 31. 12. 2006 jsem při pádu z koně narazila pravou částí těla na železné ohraničení jízdárny. Po dopadu jsem cítila silnou bolest. Podle rtg snímku jsem utrpěla zlomeninu 10. a 11. žebra vpravo a pravé lopaty pánevní kosti. Byla jsem převezena na chirurgické oddělení Nemocnice sv. Alžběty v Lounech, kde začala léčba.


Kvůli silným bolestem mi byla naordinována analgetika. Injekce bolest utlumily, odpoledne jsem prospala. Uvědomila jsem si, co se přihodilo, že se ze mě stal imobilní pacient odkázaný na druhé. Změnil se mi život, učila jsem se řešit věci, které byly dříve samozřejmostí. Lékaři mi doporučili operaci, aby se zkrátil pobyt na lůžku. Z úrazového oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem jsem pak byla deset dnů po operaci propuštěna domů. Čekala mne pracovní neschopnost do začátku června. Postupně jsem začala chodit o berlích a zatěžovat pravou DK. Následovala chůze o francouzských holích a další zátěž do úplné chůze.

Hodnocení a zvládání imobility

Pro imobilního pacienta je důležité mít potřebné věci na dosah a domluvit se s někým na tom, s čím potřebuje pomoci. Okolí by jej mělo motivovat, aby se snažil zvládat co nejvíce sám. Někdy se zdá, že pacient má na nočním stolku moc věcí, a tím i nepořádek. Během dne je proto důležité zjistit, co nezbytně potřebuje mít na dosah a co se může uklidit. Postupně se však potřeby mění. Pacienta ujistíme, že má dost času a může zkoušet některé věci i několikrát denně, především hygienu, čištění zubů a nácvik sebeobsluhy. Při jídle vleže je dobré používat podbradníky s igelitem, aby nedošlo ke znečištění prádla.

Pro pacienta je důležité udržet si dobrý psychický stav. Nejvýznamnější je komunikace mezi ním a zdravotním personálem. Motivujeme jej, aby se snažil i drobné věci zvládat sám a neupadat do beznaděje a pesimismu. Okolí mu pak dává pocit jistoty, že kdykoli bude něco potřebovat, může se na nás obrátit. Několikrát se mi stalo, že i když jsem se snažila vše zvládat, spadlo mi občas něco pro mne důležitého na zem a nedokázala jsem si sama pomoci.

Jídlo i vyprazdňování

Velká péče musí být věnována pohodlí imobilního pacienta. Měl by mít elektrické polohovací lůžko s antidekubitální matrací a hrazdou, která slouží i k posilování rukou a zádových svalů. Je důležitá také proto, aby se s její pomocí pacient mohl nadzvednout při úpravě lůžkovin. Je nutné, aby vždy měl čisté lůžko, suché a bez záhybů, které jsou nepříjemné a způsobují tlak na kůži náchylnou k proleženinám. O kůži je nezbytné pečovat dostupnými a velmi kvalitními kosmetickými výrobky, které pokožku udržují hladkou, čistou a hydratovanou.

Velký problém u imobilního pacienta je vyprazdňování na lůžku. Ne každý je schopen se s tímto problémem vyrovnat. Opět je důležitá komunikace a psychická podpora. Pokud to jde, je dobré zajistit soukromí na jednolůžkovém pokoji. Důležitá je skladba stravy ležícího pacienta, aby nedošlo k zácpě. Znamená to podávat mléčné výrobky, vlákninu, ovoce, zeleninu a tekutiny. Nedojde-li k vyprázdnění několik dní, je vhodné použít výrobek s názvem Yal.

Použití je jednoduché a praktické, přičemž je šetrnější než klasické očistné klyzma. V lékárnách je k dostání i indický jitrocel pod názvem Psyllium, který je vhodný pro zajištění správné peristaltiky střev a pravidelné vyprazdňování. Je vhodné některý z těchto výrobků pacientovi doporučit a upravit skladbu jeho jídelníčku. Dalším problémem je přijímání tekutin vleže. Hrnek je v tomto směru nepraktický, brčko není dost ohebné. Nejlepší je pít pomocí hadičky.

Trpělivost a vynalézavost

Při imobilizaci začnou člověku také velmi rychle ochabovat svaly. Podle jeho zdravotního stavu je třeba zajistit včasnou a pravidelnou rehabilitaci na lůžku a seznámit jej se cviky, které může několikrát denně provádět sám. Dechová cvičení pomáhají i ke zlepšení psychického stavu. Mačkáním míčku nebo malého válečku jsou posilovány ruce, přitahování na hrazdě pomáhá k posílení zádových svalů a jako prevence proleženin. Dolní končetiny a hýždě posilujeme zatahováním a povolování svalů vleže. Je důležité pacienta poučit a motivovat k této rehabilitaci.

Vzniku dekubitů a proleženin zabrání polohovací pomůcky a podložní klíny, které udrží končetiny ve stabilní poloze, a podložní kolečka bránící vzniku otlaků na patách. Velmi záleží na zdravotním stavu pacienta, podle něhož sestra volí pomůcky. Je vhodné je dávat nebo urovnávat lůžkoviny krátce po podání analgetik, protože dochází k utlumení bolestí a pro pacienta je tak pohyb snesitelnější. Bez utlumení bolestí před manipulací může pacient odmítnout spolupracovat.

Přání každého z nás je být zdravý a soběstačný. U imobilních pacientů je na nás, zdravotnících, abychom jim pomohli vyrovnat se s jejich stavem a naučit a motivovat je zvládat jednotlivé situace sami, podle možností. Věci kolem sebe by měl mít pacient uspořádány podle jejich významu, například skleničku s tekutinami či hygienické potřeby. Při jídle pak je nutné zajistit, aby se jídlo pacientovi dobře nabíralo a dávalo do úst bez obavy, že mu spadne nebo se vylije ze lžíce na prádlo. Imobilní pacient musí mít na dosah funkční signalizační zařízení, kterým si v případě potřeby přivolá sestru.

Být alespoň částečně soběstačný při imobilitě znamená velkou trpělivost a vynalézavost. Někdy stačí pár centimetrů či drobná pomůcka, která odstraní problém. Nepatří sem beznaděj a tvrzení, že něco nejde. Jsou věci, které sice nejdou „jako normálně“, ale pak je nutné najít náhradní řešení.


Zuzana Fišerová, Nemocnice sv. Alžběty, Louny (fiserova@nemalzbeta.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?