Česká psychiatrie prodělává stejný vývoj jako celá naše medicína, ale pohříchu je jí souzeno plout v těch nejvíce zapeklitých vodách našeho zdravotnictví.
Společně s ostatními obory poskytuje svým pacientům lepší péči, než jakou jim nabízela dříve, ale pravdou je, že potenciál vzdělaných a empatických lékařek a lékařů vyzbrojených prostředky moderní medicíny a potenciál široké škály zdravotně-sociálních a sociálních služeb je využit s menší účinností než v ostatních medicínských disciplínách.
Pro představu o rozsahu problému je asi dobré připomenout, že v současné době naši psychiatři pečují asi o 5 % občanů naší republiky při vysoké pravděpodobnosti, že vhodných adeptů by bylo až čtyřikrát více. Alespoň tomu nasvědčují studie prováděné v rámci EU, které signalizují, že péči psychiatra vyhledá jenom čtvrtina z těch, kteří by si ji zasloužili, a jenom pětině z nich se dostane přiměřené péče. Tak v tom nejsme sami.
Tradiční Achillovou patou českého prostředí je rozhraní mezi zdravotní a sociální péčí, ve kterém se po léta nedaří najít způsob, jak spravedlivě financovat vzájemně se prolínající služby. Pro psychiatrii, která má za hlavní metu resocializaci pacientů a jejich návrat do zaměstnání, je to více než jenom tolerovatelná potíž.
Velmi bych se přimlouval, aby se problému ujala nějaká chytrá „Česká Hlava“ a něco rozumného vymyslela. Jen velmi málo témat by mu mohlo konkurovat v celospolečenské přínosnosti v rámci soutěže o grantovou podporu ministerstva zdravotnictví.
Obdobně výrazně je v psychiatrii vyhraněné jinak běžné potýkání mezi ambulantní a lůžkovou sférou. Léčebny vytýkají ambulancím, že jsou ochotny se starat jen o neproblémové pacienty, ambulance léčebnám, že ukládají na lůžka i ty, kteří by mohli být léčeni ve svém přirozeném prostředí. Jak čas plyne, mostů mezi oběma tábory nepřibývá a jejich pálení je populárnější než stavění.
Není v medicíně jiný obor, ve kterém by se tak dramaticky střetávala ochrana práv pacientů s právem okolí na ochranu před rizikovými pacienty. Hledání neustálé rovnováhy mezi oběma právy je denním chlebem psychiatrů a riziko, že to někdy nevyjde, je trvale přítomné.
Žít ve stálém riziku není příjemné a to je možnou příčinou potíží z předchozího odstavce. Lékař v léčebně má sklon držet pacienta „pro sichr“ na lůžku déle, než je nutné, a jeho protějšek v ambulanci zase tolik nebaží vzít si do péče rizikové pacienty. Doporučit jim, aby se nebáli odpovědnosti, byli vzájemně tolerantní a zapracovali na komunikaci, je snadné. Ale buďte tím konkrétním psychiatrem.
MUDr. Pavel Vepřek
newsletter Občan v síti 6/2009