Nemyslím, že je šťastné ve vztahu k domácímu ošetření uvádět vedle umírání i porody. Základní rozdíl mezi obojím vidím v tom, že porod může skončit úmrtím, ať už plodu nebo rodičky, ale obráceně to není možné. O neštěstích při porodech doma a následných trestních oznámeních by mohli vyprávět členové znalecké komise ministerstva zdravotnictví.
Ano, rodit v nemocnici je jisté odosobnění, ale je vyvážené větším bezpečím rodičky i dítěte. A že bezpečí hodnotí lidé více, o tom svědčí nejlépe vývoj porodů v nemocnici v posledním století. Doma rodily naše prababičky. Pokud jde o umírání doma, jistě mu mnozí dají přednost. Záleží na rozhodnutí každého z nás a na socioekonomických podmínkách, v kterých občané ČR žijí v roce 2006. Rád bych poopravil názor na to, že „lékař, který k vám přijde domů, neuvidí od pojišťovny ani korunu“.
Praktičtí lékaři dostávají od pojišťovny platby za každého pacienta, o kterého pečují. Jde o tzv. kapitační platbu. Po přečtení článků mám nepříjemný pocit, že u nás jsou dva druhy lékařů. Jsou to lékaři, kteří pracují v hospicích a jsou obdařeni mimořádnou empatií k umírajícím, na rozdíl od lékařů pracujících v nemocnicích, kteří „strašně nechtějí hledět do tváře smrti“, kterou „vítězná medicína“ chápe jako prohru. Je tomu skutečně tak? A pokud ano, tak proč? Myslím, že jakákoli generalizace není správná. Hledět smrti do tváře je vždy smutné, ale jinak vnímáme úmrtí dítěte, které se topilo a v bezvědomí bylo přivezeno do nemocnice, a jinak úmrtí člověka s neodstranitelným nádorem. V prvním případě může mít člověk pocit prohry, to připouštím, v druhém určitě ne.
Pokud si myslíme, že lékaři v nemocnicích (bohužel opět nešťastná generalizace) se chovají k umírajícím jinak, pak příčinu tohoto jevu vidím v podmínkách, v kterých tak konají. Lékaři v hospicích pečují o nemocné, o kterých již předtím jejich kolegové řekli, že jim současná medicína není schopna nabídnout nic, co by vedlo k jejich uzdravení. Neumím si představit trestní oznámení na léčebný postup hospicu. Znám však případy trestních oznámení na léčebné postupy v nemocnicích při úmrtí pacienta - jistá obava nemocničních lékařů je často vede k tomu, že vyčerpají všechny léčebné možnosti, aby postupovali „lege artis“ a nemohli být později napadeni, že neudělali vše. A tak jsme svědky toho, že u pacientů, kteří již svou vůli nemohou projevit, se zavádí různé sondy, infuze a umělá plicní ventilace, u níž často není jasné, kdy ji přerušit. Těžko najdete lékaře, který zastaví funkci ventilátoru (dýchacího přístroje), a obtížně je to možné někomu nařídit i u beznadějných případů.
Pravdu mají ti, kteří říkají, že chce-li někdo zemřít „podle svého“, musí zemřít doma. V ČR v roce 2005 zemřelo107 838 lidí, v nemocnicích 59 560! Patřím k těm, kteří plně respektují osobní svobodu rozhodnutí každého pacienta. Přál bych si, aby další hospice vznikaly. To není však otázka, kterou mohou řešit zdravotníci. Přísluší politikům, celé společnosti. Jsem rád, že pan redaktor na ni upozornil. Naprosto však odmítám myšlenku pana Michala Novotného citovaného v článku „Zemřít ve své posteli“, že „většina zdravotnictví se stará o lékaře, o organizaci provozu. a úplně na posledním místě je pacient“.
Pavel Pafko, Respekt
přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK FN Motol