Pokud si přestavíme dvě extrémní situace, kde na jedné straně je spoluúčast nulová (vše je placeno pojišťovnou) a na druhé straně si platí pacient vše sám (pokud má dostatek prostředků), tak můžeme vidět dva velmi rozdílné vzorce chování lidí. V tom prvním bude spotřeba i nabídka (!) bezbřehá (vždyť vše hradí třetí strana, pojišťovny - tzv. moral hazard) a v tom druhém naopak velice racionální.
V letech 1974 - 1982 proběhla v USA studie RAND HIE, která ukázala, že pacienti s vysokou spoluúčastí (95% s max. roční výší 1000 dolarů) spotřebovali o cca 40 % méně péče než pacienti s nulovou spoluúčastí. A to bez výrazných změn zdravotního stavu mezi sledovanými skupinami.
Z výše popsaného je možné udělat dva nesmírně důležité závěry.
1. správně nastavená spoluúčast v systému jsou nejen peníze navíc, ale hlavně výrazně zamezuje plýtvání – nadspotřebu zdravotní péče. To není tahání peněz z lidí, to je nástroj, který pacienti pomáhají zefektivnit systém.
2. spoluúčast nesmí v žádném případě podléhat připojištění. Jinak se moral hazard opět zvyšuje a efekt spoluúčasti mizí do ztracena. (typickým případem je připojištění na spoluúčast u plánů MEDICARE v USA)
Problém spoluúčasti je ale v tom, že výše, která podstatně snižuje moral hazard je pro část populace příliš vysoká a může se stát překážkou v čerpání péče. Tento problém je možné řešit pomocí zdravotních plánů s vysokou spoluúčastí spojenou se spořicími účty (byly v reformních návrzích ministra Julínka). Právě tyto spořicí účty by se staly zdrojem, který by umožnil podstatně větší spoluúčast.
Vraťme se ale k současným snahám o zvýšení poplatků. Většinou se jim vyčítá, že budou příliš velkou zátěží pro určitou část populace. To je ale z části falešné tvrzení. Občany totiž před velkou spoluúčastí chrání jen a pouze ochranný limit, který je stanoven na 2500 či 5000 Kč.
Problém vzniká se spoluúčastí za lůžkoden, který se do limitu nepočítá, ale to souvisí s odlišným financováním lůžek v DD a LDN. Zde by mělo ministerstvo dořešit financování léčeben pro dlouhodobě nemocné a pak by se mohly poplatky na lůžkoden na akutních lůžkách do limitu zahrnout.
Proč tedy nezvýšit poplatky na návštěvu PL na 50 a specialisty na 100 Kč, proč nestanovit poplatek na fyzioterapii, laboratorní vyšetření či vyžádaná vyšetření komplementu RTG, CT, NMR? Vždyť nás chrání limit.
Pokud půjdeme v úvahách ještě dále, proč nenechat pacienty zaplatit prvních 2500 či 5000 Kč ze svého a pak již jim péči hradit plně. Poplatky v ambulancích by se mohly zrušit a pojišťovny by si spoluúčast vyřešily se svými klienty na konci roku. Systému by to velmi pomohlo.
Spoluúčast celkově zvýšila, aniž by pro kohokoliv byla finančně nedostupná, do zdravotnictví by se dostalo více zdrojů a zvýšila by se efektivita systému. Vznikl by i nový fenomén, pacienty by opravdu začala zajímat cena zdravotní péče a požadovali by vždy účet za poskytnutou péči.
To by samozřejmě u části lékařů vyvolalo odpor, ale je otázkou proč? Jistě by to nebylo z důvodu administrativním nákladů. Každý program to dnes umí automaticky.
Pokud se ptáte, kde podobný systém funguje, tak je to v zemi, jejíž zdravotní systém je již třetí rok po sobě (v šetření European health consumer index) vyhlášený jako nejlepší v Evropě: v Holandsku. Na ministerstvu zdravotnictví se holandskou reformou ohánějí při každé příležitosti, tak proč se jí tedy neřídí?
Navíc je v Holandsku systém spoluúčasti (standardně prvních 165 euro si každý hradí sám) rozšířen o možnost dobrovolného zvýšení až na 665 euro, za což pak klient pojišťovny dostane slevu na pojistném až do výše 300 eur.
V Holandsku je totiž každý povinen si koupit pojistku u libovolné pojišťovny – platí tzv. nominální pojistné. Cena je kolem 1000 eur na rok. A právě cena této pojistky se může snížit až o 300 euro, pokud se klient dobrovolně rozhodne na zvýšení spoluúčasti.
Pak se jistě ke svému zdraví chová jinak, než když má téměř veškerou péči zadarmo.
MUDr. Roman Flašar, předseda o. s. Lékaři pro reformu