Přepis rozhlasového pořadu
Vyptáváme se prof. MUDr. Vratislava Schreibera.
O bolesti starých lidí i ještě těch nenarozených jsme nedávno hovořili s profesorem Rokytou. Kdo z nás bolest nezažil? A vy přicházíte, pane profesore, se zjištěním, že to, jak velice nás něco bolí, závisí také na tom, zda jsme sklon k bolesti nezdědili po rodičích a prarodičích.
Především bych nechtěl konkurovat panu pofesoru Rokytovi, který je opravdovým odborníkem na bolest, to znamená, zkoumá její biologické mechanismy, co se děje v nervech, jak se přenášejí neurohormony a jiné působky při bolesti, ale chtěl bych tu upozornit na jednu věc, která se skutečně objevila jako zcela nová, a sice, že vnímání bolesti je dědičně podloženo. Vemte jednoduchou věc, tzv. fantomovou bolest. Fantomova bolest je bolest, která bolí v končetině, která byla amputována po úraze nebo z nějakého jiného důvodu. Takže člověk nemá pravou nohu, ale přitom v ní cítí silnou bolest. Ukázalo se, že sklon k bolesti vůbec může být rodinně vázán. Tak udělali pokusy na zvířatech a vystavovali je lehkým bolestivým podnětům a pak je množili a zjistili, že potomci těch jedinců, kteří zvláště silně reagovali na malé bolestivé podněty, kterých si jiní třeba ani nevšimli, tak měli také tuto zvýšenou citlivost vůči bolesti.
A ověřilo se to také u lidí?
Vědci se dali do pátrání po genech bolesti, u zvířat byl objeven GCHI a jsou sociologické a psychologické studie, které ukazují, že i v rodinách se rodí nebo přenáší nebo udržuje jistá snížená tolerance vůči bolesti. Ono ovšem to může být i tím, že je to dáno výchovou. Jestliže je zvláště citlivá maminka, a na každé píchnutí velice silně reaguje, tak děti se to naučí a reagují také silně. Takže zkoumat to geneticky je obtížné.
Takže například u indiánů, kteří byli podle našich představ lidmi, kteří uměli snášet bolest, by to neplatilo?
Je pravda, že by se museli zkoumat jejich potomci, ale protože jejich potomci procházeli stejně tvrdou výchovou, při které byli nuceni snášet bolest, sami si ji způsobovat a vydržet, tak se dá těžko říct, jestli je to v jejich genech nebo jestli je to dáno výchovou a adaptací na bolest. V podstatě už se ve vědecké literatuře mluví o deoxyribonukleové kyselině pro bolest, která jako všechny nukleové kyseliny má jako produkt protein a mluví se o proteinech pro bolest, a zdá se, že v některých nervových systémech se těchto deoxyribonukleových kyselin i následných proteinů tvoří více a tito jedinci jsou více vnímaví na bolest.
Takže odstranit takové proteiny a geny, které je vyvolávají?
To je jistě jedna možnost, spíše než zasahovat do genomu a odstraňovat geny, což se jako zodpovědně nikomu nechce, by byla možnost potlačovat tyto proteiny bolesti, nebo hledat látky, které bolest tlumí a na tyto proteiny působí. To je také dosti ošemetný předmět lékařského výzkumu, protože se ukazuje, že výrazným tlumičem bolesti je nikotin. A jistě nebudete někoho přemlouvat, aby kouřil, když ho bolí zub, ačkoliv jistě také víte, že když někoho bolí zub nebo revma, tak mu cigareta přinese úlevu. Což ať posluchači neberou jako výzvu, ale jako doporučení, aby hledali jiné cesty tlumení bolesti. Je třeba říct, a to vám jistě řekl pan profesor Rokyta, že moderní medicína má velice účinné prostředky proti bolesti a že je dovede rozumně používat tak, aby nikdo zbytečně trpět nemusel.
Kolik z nás na světě trpí bolestí tak, že je to pro ně velká svízel?
Podle těch vědeckých odhadů v renomovaných časopisech se zdá, že je to asi 10 procent lidí. Ve Spojených státech v Science píší, že chronickou bolestí trpí 50 milionů Američanů, že bolest je v pozadí 20 procent návštěv u lékaře a ty jsou tam dosti drahé, a že 10 procent nákladů na zdravotnictví se spotřebuje na léky proti bolesti. To samo o sobě je jistě dokladem pro to, jak by zvládnutí bolesti bylo užitečné. Má to ovšem stinnou stránku: bolest má také svůj biologický význam, když sáhneme na horkou plotnu, tak odtáhneme ruku a takových reflexů, které nám brání si vyvolat tělesné poškození, je celá řada a třeba by úplné odstranění bolesti bylo v některých aspektech škodlivé. Ale to by bylo téma spíše pro pana profesora Rokytu.
Nakolik tedy bolest zůstává stále tajemná, ač na ni máme tak úspěšné léky?
Ona není ani tak docela tajemná, my víme, jaká je příčina bolesti třeba při nádorech, když se rozpíná pouzdro postiženého orgánu, jaká je příčina bolesti při jedné z nejbolestivějších věcí - to je neuralgii trigeminu, kdy jsou poškozené nervové dráhy, už začínáme vědět, jaká je příčina fantomové bolesti - že jsou tam ty špatné ribonukleové kyseliny, takže si myslím, že přece jenom k jistému pokroku dochází. Navíc k tomu, že tu bolest umíme velice účinně a neškodně, nenávykově, tlumit. Ono není problém tlumit bolest silnými léky, ale problém je v tom, že se u těchto léků snižuje účinnost, nastává tzv. tolerance, tudíž se musejí zvyšovat dávky a na řadu z nich vzniká návyk. To jsou zejména morfinové deriváty. Objevuje se také, že v mozku a v nervových drahách máme enzymy, které se účastní při rozkladu adrenalinu a noradrenalinu, a také ovlivnění těchto enzymů by mohlo přinést při bolestech úlevu. Tato bádání o bolesti mají ovšem ještě další význam. Jestliže zjistíme, jakými mechanismy v nervech bolestivé podněty vznikají, jaké zevní podněty nebo vnitřní vedou k tomu, aby v těch nervech vnitřní podněty vznikaly, tak můžou chirurgové modifikovat své operace tak, aby způsobili co nejmenší škodu, mohou indikovat své operace diferencovaně podle stavu vnímavosti bolesti postiženého nemocného a až jednou bude skutečně genová analýza, tak že ten gen pro bolest bude možno vyšetřit při předoperačním vyšetření, což je tedy otázka desetiletí nebo více, tak budou moci uvažovat o rozsahu operace, hloubce výkonu nebo alternativních laparoskopických a jiných výkonech, které tak bolestivé nebudou.
Takže těšme se jako budoucí pacienti, že dědičnost bolesti se bude dále usilovně zkoumat.
Je tomu nepochybně tak a důkazem je to, že současná americká administrativa podporuje rozvoj studia bolesti v jejich státních ústavech, protože vidí, že vynaložené prostředky by se mohly mnohonásobně vrátit.
Rozhlasový pořad si můžete poslechnout na internetových stránkách ČRo Leonardo nebo ZDE.
Ivo Budil,
