Mezinárodní zdravotnické instituce, jako je Světová zdravotnická organizace (WHO), Zdravotnický výbor Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (ZV OECD) nebo Institute of Medicine (součást americké Národní akademie věd), se stále častěji shodují ohledně hlavního směru rozvoje zdravotních systémů.
Proto nepřekvapuje, že průsečík různých názorů tvoří kvalita zdravotní péče. Nezasvěcené však mohou překvapit jak způsoby, jimiž lze zvýšit kvalitu zdravotní péče a které tyto instituce považují za nejúčinnější, tak jejich prosazování.
NÁVRH KOMUNIKÉ
V návrhu ministerského komuniké, které letos 21. a 22. června projednalo rozšířené byro ZV OECD, se uvádí, že „jedním z nejdůležitějších úkolů, jež správci zdravotních systémů musejí vyřešit, je zajistit, aby občané dostali skutečnou hodnotu za obrovské finanční prostředky na zdravotnictví.
K tomu jsou třeba kvalitní a dobře srovnatelné informace o výkonnosti zdravotních systémů v jednotlivých zemích.“ V komuniké se s odkazem na předchozí jednání Fóra pro kvalitu také navrhuje posun v oblasti kvality zdravotní péče. Je jím benchmarking zdravotnických zařízení nejen v rámci jednotlivých zemí, ale i v mezinárodním měřítku.
Úkolem je najít rovnováhu mezi ochranou soukromí pacientů a monitorováním toho, co se s nimi ve zdravotnictví děje. Nové modely koordinace a organizace péče musejí poskytovat lepší, na pacienta zaměřené služby. V dalším dokumentu rozšířeného byra ZV OECD se rozvíjí podpora měření kvality zdravotní péče pomocí mezinárodně srovnatelných postupů a statisticky prokazatelných zkušeností pacientů.
V Česku tomu odpovídá projekt Kvalita očima pacientů, v němž se uvádí: „Má-li na pacienta zaměřená péče hrát důležitou roli v řízení zdravotních systémů a zdůrazňuje-li se posilování postavení a odpovědnosti pacientů, musí se měření jejich zkušenosti či spokojenosti stát základní, nepostradatelnou součástí hodnocení zdravotních služeb.“
POLITICI
Politici a tvůrci zdravotního systému potřebují měřit, hodnotit a srovnávat kvalitu zdravotních služeb ze tří důvodů. Za prvé kvůli podpoře odpovědnosti poskytovatelů péče.
Pokud jsou totiž měřeni, hodnoceni a srovnáváni, motivuje je to k odpovědnosti za výsledky. Za druhé kvůli rozvoji efektivní informační politiky vůči uživatelům zdravotní péče. Má-li mít pacient právo na svobodnou volbu zdravotnického zařízení, musí mít i informační oporu pro jeho uplatnění. Spolehlivé, srozumitelné a veřejně dostupné informace o kvalitě zdravotnických subjektů, na jejichž základě může volbu uskutečnit.
A třetí kvůli způsobu, jak zajistit poskytovatelům zdravotní péče zpětnou vazbu od uživatelů a umožnit jim vzájemně se učit. K tomu je třeba nastavit právní rámec a správnou motivaci pro užitečnou soutěž zdravotnických subjektů. V dokumentu se dále uvádí: „Pokud poskytovatelé zdravotní péče s horší výkonností budou dohánět ty s lepší, získají tím všichni uživatelé zdravotního systému a jeho plátci.“ Takový je efekt benchmarkingu.
NEZŮSTÁVÁME POZADU
To je dobrá zpráva pro ty, kdo investovali do kvalitního a poctivého měření spokojenosti pacientů. Nebyly to marně vynaložené prostředky. Stejným směrem se vydalo i Ministerstvo zdravotnictví ČR (MZ). Před několika lety ve spolupráci se Sdružením fakultních nemocnic podpořilo projekt Kvalita očima pacientů (viz Hodnocení zdravotnických zařízení).
MZ, zřejmě v předtuše, uveřejnilo standardizovanou metodiku distribuce a sběru dotazníků pro měření kvality zdravotní péče na základě zkušenosti pacientů ve svém Věstníku již v roce 2008. Proto máme náskok. Jedním ze čtyř závěrečných doporučení OECD v oblasti kvality zdravotní péče z letošního roku je totiž „nastavení jednotného národního systému pro měření kvality na základě zkušenosti pacientů“.
MZ svým přímo řízeným organizacím nařídilo metodiku a již v roce 2008 ji nabídlo a doporučilo ostatním zřizovatelům zdravotnických zařízení a poskytovatelům zdravotní péče. Pokud některý poskytovatel péče nabídky nevyužil a nevyzkoušel si v lokálním prostředí, co ho čeká, bude se možná muset vyrovnat s benchmarkingem nejen českých, ale i zahraničních subjektů.
Rychlost, s níž mezinárodní instituce připravují společná opatření, je totiž vyšší, než by se od nich dalo čekat. První pilotní projekt pro srovnávání kvality v oblasti ambulantní péče se v některých zemích OECD odehrává již letos a Česká republika patří k aktivním členům, které se jej účastní.
PLATBA ZA VÝKON
Na záměru ZV OECD je třeba ocenit jeho důslednou přípravu. Byl by totiž poměrně bezzubý, pokud by se k základním věcem neřekly i další. Měření kvality na základě zkušenosti pacientů bude mít smysl, jen pokud se uskuteční dle spolehlivé a průkazné metodiky a zapojí se do něj maximální počet subjektů. Ve vyspělých systémech by zdravotnické zařízení, které by se neobjevilo na výsledkové listině benchmarkingu a neposkytovalo o sobě spolehlivé a s ostatními srovnatelné informace, bylo natolik podezřelé, že by se mu pravděpodobně dříve či později pacienti vyhnuli. Dospět do takové fáze uvědomění poskytovatelů i pacientů však nejde okamžitě.
O výrazné urychlení tohoto procesu se mohou zasadit zejména zdravotní pojišťovny. OECD podporuje princip „platba za výkon“. Tím se myslí platba za prokazatelné zlepšení kvality zdravotní péče. V praxi to znamená disponovat systémem dobrých a snadno srovnatelných indikátorů kvality a odměňovat poskytovatele zdravotní péče, kteří překonají předem nastavený standard. Ani v tomto nezaostáváme.
Ministerstvo zdravotnictví začalo letos udělovat certifikát Spokojený pacient zdravotnickým zařízením, které se do projektu Kvalita očima pacientů zapojí a vykážou nadstandardní výsledky. Certifikát sice nepřináší peníze, ale protože od loňského roku je partnerem projektu i Všeobecná zdravotní pojišťovna, lze očekávat „lákavější“ motivaci odpovídající zahraničním zkušenostem.
Autor je zástupce Ministerstva zdravotnictví ČR v OECD, řešitel projektu Kvalita očima pacientů