* Mohla byste popsat vaši dosavadní profesionální kariéru?
V roce 1995 jsem nastoupila na Střední zdravotnickou školu Dubečská, kterou však v roce 1997 zrušili, a tak jsem přešla na Střední zdravotnickou školu v ulici 5. května v Praze 4, kde jsem v roce 2000 maturovala. Hned poté jsem pokračovala na vyšší odborné škole v oboru diplomovaná sestra pro psychiatrii. Absolvovala jsem v roce 2002. Následně jsem nastoupila do Psychiatrické léčebny Bohnice, kde jsem pracovala po dobu tří let. Poté jsem odešla do Velké Británie, kde působím dodnes.
* A proč jste se vlastně rozhodla zasvětit svůj profesní život právě oboru psychiatrie?
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodovala pro zdravotnickou školu, jsem samozřejmě netušila, že jednou skončím jako sestra pro psychiatrii. Pokud se nepletu, v té době snad ještě ani možnost terciálního studia psychiatrie pro sestry neexistovala - tehdy to všechno teprve začínalo. Svoji první zkušenost s psychiatrií jsem získala až ve 4. ročníku zdravotnické školy, kdy jsme v rámci tohoto předmětu měli exkurzi na jedno oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice. Psychiatrie jako taková mě velice zajímala a načetla jsem poměrně hodně knih. Obzvlášť zajímavá pro mě byla schizofrenie. Když jsem se rozhodovala, kam mám jít po maturitě dál, a dívala se, jaké mám varianty, narazila jsem na možnost studia psychiatrie. Byla to tedy už jen logická volba.
* Vím, že nyní působíte jako sestra pro psychiatrii ve Velké Británii. Jak jste se k tomu dostala a co vás vedlo k rozhodnuti odejít z České republiky?
Upřímně musím říci, že hlavní motivací pro mě byly v té době peníze. Prací ve Velké Británii jsem si chtěla vydělat na byt v Praze. A pak to byl jazyk. Vždy jsem chtěla umět nějaký cizí jazyk skutečně dobře. Samozřejmě že mi šlo také o získání nových zkušeností nejen z oboru, ale to tehdy nebylo pro mě to nejdůležitější. Nejprve jsem se zkoušela dostat do zahraničí prostřednictvím různých agentur. Často jsem chodila na pohovory.
To bylo poměrně časově a administrativně náročné. Jednoho dne Bohnice kontaktovala jedna psychiatrická klinika z Velké Británie a ptala se, zda tu nejsou nějaké sestřičky, které by měly zájem u nich pracovat. Několik z nás se tam přihlásilo. Udělali s námi rozhovor a tři z nás si vybrali. Tím, že si mne vybrali, pro mě bylo všechno mnohem jednodušší. Veškeré papíry nám zařídili oni, koupili nám letenku a postarali se nám i o ubytování. Celý ten proces, až do odletu, trval zhruba 3-4 měsíce.
* Neměla jste pocit, že skáčete po hlavě do neznámé vody? Předtím jste o způsobu práce ve Velké Británii nevěděla nic?
Ne. Neměla jsem absolutně žádnou představu o tom, jak to tam chodí. Byl to trošku krok do neznáma.
* Jaké byly vaše začátky a co jazyková bariéra?
Jazyková bariéra představovala asi úplně největší problém. Zabraňovala mi v normální práci. Tím, že jsem zprvu nastoupila do soukromého sektoru, tak to bylo přece jen o něco jednodušší, jsou tam v tomto smyslu poněkud benevolentnější než ve státním. Bylo to tedy složité a bariéra se překonávala postupně. Našla jsem si poměrně levný kurz angličtiny, začala jsem číst anglické knížky, což opravdu hodně pomohlo, a nakonec jsem si našla i anglicky mluvícího přítele a tím byla myslím bariéra definitivně zbořena.
* A jak to tedy probíhalo po příjezdu do Velké Británie?
Zařadili nás na oddělení tzv. Low Secure Unit. To je jedno z oddělení pro agresivní pacienty, kteří nejsou zvládnutelní na běžném akutním psychiatrickém oddělení. Souhrnně se těmto oddělením říká Secure Units, a ta se zase rozdělují na Low, Medium a High (pozn. red.: nižší, střední, vyšší -podle míry nebezpečnosti pacientů). U nás na té Low Secure Unit byli lidé s mentální retardací a přidruženými psychickými poruchami. Ale měli jsme tam i pacienty s autismem. Co však měli všichni společné, byla právě ta těžce zvladatelná agresivita. Když jsem přijela, začala jsem na oddělení pro adolescenty, což byli pacienti mezi 15 až 18 lety. Práce tam byla, oproti České republice, úplně jiná. Jednak co se týká počtu personálu na pacienta, jednak vůbec v celém systému.
* V počtu personálu na pacienta? Jak to myslíte?
Například my jsme v Bohnicích na akutním oddělení měli zhruba 45 lůžek a na směnu nás bylo 4-5 lidí. V Anglii bylo na podobném typu oddělení 15 lůžek a na směnu 10 lidí. Ale zase na druhou stranu je nutné říct, že v Anglii se ti pacienti mnohem méně medikují. Když jsou agitovaní, tak se spíše omezují. Třeba tím způsobem, že pět členů týmu drží pacientovi ruce a nohy. Vzhledem k jejich zákonům se zvláště u dětí s medikací hodně vyčkává, a pak je ta práce samozřejmě složitější.
* Asi si vzpomínáte na kdysi hodně populární kauzu klecových lůžek, ve které se silně angažovala v současnosti asi nejznámější autorka knížek pro děti J. K. Rowlingová. Ve Velké Británii jsou tedy způsoby imobilizace pacientů velmi omezeny. Jak na tuto problematiku nahlížíte vy?
Já bych neřekla, že se na psychiatriích v Anglii nepřistupuje tolik k imobilizaci, ale místo nástrojů se k ní využívá lidských sil, tedy rukou personálu. A samozřejmě je tam na to také dostatek pracovníků. Jinak já si myslím, že by bylo dobré, kdyby se paní Rowlingová přijela podívat do České republiky, aby zjistila, jak je na tom české zdravotnictví a jaká je zde úroveň psychiatrie. Kdyby chtěla přispět (J. K. Rowlingová), pak by nám mohla poslat něco ze svých milionů, abychom mohli mít na odděleních víc personálu.
Vím, že je to stará věc, ale s tou kritikou zkrátka nemohu souhlasit. Tady na tom nejsme tak dobře personálně, aby s agresivním člověkem na oddělení, kde je 45 pacientů, mohlo strávit 20 minut 5 zdravotníků, což je v českých podmínkách celá směna, takže zbytek oddělení by zůstal bezprizorní. V Anglii jsou na to zkrátka peníze, je tam dostatek personálu, je tam možnost všechny školit - ti zaměstnanci za to samozřejmě neplatí - zkrátka když na to jsou peníze, pak to může takto fungovat. Což ovšem paní Rowlingová vůbec neřešila - tady to zatím takhle nemáme.
* A co byste řekla jako profesionál? Myslíte si, že je pro pacienta lepší spíše to klecové lůžko, nebo použití lidské síly - tedy dočasná imobilizace za pomoci personálu?
Těžko říct. Osobní zkušenost s klecovými lůžky nemám, ale zprostředkovaně vím, že někteří pacienti, kteří byli na ta lůžka zvyklí, tak si často i sami řekli, když se necítili dobře a na základě svých zkušeností se báli, že by se jim mohlo něco stát -cítili se tam v bezpečí. Já osobně mám zkušenosti s kurty, kdy ke mně nejednou přišla pacientka s tím, že „na ni něco jde“, necítí se dobře a sama si o ně řekla. Tím nechci říct, že by to bylo ve sto procentech případů. Rozhodně to však nejde jen tak lehce odsuzovat. Na druhou stranu, když se imobilizace provádí lidmi, je pacient víc pod kontrolou. Kurty bývají někdy nebezpečné. Už došlo i k vážnějším poraněním. Samozřejmě pokud je pacient přikurtován, tak by se měl o to více kontrolovat. Ale to se opět vracíme k nedostatečnému množství personálu v našich nemocnicích.
* Vraťme se tedy zpět k vám. Když jste do Anglie přijela, mohla jste hned pracovat na pozici sestry?
Ne. Musela jsem nejprve počkat na svou registraci sestry, což už tady také několik let probíhá. Celá ta administrativní mašinerie zabrala plných deset měsíců. Musela jsem zasílat velké množství dokumentů. Kdybych dopředu věděla, co všechno je k registraci potřeba, a přivezla bych si to s sebou, pak by to bylo mnohem rychlejší. Takže pro ty, kteří uvažují o práci v zahraničí, doporučuji, aby si registraci vyřídili už tady v České republice.
* A jak se v Anglii stavějí k sestrám z České republiky? Uznávají jejich vzdělání - diplomy?
Určitě neuznávají střední zdravotnickou školu. Nejsem si stoprocentně jistá, zda to není tím, že mám zde v České republice vystudovanou vyšší odbornou školu se specializací na psychiatrii, ale nakonec jsem získala jak registraci jako všeobecná sestra, tak jako psychiatrická. Ale jisté je, že kdybych tam tehdy přijela pouze s maturitním vysvědčením, tak bych nebyla považována za plně kvalifikovanou sestru.
* Pokud vím, v Anglii je i poněkud jiný systém vzdělávaní sester. Jak to tam probíhá, resp. jak dlouho trvalo, než jste se pro Brity stala regulérní sestrou?
Právě těch 10 měsíců, po které trvala registrace. Bylo to dáno také tím, že ta nemocnice byla pod tlakem. Neměli personál a byli dost netrpěliví. Opakovaně naléhali a ptali se, kdy že už to budeme mít vyřízené. A jakmile dorazily poslední dokumenty, tak mi okamžitě - prakticky na druhý den - rozepsali služby jako řádné sestře.
* A co nějaká obdoba nástupní praxe?
Ano, málem bych zapomněla. Ta v mém případě trvala 6 měsíců. Dostali jsme jakýsi zápočtový sešit, kde bylo uvedeno, co všechno musíme znát a jakou praxí musíme projít od Risk Assesment (pozn. red.: odhad míry rizika možné agresivity pacienta páchané vůči sobě či okolí) až po podrobnosti z oblasti systému zdravotní péče ve Velké Británii. Skončení nástupní praxe, podobně jako tady v České republice, sestra pozná jen podle zvýšení platu, ale prakticky vykonává tutéž práci jako předtím.
* Pokud to tedy chápu správně, říkáte, že v Anglii není dodržována práce absolventů pod dozorem. Není to při tak dobré personální vybavenosti, která v Británii je, chyba?
Jak už jsem řekla, ta nemocnice byla pod velkým tlakem a byl tam akutní nedostatek personálu. Nemohu tedy soudit, zda je to běžná praxe všude ve Velké Británii. Vždy a všude je to otázka množství pracovních sil.
* Slyšel jsem, že systém školení sester je ve Velké Británii na poměrně vysoké úrovni. Můžete tedy srovnat úroveň vzdělávání/školení sester ve Velké Británii s tím, jak to probíhá v České republice?
V tom vidím asi jeden z největších rozdílů. Vlastně od samého začátku tam neustále procházíme velkým množstvím různých školení. Protipožární výcvik, kdy se učíme zacházet s protipožární technikou, chemickými látkami a ochranou před nimi, hygiena stravování - jak jídlo pro pacienty uchovávat, jak rozpoznat včas otravy. Resuscitace, manipulace s defibrilátorem, první pomoc. Měli jsme i výcvik pro fyzickou pacifikaci pacientů.
Ten je velmi podobný tomu, co používá policie nebo armáda, ale samozřejmě v mírnější formě, tak aby to pacienta nebolelo, ale abychom ho efektivně a pokud možno bezbolestně zpacifikovali. Pak jsou tu další specializované výcviky související s konkrétními poruchami osobnosti. Hodně kurzů a školení je určeno nejen pro sestry, ale i pro pomocný personál. Školení probíhá v pracovní době a je placené jako práce.
Všechno hradí zaměstnavatel. Většina školení je povinná, ale existují i volitelné kurzy. I ty volitelné však zaměstnavatel platí. Vnímají to tam jako zvyšování kvalifikace a dobrou investici do lidí, takže to podporují. Je toho skutečně mnoho. Všechna ta školení mají nějakou exspirační dobu a po čase se musí obnovit, říkají tam tomu Refresher. Trvá kratší dobu než základní školení, ale člověk ho musí podstoupit. Pokud by se ukázalo, že mi zaměstnavatel neumožnil nějaké školení a něco by se stalo, pak nese odpovědnost on, a ne já jako zaměstnanec. Možná právě proto si na tom dávají tak záležet.
* Jak to z vašeho pohledu a zkušeností probíhalo ještě v České republice?
Pokud vím, tady jsem byla za tři roky snad jen jednou na nějakém kongresu a ještě to muselo být v mém volném čase a vše jsem si platila sama. A školení v rámci nemocnice, například o bezpečnosti práce, probíhalo tady tak, že jsme snad podepisovali jen nějaký papír jako potvrzení, že jsme to četli.
* Když se vrátíme k tomu akutnímu neklidu. Jak je v Anglii zajištěna bezpečnost personálu?
Abych to vysvětlila od začátku. První, co zde primární sestra dělá při příjmu pacienta, je tzv. Risk Assesment, to znamená, že zhodnotí veškeré rizikové chování pacienta. Hodnotí se tady fyzická agresivita, její projevy, způsob, jakým je prováděna (kousáním, škrcením, za použití předmětů…), a možná řešení. Když je tedy pacient přeložen z jiného pracoviště, už máme tyto informace k dispozici a tak trochu víme, co můžeme čekat a jaké máme možnosti řešení. Další zajímavou věcí jsou osobní alarmy, které vypadají ani jako klíčenka a které nosí všichni zaměstnanci stále při sobě. Když se mi něco stane, aktivuji spínač a po celém oddělení se rozezní alarm. Navíc jsou všude monitory, které snímají, odkud přichází volání o pomoc, takže zbývající personál ví, „odkud vítr fouká“, a může hned reagovat.
* A toto je standardní vybavení psychiatrických sester?
Ano, to je standardní vybavení sester ve všech psychiatrických nemocnicích - klinikách ve Velké Británii.
* Pokud byste měla vyjmenovat hlavní rozdíly v psychiatrické péči u nás a ve Velké Británii, co by stálo za zmínku především?
Řekla bych, že je to opravdu hlavně v té bezpečnosti. Nejdříve je nutné se zmínit, že zaměstnanci chodí na pracovišti v civilním oblečení a hodně se dbá na to, aby pro ně součásti toho oblečení nepředstavovaly nějaké riziko. Poprvé jsem do práce přišla v mikině, která měla kapuci se šňůrkami. Ihned jsem byla upozorněna, že to může představovat problém, a musela jsem ji sundat. Pak samozřejmě řetízky, náušnice apod.
Na oddělení se prakticky nevyskytují předměty ze skla. Okna jsou nerozbitná, obrazy mají plastové výplně a dokonce i zrcadla jsou vyrobena z nerozbitného materiálu. Rolety mají jen krátké šňůrky, aby nebylo možné se na nich oběsit nebo někoho uškrtit. Zkrátka vše je uzpůsobeno k minimalizaci rizika a přitom prostory vypadají velmi pěkně a domácky. Další věcí je dvojitá barikáda proti útěku. Každé oddělení má dvoje dveře. Když se jedny otevřou, druhé se automaticky zablokují.
* A co systém péče z vašeho pohledu, jaké tam vidíte rozdíly?
Tam skutečně funguje ten systém péče, kdy primární sestra hraje poměrně velkou roli. Podílí se na tribunálech, kde se rozhoduje, zda bude pacient propuštěn z detence, a slovo sestry tam hraje zásadní roli. Neexistuje, že by byl profesionální názor sestry ignorován, protože ta s pacientem tráví nejvíce času a dobře ho zná. Také při vizitách je slovo sestry bráno vážně. Nedrží jen sešit a nezapisuje, jako je tomu často u nás.
Ale abych byla spravedlivá. Samozřejmě to zase musím přisoudit tomu počtu personálu. Při velkém množství pa-ientů na sestru není tento systém možné aplikovat, protože sestra logicky nemůže mít do detailu každého pacienta tak dobře zpracovaného. V Anglii se hodně dbá na ošetřovatelskou dokumentaci. Než začne tribunál nebo před vizitou, musím mít o pacientovi zpracované obrovské množství materiálu. Vše velmi detailně - obrazně řečeno minutu za minutou. Na jednoho pacienta mám zhruba 10 ošetřovatelských plánů, které je nutné neustále revidovat.
* A jak se to dělalo v České republice? Tady tento systém nefungoval? Jak odlišná je dokumentace?
Plány jsme dělali samozřejmě i v Čechách. Ta dokumentace je ale diametrálně odlišná, a to po stránce formální i obsahové. V Anglii mám na starosti třeba dva pacienty a tady jsem jich měla i deset, tedy pětkrát víc.
* Tady se hodně mluví o rozdílné péči v soukromém a státním sektoru. Často se tvrdí, že v České republice je lepší péče ve státním sektoru než v soukromém. Jak to vypadá v Británii?
Je pravda, že jsem v Anglii působila jak v soukromém, tak ve státním sektoru. Jsou mezi nimi také velké rozdíly, ale nevím, jestli to dokážu posoudit zcela objektivně, protože v soukromém jsem pracovala na oddělení akutního neklidu a teď pracuji ve státním na oddělení poruch příjmu potravy. Systém péče je tedy logicky úplně jiný. Dokumentaci mají vesměs sjednocenou, i když drobné rozdíly najít lze. Opět záleží na typu oddělení.
* A co vybavenost oddělení a technické zázemí?
Velké rozdíly nevidím. I když, by se dalo říci, že v té soukromé sféře jsou pro pacienty trošku lepší podmínky. Není to však nijak výrazné. Vesměs drobnosti.
* A co množství personálu na soukromých klinikách a ve státním sektoru? Nejsou zde tendence majitelů soukromých zařízení k omezování výdajů za personál?
To je skutečně těžké srovnávat. Mám sice zkušenosti ze státního i soukromého zařízení v Anglii, ale ta dvě pracoviště byla typově úplně odlišná. Pokud bych mohla něco porovnávat, ale to je skutečně jen můj osobní pohled, pak by to byla formální stránka věci. Ve státním sektoru mnohem více dbají na to, aby se vše dělalo podle stanovených pravidel a vyhlášek. V soukromém sektoru se zase více snaží problematické věci obcházet a nedostatky ututlávat.
* Co bude čtenáře určitě zajímat, je srovnání britských a českých sester. Kde spatřujete největší rozdíly?
Řekla bych, že sestry ve Velké Británii jsou oproti českým sestrám mnohem více respektovány jak ze strany lékařů, tak i z pohledu laické veřejnosti. Nevím přesně, čím to je. Snad je to dáno historicky. Tady se kdysi říkalo, že na „zdrávku“ chodí ty hloupé holky, které neumějí matematiku, aby získaly aspoň tu maturitu. A pak se na to možná i společnost tak dívala a sestry podle toho posuzovala.
Naproti tomu v Británii si sester mnohem více váží, považují je za zodpovědné, důvěryhodné a vzdělané osoby, které vykonávají prospěšnou práci. Když jsem s kolegyní sháněla bydlení, hned nám řekli, že jako zdravotní sestry máme mnohem větší šanci na získání bydlení. Když se pronajímatel bytu dozvěděl, že pracujeme v nemocnici, tak nám dokonce sám od sebe snížil nájemné. Z České republiky jsem odešla před třemi roky a za tu dobu se tu možná už leccos změnilo. Je čím dál tím víc sester, které mají vysokoškolské vzdělání, takže myslím, že by se to časem mohlo snad zlepšit i tady.
* Byla pro vás výhodou praxe, kterou jste před svým odchodem do zahraničí získala tady v České republice?
Určitě! To, co jsem se naučila tady, jsem tam hodně využívala, a navíc některé věci převzali i moji kolegové v Anglii. Byly to vesměs maličkosti z praxe, ale ty často hodně usnadní práci. Tehdy mě to docela potěšilo. Můžeme se tedy učit jeden od druhého. Je dobré vědět, že jako sestry z České republiky máme co nabídnout.