Pokud jste hádali skutečného psa, máte samozřejmě pravdu. Podle nové studie zveřejněné v americkém vědeckém časopise PLOS ONE, plyšáci, jakkoli mohou být roztomilí a příjemní na dotek, jednoduše nestimulují tu část mozku, která je zodpovědná za to, jak myslíme a jak se cítíme.
„Rozhodli jsme se prozkoumat čelní lalok, protože tato oblast mozku se podílí na několika důležitých mozkových funkcích, jako je pozornost, pracovní paměť a řešení problémů. Kromě toho se ale také účastní sociálních a emocionálních procesů,“ uvedla pro CNN hlavní autorka studie Rahel Martiová, doktorandka na oddělení klinické psychologie a intervencí za pomoci zvířat na univerzitě v Basileji ve Švýcarsku.
Proč je toto zjištění vlastně důležité? Poskytuje lidstvu další důkazy o tom, že skutečná interakce mezi člověkem a zvířetem může zvýšit kognitivní a emocionální aktivitu v mozku, sdělila Martiová. Zároveň dodala, že pokud pacienti s deficitem motivace, pozornosti a socioemocionálního fungování vykazují vyšší emocionální zapojení do činností spojených se psem, pak by takové aktivity mohly zvýšit šance na lepší učení a dosažení terapeutických cílů.
Zvířata v terapii neurologických stavů
Tato nejnovější studie doplňuje dosavadní výzkum o výhodách terapie za pomoci zvířat při rehabilitaci nervů pod lékařským dohledem u stavů týkajících se nervového systému, kam patří mrtvice, mozková traumata, záchvatovité poruchy a infekce.
„Toto je zajímavá a důsledně vedená studie, která poskytuje nový pohled na souvislosti mezi interakcí člověka se zvířetem a prefrontální mozkovou aktivitou u zdravých dospělých,“ uvedla Dr. Tiffany Braleyová, docentka neurologie na University of Michigan v Ann Arbor, která publikovala výzkum o souvislosti mezi vlastněním domácích mazlíčků a kognitivním zdravím.
„Přestože je zapotřebí provést další pokusy s většími počty lidí se specifickými neurologickými stavy, současná studie by mohla přinést informace pro budoucí výzkumy intervencí pro neurorehabilitaci za pomoci zvířat tím, že poskytne nová data týkající se typu, intenzity a frekvence interakcí zvířat nezbytných k dosažení požadovaných fyziologických podmínek,“ uvedla Braleyová, která se na novém výzkumu nepodílela.
Výzkumníci během studie použili funkční blízkou infračervenou spektroskopii (fNIRS), což je přenosný mozkový skener, který není omezený na uzavřenou místnost v laboratoři a lze jej využít v přirozeném prostředí. Tato technika měří mozkovou aktivitu prostřednictvím nasycení krve v mozku kyslíkem.
Čím blíže, tím lépe
Výzkumný tým vybavil každého z devatenácti účastníků skenerem a požádal je, aby pozorovali, co se bude dít, a komunikovali s jedním ze tří živých psů: Jack Russel teriérem, goldendoodlem a zlatým retrívrem. Nejprve účastníci studie psy sledovali z druhé strany místnosti, pak si k nim pes přisedl a nakonec si každý mohl psa i pohladit. Tento proces se později opakoval ještě dvakrát.
V dalších sezeních každý absolvoval stejný proces s plyšovým vycpaným lvem, který obsahoval láhev s horkou vodou, aby simuloval tělesnou teplotu živého psa. V každém ze scénářů se stimulace mozku zvýšila, když se účastníci k živému psu nebo plyšovému zvířeti přiblížili.
„Zjistili jsme, že mozková aktivita se zvýšila, když byl kontakt se psem nebo plyšovým zvířetem bližší. To potvrzuje předchozí studie spojující užší kontakt se zvířaty se zvýšenou aktivací mozku,“ sdělila Martiová.
Studie však odhalila ještě výraznější posílení mozkové aktivity, když se člověk mazlil se srstí skutečného psa (na rozdíl od plyšového zvířete). „Domníváme se, že emoční zapojení může být základním ústředním mechanismem aktivace mozku v interakcích mezi člověkem a zvířetem,“ uvedla Martiová a dodala, že vycpané zvíře nejspíš vyvolalo menší náklonost.
Výsledky rovněž odrážejí zjištění jiných výzkumníků, kteří odhalili větší mozkovou aktivitu, když účastníci studie interagovali s živými morčaty, králíky, kočkami, psy a koňmi. Podle Bradleyové by mohly částečně vysvětlit tento rozdíl pozitivní neverbální podněty a reciproční interakce poskytované živým zvířetem.
Zdroj: edition.cnn.com, pubmed.ncbi.nlm.nih.gov, journals.plos.org