Automobilový průmysl už nebude ten, který hýbá ekonomikou. Mnohem větší moc má „průmysl zdravotnický“. Právě vzniká, expanduje každý den o něco víc a je odolný vůči krizi. Zaznělo to před týdnem na konferenci sdružení Lékaři pro reformu v Brně.
I když reforma zdravotnictví české veřejnosti moc nevoní, s tímhle tvrzením by polemizoval málokdo.
Koupi nového auta můžeme odsunout vždycky, ale za zdraví musí zaplatit každý a raději bez odkladu. Na tomto principu „zdravotnický průmysl“ funguje. Jakou úlohu v něm hrají peníze, dokládá příběh o kalifornských dělohách.
To bylo tak: před dvěma lety Američané statisticky zjistili, že za jediný rok klesl v celé Kalifornii počet hysterektomií (odebrání dělohy) o 40 procent. Mohlo by se zdát, že onoho roku se zázračně snížil počet ženských onemocnění, ale nebyla to pravda.
Ve skutečnosti byl ceník zdravotnických úkonů nastavený tak, že lékaři z několika možností léčby pokaždé vybrali tu, za kterou jim pojišťovny zaplatily nejvíc. Lékař tedy vydělával tím, že z několika možných postupů zvolil ten, který je pro něj nejvýnosnější! Ale pak se v Kalifornii úředně změnily standardy zdravotní péče (operace přestala být standardem) a dělohy po padesátce jsou zase v módě.
Kdo má za to, že taková velkorysost je možná jen v Americe, je na omylu. Podobné dilema řešila moje známá nedávno: gynekolog jí nabídl, že jí kvůli poruše krvácení odebere dělohu, protože se blíží padesátce: „Máte ji na nic,“ zasyčel lékař a dodal, že dnes civilizované Američanky po padesátce dělohu dávno nenosí. Operaci podstupují houfně, neboť pokrokově volí efektní a čisté řešení. Rakovině předejdou tím, že dělohu odstraní, dokud je zdravá. Pojišťovna operaci zaplatí, žena má od dělohy pokoj a lékař si vydělá.
Jiná moje známá měla jiný problém: ve svých šedesáti právě podstupovala nutnou hysterektomii a volala o pomoc, protože na gynekologickém oddělení nebyly k dispozici ani nejobyčejnější vložky. Nebyly na ně peníze a pacientky, kterým nepřinesl balíky někdo z rodiny, měly smůlu.
Paradoxní situace: na hysterektomii peníze máme, na vložky už ne. Mám za to, že standardní by měla být opačná situace. Dělohy by se měly brát jen v odůvodněných případech, vložky na gynekologickém oddělení fakultní nemocnice by naopak měly být normální. A lékař by měl volit léčbu výhodnou pro pacienta.
Chyba je prý v tom, že nemáme stanoveny standardy zdravotní péče. Tato pravidla by měla být každému k dispozici v písemné podobě. Pak by lékař vybral standardní postup, který by pojišťovny bez řečí zaplatily, a nadstandard neboli přilepšení by si pacient uhradil sám.
Tento model měli patrně na mysli tvůrci zdravotnické reformy. Škoda, že si nevšimli, že kromě zdravotnictví se mění i ostatní svět, takže kromě právě se rodícího lékařského průmyslu tu už existuje ještě jeden, stejně velký: průmysl mediální. Informace je zboží jako každé jiné: má svou hodnotu a svou cenu.
Tomáš Julínek informaci nedal a teď na konferenci v Brně naříká, že ho nikdo nechápe. Prý se lékaři cítí zneuznaní, reforem se bojí, v novinách o tom není ani zprávička.
Kdyby se hned podíval, jak to dělají v Americe, najal by profesionála, který by spustil mohutnou informační kampaň a vše by se vysvětlilo. Nejlépe na praktických příkladech. To by sice stálo peníze, ale Julínkovo ministerstvo je mělo!
Pokud si ale Češi z osvěty vůbec něco vybavují, tak jen papírovou příručku, která se povalovala v čekárnách. Na její titulní stranu jako symbol reformy Julínek s Cikrtem umístili sami sebe. No řekněte, copak tohle je cenná informace, za kterou byste dali balík?
Pavla Hobstová (autorka je publlcistka), Regionální deník