„Už je nejvyšší čas, abych konečně začala vydělávat. Mám sice krásnou práci v pěkné nemocnici, ale mizerně zaplacenou,“ říká mi u stánku vídeňské kliniky pohledná internistka Mária Líčeníková-Bublíková z Valašského Meziříčí, která si chce dát odchod do ciziny příští rok jako dárek k padesátinám.
„Dřív jsem se hodně věnovala rodině, ale dítě už odrostlo, takže se chci zaměřit na práci. Základy němčiny mám, učila jsem se deset let u jedné staré židovky, ale chce to oživit, což je otázka jednoho dvou měsíců. Vím, že začátky jsou vždycky těžké,“ říká odhodlaně blondýnka v doprovodu manžela.
Jako jedna z mála komunikuje s vyslanci klinik v němčině, ostatní si radši vystojí frontu u Čechů nebo Slováka, kteří v cizině už několik let pracují a teď svým zaměstnavatelům pomáhají shánět další sílu.
„Až mám z toho špatné svědomí,“ svěřuje se mi anonymně čtyřicetiletý anesteziolog, který čtyři roky působí na německé straně Krušných hor. Své kolegy v Česku láká kromě peněz taky na dobrou lyžovačku. „Jinak tam ale počasí nestojí za nic, chybí sluníčko a často bývají mlhy. A teď se nezlobte, musím verbovat,“ loučí se se mnou rodák z jižní Moravy.
Jako zmrzlinářka měla víc
Němci se poohlížejí po lékařích, kde můžou, protože ti vlastní jim kvůli lepšímu platu odcházejí do Velké Británie nebo do Švýcarska. Potřebují chirurgy, internisty i psychiatry. Jenom po pediatrech není poptávka, protože se rodí málo dětí. Není výjimkou, že na německých klinikách už dnes pracují kromě Čechů také Albánci, Palestinci nebo Poláci.
Naši doktoři mají za hranicemi dobré jméno. Jsou snaživí, milí na pacienty, rychle dokážou zvládnout jazyk a jsou bez problémů, i co se týká odbornosti. K odchodu ze země mají navíc rok od roku větší motivaci. Nízkým ohodnocením počínaje a špatným vzdělávacím systémem konče.
„Když jsem na brigádě prodávala zmrzlinu, za horkého počasí jsem si kolikrát vydělala o třetinu víc než v nemocnici. Protože ještě nemůžu sloužit, mám teď něco přes sedmnáct tisíc hrubého,“ líčí úroveň své mzdy pětadvacetiletá internistka z menší nemocnice ve východních Čechách. Své jméno si nepřeje zveřejnit, protože o cestě za hranice ještě není pevně rozhodnuta. „Záleží na tom, co bude chtít přítel, který dokončí fakultu příští rok,“ říká mladá lékařka s tím, že peníze jí zatím pro vlastní potřebu stačí.
„Jenže když vezmu v úvahu, že se za celých osm hodin nezastavím, jsem vyplašená z toho, že mám na každého pacienta málo času, že lidem sděluju mnohdy nepříznivé diagnózy, říkám si, že by si naše společnost mohla doktorů víc vážit.
Na srazu se spolužáky z gymnázia vidím, jak hlavně absolventi ekonomických škol jsou proti mně v pohodě a bez stresu. Mají mnohem víc peněz, a přitom chodí do práce na devátou nebo pracují jenom od pondělí do čtvrtka, zatímco v nemocnici kolem sebe vidím přepracované kolegy, kteří léta čekají, až se situace zlepší, ale místo toho je to horší a horší.“
Na novém pracovišti se čerstvá absolventka lékařské fakulty ještě hodně rozkoukává, ale na rozdíl od některých spolužáků z medicíny má to štěstí, že když je bezradná, může zajít za kolegyní, která už má po atestaci. „Ostatní se můžou zeptat akorát stejně nezkušených, protože starší odborníci na ně nemají čas. To je taky jeden z důvodů, proč hodně absolventů medicíny míří hned po škole za hranice.“
Problém? Němčina
Zdánlivě to vypadá, že si reprezentanti cizích klinik můžou vybírat - vždyť ve frontách na zaměstnání stojí mladí i zkušenější lékaři nejrůznějšího zaměření a taky plno studentů medicíny, z nichž mnozí teprve platonicky sondují, kam by se po promoci mohli vydat.
„Nepotřebujete gynekologa?“ ptá se trochu nesměle vytáhlý třicátník v brýlích a po negativní odpovědi odchází o dům dál. Za ním stojí dvě kamarádky, ve věku také kolem třicítky, a nabízejí pro změnu neurologii. Když se dozvědí, že by přicházela v úvahu, ale největší hlad po ní zrovna není, jdou se také poohlédnout jinam.
To, že druh poptávky se leckdy míjí s druhem nabídky, ale není ten největší problém, na který obě strany narážejí. Tomu, aby si čeští lékaři s německými zaměstnavateli plácli, brání často jazyková bariéra. „Umí překvapivě dobře anglicky a překvapivě špatně německy,“ hodnotí zájemce o práci v Německu Marián Feník, devětatřicetiletý slovenský chirurg, který na veletrhu reprezentuje kliniku ve Freibergu.
Navzdory inzerátům typu Nemusíte umět jazyk, ten vás doučíme, které se objevují na nástěnkách lékařských fakult, žádá totiž většina nemocnic pokročilou znalost němčiny. „Bez dobré komunikace s pacientem to nejde a dorozumět se potřebujete ve všech oborech. Není možné, aby celou dobu s vámi chodil tlumočník,“ podotýká Pavlína Jurčíková, devětadvacetiletá lékařka z porodnice v Pasově. Do ciziny odešla hned po studiu kvůli svému tehdejšímu německému příteli a také kvůli zkušenostem.
„Nemám srovnání s Českem, protože jsem tady nikdy nepracovala, ale co tak slyším od bývalých spolužáků, je to v Německu určitě výhodnější, žije se mi líp, vydělám si víc i podmínky pro získání atestace jsou mnohem lepší. Hned při nástupu jsem dostala jasnou smlouvu na celý průběh vzdělávání a na samém začátku se mě ujala kolegyně, která mi všechno ukázala,“ pochvaluje si absolventka Masarykovy univerzity v Brně.
Za přesčasy se jde domů
„Nadřízení mě nechají dělat spoustu zákroků, takže se opravdu hodně naučím a mám jistotu, že v jednom domě můžu absolvovat celé vzdělání. Po zkoušce se můžu sama rozhodnout, jestli půjdu jinam, anebo zůstanu,“ naráží Pavla Jurčíková na fakt, že u nás se zájemci o atestaci musí třeba na dalších pět let upsat nemocnici, v níž se na specializaci připravovali, anebo se za několik stovek tisíc vyplatit.
Mladá lékařka nejdřív bydlela v nemocniční ubytovně, kterou si částečně sama hradila, ale brzy si našla byt 1 + 1. Německy se učila od základní školy a díky bývalému příteli mluvila touto řečí každý den. „Domů je to kousek, takže se můžu vždycky vrátit, ale zatím to v plánu nemám. Rodiče mi fandí, protože vědí, jak se mají moji kolegové v Česku a jak se mám já. Většinou se to podaří tak, že máme konec pracovní doby ve čtyři odpoledne, a když nasbíráme dostatek přesčasových hodin, můžeme si pak vzít den volna,“ popisuje podmínky v pasovské nemocnici.
Český doktor radši dělá přesčas bez náhrady, protože peníze za práci navíc tvoří podstatnou část jeho mzdy. Nebývají výjimkou ani nepřetržité celovíkendové služby, o kterých ale lékaři veřejně moc nemluví, protože si uvědomují, že se tím obchází Zákoník práce. Nic jiného jim však mnohdy nezbývá, protože doktorů je málo a navíc si chtějí finančně přilepšit.
„Syn, který pracuje jako lékař ve Velké Británii, musí jít po čtyřiadvacetihodinové službě domů odpočívat, zatímco já se osprchuju studenou vodou a pokračuju dál,“ říká internistka Mária Líčeníková Bublíková a vypočítává další výhody práce na Západě: „Vidím, že je ze syna úplně jiný člověk, světoobčan. Bez atestace vydělává zhruba desetkrát víc než já a za rok si ušetří milión korun, což je úžasné, protože já jsem si za dvacet let neušetřila více méně nic.“
Anglicky sice lékařka z Valašska mluví lépe než německy, ale aby byla blíže domovu, poohlíží se po zaměstnání ve Vídni. Ani přes nespokojenost s platem nikdy neuvažovala o tom, že by se medicíny vzdala. „Člověk nejdřív roky potí krev, než získá zkušenosti, a to přece nemůžete jen tak zahodit. A jaké si představuju pracovní podmínky v Rakousku? Horší už to být nemůže, takže nějaké podrobnosti mě celkem nezajímají.“
Vrátit se s kapitálem
„Zatím je to jenom nápad a jsem nalomený asi z padesáti procent, ale od září si dělám jazykový kurz, který se mi bude hodit vždycky. Chci někam k Drážďanům, protože přítelkyně je ze severních Čech, tak abych za ní mohl na víkendy jezdit,“ svěřuje mi své plány po skončení medicíny příští rok pětadvacetiletý Daniel Matouš z Nového Jičína.
Přestože se odjakživa ve škole učil francouzštinu a angličtinu, teď kvůli lepším profesním vyhlídkám přesedlal na němčinu. „Přítelkyně, která má jako budoucí farmaceutka u nás dobré podmínky, nebyla zpočátku nadšená, ale nakonec jsme se dohodli, že do toho můžu jít, jenom nás to nesmí rozdělit,“ zdůrazňuje student šestého ročníku, který se možná stane kardiologem.
Na veletrhu se blíže seznámil s klinikou v saském Freibergu, který svou polohou odpovídá jeho představám. „Díky jednoduššímu systému vzdělávání a vyššímu finančnímu ohodnocení bych v Německu zůstal po dobu přípravy na specializaci, to znamená zhruba šest let, a pak bych se vrátil s kapitálem a založil si třeba soukromou ordinaci.“
Daniel se nenechal jenom okouzlit tabulkami platů, které na účastníky veletrhu koukají ze všech prospektů, ale zjišťoval si i reálné podmínky pro život na Západě. „Malý byt jsem schopný sehnat za deset tisíc měsíčně, což je skoro stejné jako u nás. Celkové náklady na život jsou jedenapůlkrát vyšší než v Česku, přičemž plat je zhruba pětinásobný,“ vysvětluje s tím, že z jejich skupiny z fakulty v Hradci Králové uvažuje o odchodu do ciziny asi třetina lidí. „Zbytek na to nemá náturu, bojí se jít do neznáma nebo nemá zájem učit se cizí jazyk. Vždyť někteří měli odpor i k angličtině, kterou jsme měli povinně ve třeťáku.“
S našetřenými penězi a zkušenostmi, které by předával mladým, se chce jednou do Česka vrátit i Danův spolužák Vladimír Čejka. K práci za hranicemi ho navnadily prázdninové stáže v USA a ve Velké Británii. Zajímají ho interní obory, konkrétně anesteziologie a resuscitační péče, která patří na evropském trhu práce k nejžádanějším. „Líbí se mi, že spousta klinik dokáže zajistit ubytování a některé nabízejí pozvolnější rozjezd s možností intenzívního kurzu němčiny,“ pokyvuje spokojeně hlavou student medicíny, který dorazil i s partnerkou.
Když už, tak natrvalo
Devětadvacetiletá kožní lékařka Eva Charvátová se ve Zlíně sice připravuje na atestaci ve svém oboru, ale o ten není mezi německými klinikami zájem. To však nemění nic na tom, že je o cestě za hranice téměř na sto procent rozhodnuta. „Už rok se rozmýšlím a podepsala jsem i výzvu Děkujeme, odcházíme. Když už mám kvůli práci méně času na rodinu, chtěla bych za ni dostávat aspoň víc peněz,“ sděluje mi svoje připomínky maminka dvouapůlletého Matěje.
Pokud nesežene místo na kožním, je připravena začít nanovo s jinou specializací, pravděpodobně s interním lékařstvím. „S němčinou jsem na tom špatně, dlouho jsem ji nepoužívala, takže bych musela hodně oprašovat a doplňovat. Manžel je ekonom a domluví se mnohem líp než já. Pokud bychom se rozhodli odejít, zůstali bychom v cizině natrvalo. Syn je ještě dost malý na to, aby se dobře přizpůsobil a zvládl to z nás tří určitě nejlépe.“
Přestože každý rok odejde z republiky několik stovek lékařů a řada oddělení má už občas problém postavit službu, ministr zdravotnictví Leoš Heger to tak černě nevidí a nevěří ani tomu, že by v rámci výzvy Děkujeme, odcházíme podali ke konci roku výpověď všichni z necelých čtyř tisíc signatářů. A pokud by se počet lékařů opravdu rapidně snížil, začaly by se podle ministra rušit nemocnice, kterých je u nás stejně nadbytek.
Nářkům lékařů ovšem mnohdy nevěří ani pacienti, kteří si stěžují na jejich náladovost a nedostatek času. „I v diskusích na internetu se často dočítám, jak jsou doktoři protivní, neumějí pozdravit a neřeší menší problémy pacientů. Jenže já vím, že většina se to snaží dělat, jak nejlépe umí. Že to kolikrát nefunguje podle představ pacientů, je vina spíš systému, který lékaře přetěžuje,“ podotýká začínající internistka z východních Čech.
Veletrh, který proběhl koncem října v Praze, přilákal kolem šesti tisíc zájemců. Nejenom lékaře a mediky, ale i jejich partnery či rodinné příslušníky. I když se v mnoha případech o práci v Německu a v Rakousku zajímali vyloženě jen teoreticky, ukázalo se, že trend odchodů za lepším se definitivně nastartoval. A nemusí se zastavit za českými hranicemi. Velký zájem je o naše lékaře například i ve Švédsku. „Už jsem si zjišťoval, jak klesá délka slunečního svitu směrem na sever, a třeba ve Stockholmu je ho v zimě jenom o dvě hodiny méně než u nás,“ říká medik v posledním ročníku, který by se rád stal pediatrem.