Protože je verbální sdělování spojujícím článkem mezi lékařem, sestrou a pacientem, a to dokonce ve vysoce precizované a sofistikované podobě bezbřehého zástupu termínů a sousloví, je užitečné podrobit alespoň jednou za několik let vlastní slovní vyjadřování pronikavějšímu zkoumání.
Jazyk v duchu Ferdinanda de Saussura chápeme jako soustavu znaků, které představují jednotu označujícího a označovaného. Jazyk přitom vystupuje jednak jako systém (langue, tedy soubor pravidel kódovaných v myslích uživatelů), a jednak v podobě realizované promluvy a textu (parole). Co je však podstatné z praktického hlediska, je skutečnost, že všechny tyto rysy jazyka jsou nástrojem komunikace, který dovoluje sdělovat a předávat významy v širokém slova smyslu: pocity, názory, postřehy, příkazy, prosby, vyznání, rozhodnutí, dotazy a řadu jiných. Jazyk, zejména v ústní prezentaci, tak zaujímá významné místo i v diagnosticko-terapeutickém kontextu.
Několik otázek k zamyšlení 1. Mluvím tak, že příjemce chápe zprávu takovou, jakou jsem ji zamýšlel? 2. Vyjadřuji se způsobem, který druhé neuráží a nezraňuje? 3. Nakolik autenticky vyjadřuji své názory, a nakolik se naopak podřizuji očekáváním a představám druhých? 4. Umím mluvit utěšujícím a léčivým způsobem? 5. Dokážu popsat svá přání a pocity? 6. Mluvím v přiměřené míře – ani moc, ani málo? 7. Má můj hlas takovou barvu a intonaci, aby byl v souladu s obsahem sdělení?
Mluvená řeč Svoji vlastní řeč produkujeme zpravidla napolo automaticky a nepodrobujeme ji soustavnému zkoumání. Reflexe je proto užitečným nástrojem zhodnocení naší komunikace a je velmi užitečné, poskytnou-li nám zpětnou vazbu také kolegyně, kolegové a další lidé v okolí. Při terapeutické práci jakéhokoli druhu, tedy v ošetřovatelství, záchranářství, medicíně, rehabilitaci či psychoterapii je slovo mostem mezi zdravotníkem a klientem. Platí upravené: „Cokoli řeknete, může být použito proti pacientovi.“ Ten je ve své životní, existenciální situaci velmi zranitelný a nemůže si v okolnostech, kdy spoustu energie věnuje na boj s nemocí či nesoběstačností, dovolit vydávat další kvanta na slovní a intelektuální zápolení se zdravotníky, tedy těmi, kteří mu mají pomáhat.
Drsné zkušenosti nás učí, že řeč zdravotníků je někdy zraňující a antiterapeutická. Jaké pocity může mít byť i mentálně postižený pacient, když na něj sestra křičí „Sklapni!“ nebo „Nažer se!“ (to se opravdu stalo!)? Psané slovo Mluvní akty jsou jen jednou stránkou dovedné komunikace a práce se sděleními. Tou druhou, neméně závažnou, je psaný projev, jeho vytváření i jeho dešifrování. Nejeden zdravotník se již setkal s tím, že nemohl rozluštit rukopis kolegy, popřípadě ani dokumentaci psanou na stroji či na počítači – kvůli množství chyb a překlepů, nebo nedokázal rozluštit všechny zkratky, které kolega z jiné specializace užívá.
Kvůli takovým faux pas jsou někdy i omylem vydány nepatřičné léky v lékárně, nemluvě o následcích pro laika – pacienta, který to třeba ani netuší. Grafická podoba jazyka má tu výhodu, že je permanentní a je možné se k ní operativně vracet. Také brání opomenutím, která mívá naše paměť, je tedy fixujícím nosičem informací. Co je psáno, to je dáno – tak hovoří lidová moudrost o další vlastnosti psaných textů – jejich větší vnímané autoritě oproti textům sděleným v běžném hovoru.
Kvalita psaného textu se mnohdy odvíjí od množství času, který má lékař či sestra k dispozici při vyhotovení dokumentace, zprávy, receptu na léky. Tak se můžeme setkat s písmenkovým gulášem, který již zdaleka nezaručuje, že zpráva bude správně pochopena, a může vést k mylným závěrům. Pro názornost uveďme autentickou ukázku z lékařské zprávy: „pacient opakovaně hosptiaozacován v r 1998, 1999.2000, opakovaná Hospitoasizace v…, pacient. léčen pro generaoiz. úzkostnou poruchu…obj. vyšetření TK 1130ú80 P re gkddlá dých., čisét, AS pravd hepar leein hm., tapott bia. tnegn.n DKK bez otktů a felbitidy, KO, biochemei kmplentě noram gyl. 4,5, ekg. SR fr 71/min., osa doelba. PQ PO,16 QRS 0,08 ST izeo. TT neg v a VR V1 jinak pozitvní Re kldiová křivk bez ishcmie RTg sa P bez ložks. szměn srdce nezv.“
Důležité je v mnoha rozmanitých situacích zachovat na přiměřené úrovni kvalitu a kvantitu textu. Vystihují to dvě ze čtyř takzvaných Griceových a Leechových maxim, které jsou návodem ke kooperativní komunikaci:
1. Maxima kvality: podávej ověřené, pravdivé informace a autenticky sděluj pocity. 2. Maxima kvantity: nepodávej ani více, ani méně informací, než situace žádá. 3. Maxima relevance: mluv k věci, neodbíhej od tématu. 4. Maxima způsobu: buď zdvořilý, minimalizuj nároky na druhého, buď empatický, soucitný, chval, kde je to možné.
Takovéto obecné principy vedou v konkrétním hovoru jazyk zdravotníka tak, aby nebyl šermířskou zbraní, ale spíše symbolem něžné náklonnosti, jakou projevuje – trocha poezie neuškodí: laň olizující svá mláďata.
Ne všechen čas strávený s pacientem je vyplněn slovy
I mlčení má svou nezastupitelnou komunikační funkci. Mlčet v truchlení nebo mlčet z bezradnosti není nic, za co by se měl člověk stydět. Ačkoli mlčení nemá jednoznačný sémantický obsah (tedy význam), je v kontextu možné jej interpretovat a „rozumět mu“. Mlčí-li studentka u zkoušky z anatomie, dovtípíme se, že zřejmě buď: a) nic neumí, nebo b) je nervózní, nebo c) dává najevo protest či nezájem. Mlčí-li matka v objetí s dítětem po těžké operaci, je to ozvěna sounáležitosti a bytostná, ontologická komunikační výměna. Pokud sestra jedná s pacienty se zachovaným vědomím, je zřejmé, že může využívat svých verbálně-empatických dovedností a kompetencí. U porušeného vědomí nastupují ve větší míře neverbální prostředky taktilní, tedy dotekové.
Hranice vědomí je však někdy nejednoznačná. Ilustruje to případ pacientů, kteří v „terapeutickém bezvědomí“ (narkóze) při operaci vnímali slova lékařů a byli je po rekognoskaci schopni reprodukovat. Extrémním případem takové kryptokomunikace je příhoda pacientky, která si po komplikované operaci a oživení rozpomněla na slova zdravotníků: „Už ji nechte, už je tuhá.“ Podobné drastické zážitky jsou sice v jisté míře v tak vypjatých profesích, jako je lékař a sestra, pochopitelné, rozhodně ne však chvályhodné. Opakem jazykových ublížení je hojivá funkce slov. Je to terapeutikum, které lze aplikovat po kapkách, i jako vydatnou laváž, v pevné i éterické formě, ráno, v poledne i večer.
Mgr. et Bc. Roman Adamczyk, Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity v Opavě (laminek. A@seznam.cz)