OTÁZKA: * Již na gymnáziu jste snil o své vědecké perspektivě. Proč jste se rozhodl právě pro farmakologii?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Asi mám v genech odpor ke stereotypům a tak trochu i dobrodužnou náturu a touhu po hledání něčeho nového. Ke smyslu pro dobrodružství, pro pravdivost, ke vztahu k přírodě a k úctě vůči všemu živému zřejmě přispělo i mé skautování v době dospívání. Že by můj život měl být spojen s nějakým bádáním, o tom jsem byl přesvědčen asi od svých patnácti let. Nejdříve jsem byl vtahován k humanitním vědám, konkrétně k archeologii. Zasloužil se o to náš třídní kantor, dějepisec Jan Rataj, který mě a dalšího spolužáka brával na semináře historiků filozofické fakulty. Byl to jeden z těch vynikajících středoškolských učitelů, který svým oborem opravdu žil. Později působil v Archeologickém ústavu ČSAV (mimochodem ve stejném ústavu, ve kterém v současnosti dělá vědu i můj starší syn). Další mé námluvy probíhaly s mikroskopem. Na tom měl podíl vedoucí naší skautské party Jiří Stárka, tehdy asistent na mikrobiologii pražské přírodovědecké fakulty. Po „pražském jaru“ skončil v emigraci na profesorském postu na univerzitě v Marseille. Pomáhal jsem mu barvit mikrobiologické plotny a řezat histologické preparáty. Nevěrným jsem se mu stal, když jsem začal - již jako univerzitní posluchač - docházet na přednášky a praktika z farmakologie. Došlo mi, že to je to pravé, na co čekám. Nezapomenutelnou zásluhu nejen na začátcích mé vědecké dráhy má mezinárodně uznávaná farmakologická autorita, profesorka Helena Rašková. U ní jsem v pražském Purkyňově ústavu začínal jako studentská vědecká síla, později pomocný asistent. I na dalších svých postech jsem xkrát pocítil, jak mi drží palce. Považuji si za čest, že jsem patřil do její školy a že mi bylo dopřáno, abych se s ní jménem všech farmakologů rozloučil, když letos ve svých 97 letech skonala.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Jaké byly vaše farmakologické začátky?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
To, co teď řeknu, berte nebo neberte jako kritiku současného systému takzvané přípravy vědeckých elévů. Ten se opírá nejen o soustavu papírových či nepapírových školitelů a pomocných školitelů, ale i o byrokraticky sešněrovaná a časově unifikovaná pravidla (bez respektování diametrálních odlišností mezi obory). V mé elévské vědecké generaci nás nikdo „za ručičku“ nevodil. Profesorka Rašková, když si ověřila, že ten který adept asi na bádání má, mu nadhodila problém, pak si ho pár týdnů jakoby nevšímala a najednou jsem ji měl v laboratoři za zády: „Tak co, Kytko, jak jsi, daleko?“ To, do čeho jsem byl ve svých začátcích namočen, se týkalo farmakologie azulenů jako nově izolovaných obsahových látek z heřmánku. Autorem izolátů byl Zdeněk Čekan z chemických laboratoří akademie. Později jsem se s ním setkával na kongresech jako s emigrantem zakotveným na univerzitě ve Stockholmu. Průkazy vazodilatační a spasmolytické účinnosti jednoho z těch azulenů (na kterých jsem se podepsal) a jeho protizánětlivého účinku (ty prokázala v sousední laboratoři doktorka Zdena Horáková, která dnes dělá vědu v americké Bethesdě) vedly k tomu, že se narodil farmaceutický přípravek Chamazulen. Ještě před pár léty jsem ho v terapii viděl. Tak to byl můj metodologický background. Mimochodem, přezdívka „Kytka“ se na ústavu tak vžila, že když jsem svou první publikaci předkládal k imprimatur tehdejšímu přednostovi ústavu profesoru Bohuslavu Polákovi, myslel si, že toho autorského „Květinu“ spáchala jako fór sekretářka při přepisování rukopisu. A z téhož období ještě jedna z mnoha historek „alarichovského“ rázu. Zmínil jsem se o svém tehdejším studentském postu pomocného asistenta, čili o pedagogickém působení. Vzpomenu si na něj vždy, když jdou v televizi filmy o „básnících“, konkrétně scénka při zkoušce z anatomie, kde je examinující profesor přísedícím docentem upozorněn, že Šafránek při pitvě něco přeřízl... Obdobnou paralelou byla moje zkouška z farmakognozie. Jako asistent jsem vedl praktika skupiny posluchačů pediatrie, přesně ve stejné době jsem však měl jako student absolvovat praktika z farmakognozie. Rituál se odehrával tak, že jsem nastoupil do farmakognostické praktikárny a vyfasoval laboratorní úlohu. Vzápětí, jak jsme byli domluveni, přišla laborantka, že jsem žádán, abych se neprodleně dostavil o patro níž k profesorce Raškové. Farmakognostickým asistentům, kteří to samozřejmě brzy prohlédli, jsem patřičně lezl na nervy. Takže když jsem pak přišel ke zkoušce z farmakognozie u profesora Skarnitzla, samozřejmě si neodpustili příslušně jedovatou poznámku. „Škára“ jako osobnost však byl naštěstí nad věcí: „Teorii na dvojku uměl, tak mu snad nějaké to praktikum odpustíme!“
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Vaše vědecké začátky však nebyly „cestou rozkvetlým sadem“...
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
...nerad bych ale zabředával do toho, co se stalo současným téměř obecným klišé - vyzdvihovat osobní útrapy z poúnorových, 50. a dalších let. Zvlášť mi leze na nervy, když občas sleduji v médiích, jak se se tam nějaký současný veřejný činitel nestydí poučovat nás o tom, co je demokracie a liberalismus. A přitom řada mých souputníků ho pamatuje jako zavilého partajníka či „modrokošiláka“, který se třeba i negativně spolupodepsal na osudu svých kolegů. Budu tedy stručný. Kvůli své rodinné anamnéze (například jeden z maminčiných bratrů to dotáhl až k ortelu dvacetiletého komunistického lágru...) jsem to se svým vysokoškolským studiem neměl jednoduché. Opravdu na dno jsem se však dostal až po promoci v roce 1953. Přestože na pražském ústavu se mnou paní profesorka Rašková počítala s vědeckou aspiranturou, ministerští kádrováci mě nesmlouvavě odsunuli v rámci direktivního umístěnkového řízení do exilu na Ostravsko. Ostrava mi přes všechen svůj smog a nepříliš vábnou společenskou atmosféru ani tak moc nevadila, nejhorší byla beznaděj z perspektivy, že návrat k tomu, co jsem si vysnil a pro co jsem si vytvořil během svého studentského působení na pražské farmakologii odrazový můstek, je nedosažitelnou science-fiction. Po opakovaných neúspěšných pokusech paní profesorky o mé vyreklamování zpátky na pražský „Purkyňák“ se mé prokletí podařilo prolomit až po půldruhém roce jejímu bývalému asistentovi Vojtěchu Grossmannovi, který přesedlal na post šéfa katedry farmakologie královéhradecké Vojenské lékařské akademie. Po konkurzu, který jsem vyhrál, mu přesto trvalo několik měsíců, než se mu podařilo vyrvat mě ze spárů zdravotnických politruků.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Jak vzpomínáte na roky strávené mezi vojáky na lékařské akademii?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Byl jsem civilním asistentem. Neuniformovaní vysokoškoláci byli jen nevelkou enklávou mezi „zeleným suknem“. Ve srovnání s důstojnickými platy to nebylo nic moc, zato jsme měli daleko víc prostoru pro vědu a pro neformální styk s posluchači. Dodnes mě tehdejší absolventi občas zvou mezi sebe při promočních výročích. Realita byla taková, že když jsme obhájili výzkumný záměr, který vojenskému zdravotnictví konvenoval, nebyly žádné velké problémy ani s financemi, ani s pořizováním přístrojového parku. S Vojtou Grossmannem, pozdějším profesorem, jsme byli skvělá dvojka, všichni to o nás říkali. Byl nejen typem bouřliváka se samovolnými řetězovými výbušnými reakcemi (říkalo se, že ho prý dokážu zkrotit jen já), ale především byl ohromně sečtělý a invenční. Téma, do kterého jsme se pustili, byly farmakologické otázky nemoci z radioaktivního ozáření. Když jsme s tímto zkoumáním začínali, uběhlo teprve deset let od Hirošimy, takže o následcích postradiačního syndromu se toho moc nevědělo. Do čehokoli jsme klofli, bylo „novum“. Je samozřejmé, že ne všechny kroky, zvlášť ty první, vedly ke kýženým výsledkům. Od toho, abychom se občas mýlili, ovšem věda je. Abych si zase rýpnul - mnohým všeznalým politikům, kteří drží státní kasu, tahle základní premisa asi tak trochu uniká... Gró našeho zkoumání se opíralo o změny v reaktivitě ozářeného organismu vůči lékovým zásahům. Jeden z koryfejů evropské radiobiologie, belgický profesor Zenon Bacq, svého času uváděl náš tým a tým polského profesora Danysze jako průkopníky radiofarmakologie. Někdy mám dojem, že to bylo období svým způsobem uvolněnější oproti dnešku, kdy se očekává, že ze všeho, co zkoumáte, se musí pokud možno už zítra něco hmatatelného narodit. A kdyby to náhodou byl potenciální lék, předem se to hluboce publikačně utajuje před možnou konkurencí. Tehdejší radiobiologický výzkum byl sice jako celek papírově také utajován, jednotlivé studie však byly publikačně volné. Zveřejňovali jsme tak prakticky vše. V tomto směru s vděčností vzpomínám na tehdejšího koordinátora daného výzkumu profesora Zdeňka Dienstbiera.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Čeho si z tehdejších vašich výzkumů zvlášť považujete?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
V jedné z našich studií změn v biochemických přeměnách modelového léčiva během rozvoje radiační nemoci se ukázalo, že klesá aktivita jaterních esteráz. Protože esterázy jsou přítomny i v krvi, zkusil jsem ověřit jejich aktivitu právě v ní. Tam se však překvapivě zvyšovala. Xkrát jsem to opakoval, výsledek byl pořád stejný. Když jsem se pak pokoušel dát studii interpretačně dohromady, napadlo mě celý pokus sledovat v časových sledech od navození radiace. A vyšlo z toho „jádro pudla“ - radiací navozené uvolnění enzymu z jaterních buněk a tím zvýšení jeho koncentrace v krvi. Práce vyvolala nemalý mezinárodní ohlas. K určitému vystřízlivění došlo, když se ukázalo, že tento jev bohužel platí právě jen pro esterázy. Byla to však právě tato část našeho zkoumání, která mě přivedla k další životní výzkumné etapě. V té jsem si hrál s jaterní biochemickou přeměnou léčiv v obecnějším pojetí.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Jste dokonce autorem přístroje, který právě metodologii jaterního zkoumání obohatil. Jak došlo k jeho vývoji?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Jde o aparát, který umožňuje perfundovat krevní řečiště jater po jejich vyjmutí z organismu laboratorních zvířat. Zůstává tak zachována funkce jaterních buněk včetně tvorby žluči a přitom není ovlivňována funkcemi jiných orgánů. Po přidání zkoumaného léčiva do cévního oběhu perfundovaného orgánu je tak možno určit, jaký podíl na jeho přeměnách mají právě játra. Kromě toho můžeme analyzovat „hierarchii“ tvorby metabolitů z původní látky. A dalším plusem je, že izolovaná játra můžeme zahltit i tak vysokými dávkami zkoušené látky, jaké jsou při podání do celého organismu neslučitelné s jeho přežitím. Dostaneme se tak k metabolitům, jež by při výzkumu na celém organismu byly neodhalitelné. Nápad v podstatě vyšel z klinické praxe. Měl jsem štěstí, že když se ve druhé polovině 50. let na hradecké kardiochirurgii (pod vedením profesora Jaroslava Procházky) začalo jako na jednom z prvních tuzemských pracovišť se srdečními operacemi v mimotělním oběhu a umělé hibernaci (tak se tehdy říkalo hypotermii), byl jsem přizváván do konziliárního týmu předkliniků vedeného fyziologem Jaroslavem Peregrinem. Okoukal jsem exktrakorporální pumpu a díky šikovnému fakultnímu mechanikovi jsme dali dohromady její miniaturní kopii, kterou jsme pak zabudovali do termostabilního boxu. Samozřejmě trvalo týdny, než se podařilo stanovit funkční diagnostické parametry nejprve na játrech laboratorního potkana, později u dalších zvířecích druhů včetně miniprasat. Časem jsme aparaturu rozšířili i na perfuzi izolovaných zvířecích ledvin a mezenteriálního oběhu střev.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Pak jste poměrně dost za vědou cestoval...
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Na jaře 1966 jsem obhájil habilitační práci a vzápětí vyhrál konkurz na roční stáž v proslulém farmakologickém ústavu Mario Negri v italském Miláně. S profesorem Grossmannem jsme měli džentlmenskou dohodu, že až se po roce vrátím, pokusí se o nějaký zahraniční pobyt i on. Jenže moje roční Itálie se protáhla na téměř dva roky a pak ještě o japonskou stáž, takže Vojtěch vyjel - rovněž do Itálie, do Pisy - až na jaře 1969. Ten odklad pro něj byl osudový. Zatímco já mohl sledovat „pražské jaro“ jen z dálky, Vojta si ho v Hradci užíval plnými doušky. Když se pak v roce 1970 na fakultu vrátil, místní normalizátoři mu to tvrdě spočítali.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * S jakými představami jste do Milána odjížděl?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Hodně brzy mi došlo, jak velkou roli při používání léků stále ještě hraje empirie. Vzpomínám na poválečná farmakologická skripta profesora Poláka, mezi studenty přezdívaná „telefonní seznam“. Moc z fyziologických a patofyziologických mechanismů v tom nebylo. Až někdy ve druhé polovině 50. let jsem v jednom pražském antikvariátě vyšťáral předválečnou německou učebnici farmakologie profesora Emila Starkensteina. Ta předjímala systematiku, kterou plus minus respektujeme dodnes. Jako poznámku pod čarou si při této zmínce neodpustím zabrousit extempore do kousku farmakologické historie. Při příležitosti 650. výročí Univerzity Karlovy jsem v roce 1998 koordinoval autorský kolektiv připravující publikaci o dějinách naší farmakologie. Dílo profesora Starkensteina, uznávané meziválečné vědecké osobnosti, bohužel nedošlo svého naplnění. Pocházel ze Sudet, ze židovské lékařské rodiny, od roku 1929 byl profesorem farmakologie na německé části univerzity. V roce 1939, poté, co ho vyštvaly invektivy pražských německých, nacismem prosáklých studentů, odešel do Nizozemska. Po hitlerovské západní ofenzívě ho však okupanti dopadli a zahynul v německém koncentračním táboře... Prioritním podtextem mých farmakologických snah tedy nebylo cílené vytváření nových lékových struktur, ale především zkoumání mechanismů obecných interakcí mezi léčivy a biologickými systémy. Takto podbarvené entrée jsem přednesl hned první večer po svém úmorném cestování do Milána (bez jediného centíku zahraniční měny v kapse) řediteli ústavu profesoru Silvio Garattinimu. Trpělivě mě vyslechl a povzbudivě nadhodil, že to mám hezky promyšlené. Avšak dodal, že peníze má pro mě připravené na něco jiného. Z literatury znal mou jaterní perfuzi, a tak jsem se dostal k pokusům o ovlivnění jaterních metastáz. Něco jsme v tom udělali, daleko nadšenější jsem však byl, když jsem se po několika měsících mohl pustit do farmakokinetiky (osudu léčiv v biologických systémech) nově vzniklé lékové skupiny benzodiazepinů. Ve spolupráci s chemiky jsem měl k dispozici metabolity jednak diazepamu, jednak niterazepamu a na nich jsem se vyřádil. Nejcitovanější byly výsledky z mezidruhového srovnání pokusných zvířat a člověka.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Perfuzní aparáty pro izolované orgány jsou dnes vyráběny téměř sériově. Souvisí to se zmiňovanými výzkumy?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Jeden z prapůvodců této výroby pochází z mého působení v Mario Negri. Po jednom sympoziu, na kterém jsem perfuzi demonstroval, se toho chytla italská firma Riccardo Passone a začala aparaturu na objednávku sestavovat. Měl jsem z toho jediný užitek - byl jsem zván do různých ústavů v Itálii, Francii či Švýcarsku, abych jim perfuzi uvedl do provozu. Perlička z té doby: Ve výzkumné instituci jedné potravinářské firmy jsem zjistil, že něco zkoumají jen proto, aby zlikvidovali produkt jiné firmy. Pro mé vědecké ideály a představy to byl šok... Konkrétně šlo o to, že jiná potravinářská firma vyvinula a uvedla do praxe dětské pudingy, které za studena tixotropně měnily konzistenci. Výsledkem konkurenčního výzkumu byl průkaz, že propagovaný puding je makromolekulární sloučeninou, která obsazuje střevní makrofágy a tím snižuje lokální bariérovou imunitu. Nakonec mi došlo, že vlastně nemám co moralizovat a odsuzovat, když výsledek konkrétně téhle soutěživosti byl dokonce lidskému zdraví prospěšný.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Jak jste se poté dostal na stáž v Japonsku?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Díky proslulosti ústavu Mario Negri si v něm podávaly dveře vědecké osobnosti všech kontinentů. Ve svém albu mám například společnou fotografii s jedním z uznávaných iniciátorů srdeční transplantologie, americkým profesorem Michaelem DeBaky, jak okoukává mou perfuzní aparaturu. Pro mou japonskou stáž byla rozhodující návštěva děkana tokijské univerzity a jeho zájem o mezidruhové farmakokinetické studie. Nabídl mi spolupráci a honorovaný pobyt na tamní farmakologii. Mateřská hradecká fakulta se ukázala být vstřícnou, takže vše vypadalo růžově. Jenomže nástup v Tokiu měl být 1. září 1968, tedy pár dní poté, co k nám vpadla nezvaná východní armáda. Neměl jsem prostředky na jiný tranzit než na ten nejlevnější. Šlo o let do Moskvy, odtud do sibiřského Chabarovsku, pak okolo čínské hranice vlakem do Nachodky (civilního přístavu vojenského Vladivostoku) a nakonec třídenní plavba lodí do japonské Jokohamy. Takže v době, kdy prchal na Západ, kdo mohl, jsem byl postaven před problém jak se dostat „směr Sibiř“. Že to bylo jedno z těch mých - v tomto případě nechtěných - dobrodružství, je nabíledni. Když jsem se na japonskou univerzitu s téměř měsíčním zpožděním konečně dotrmácel, všichni okolo mě se snažili - díky popularitě „pražského jara“ - splnit, co mi na očích viděli.
Poprvé jsem se tak setkal s farmakologickými výzkumy na miniprasatech jako živočišném druhu, který je člověku velmi blízký svou fyziologií a metabolismem. Právě tam se mi podařilo prokazovat na již zmíněném modelu benzodiazepinů, jaké kvalitativní rozdíly existují mezi pokusnými živočišnými druhy v tvorbě lékových metabolitů. O mnoho let později se pak mým pracovním kolektivům dařilo podávat další průkazy, jak se nám prase coby předklinický farmakologický model náramně hodí a naopak jak se nám obecně prosazovaný reprezentant experimentálních nehlodavců, pes bígl, moc nehodí. Je to už zhruba 40 let, co se k ověřování farmakokinetiky na „čunících“ neustále vracím. Jsou chytří a moc prima se s nimi pracuje. Můj současný tým si na ústavu dokonce vysloužil přezdívku „prasečí komando“.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Krátce po návratu ze zahraničí jste se stal děkanem královéhradecké farmaceutické fakulty. Tu však bylo třeba nejprve založit...
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Původně se farmacie studovala jenom v Praze, v roce 1952 však došlo ke zrušení pražského studia a ke vzniku fakulty v Brně a v Bratislavě. Takže i já dostudovával poslední rok v Brně. Byl jsem unikátem, protože jsem sice studoval v Brně, ale coby studentská pomocná vědecká síla jsem pracoval v Praze. Další vývoj farmaceutického studia ovlivnily politické tahanice, takže v roce 1959 byla zrušena i brněnská fakulta a farmacii bylo možné absolvovat jen v Bratislavě. Ze zahraničí jsem se vrátil brzy poté, co došlo k federalizaci Československa. Češi samozřejmě chtěli svou farmaceutickou fakultu. Navíc jde o obor významně feminizovaný a posluchačky, byť původně z Čech, se dost často během studia provdaly. Během krátké doby tak Slovensko přetékalo farmaceutickými absolventy, zatímco třeba okolo Plzně jste o farmaceuta nezavadili. Někdy na jaře 1969 mi zničehonic zavolal ministr zdravotnictví (lidovec, farmaceut a někdejší ředitel pražské „penicilinky“ doktor Vladimír Vlček), že se spolu s nestorem naší farmacie profesorem Eduardem Skarnitzlem snaží o obnovení farmaceutické fakulty v Praze. Slyšel, že prý jediný docent ve středním věku, původem farmaceut, který funguje v Česku, je nějaký Květina. Párkrát jsme se všichni tři sešli, zpočátku jsem jim oponoval, že toho o farmacii moc nevím a že jsem prakticky po celou dobu spjat s farmakologií na medicíně, ale nakonec mě do svých snah přece jen vtáhli. O tu Prahu jsem se opravdu snažil, pořád jsem ještě dojížděl z Prahy do Hradce. Když jsem však během návštěvy u tehdejšího primátora Ludvíka Černého zjistil, že by to znamenalo návrat k modelu z 19. století, kdy si farmaceutické studium mezi sebou přehrávaly fakulta přírodovědecká s lékařskou, kategoricky jsem prohlásil, že „Rakousko-Uhersko budovat nebudu“ a že jdu od toho. Následně ovšem kolegium děkana hradecké lékařské fakulty přišlo s argumentem, že kdyby v Hradci vznikla příbuzná fakulta, zvedlo by to prestiž obou. Nakonec Hradec vytvořil takové podmínky, že při vládním rozhodování zůstal bez konkurence.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Jaké byly vaše začátky ve funkci děkana?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Na své první uvedení do děkanské funkce vzpomínám dodnes s mrazením v zádech. Počítalo se s tím, že děkanem bude docent Karel Palát a pedagogickým proděkanem docent Jan Solich, kteří přecházeli z bratislavské fakulty; já měl zastávat funkci proděkana pro vědu. Někdy v půli srpna 1969 jsme byli pozváni na kolegium rektora Univerzity Karlovy. Tím byl tehdy neurolog profesor Oldřich Starý. Představitel bratislavské univerzity - jako mluvčí dosud jediného fungujícího farmaceutického studia - přednesl zmíněný návrh na vedení budoucí hradecké fakulty. Profesor Starý se šarmem jemu vlastním sice poděkoval, ale pak oznámil, že se v kolegiu již předem poradili a že až do voleb bude děkanem osvědčený učitel Univerzity Karlovy Květina. Představte si, jak jsem tam vypadal. Všichni si mysleli, že to se mnou bylo předem smluveno. Trapas jako hrom! A já přitom opravdu nic nevěděl... Rok poté, když už fakulta měla svou vědeckou radu a byly volby, to zase spadlo na mě a opakovalo se to ještě čtyřikrát. Tvrdí se, že jsem byl nejdéle sloužícím děkanem za celou univerzitní historii.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Co bylo pro vás v této etapě nejtěžší?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Upřímně řečeno papírování a s tím spojené funkcionaření nebylo tím, pro co jsem se cítil zrozen. Jsem doma v laboratoři, tehdy jako dnes. Je pro mě téměř utrpením, když se nějaká vědecká rada protáhne přes čtyři hodiny a musím si to odsedět. Jedno z mých životních kréd tvrdí: „Je kumšt odhadnout, na co vůbec mám, na co ještě nemám a na co už nemám.“ Toho se snažím držet. Jestliže jsem chtěl i během svého děkanování bádat a přednášet celou disciplínu, nezbylo než si vytvořit systém, který by mi to umožňoval. Na děkanátu jsem pravidelně fungoval hodinu okolo poledne, děkanské kolegium bylo vždy v pondělí od osmi do dvanácti. Snažil jsem se, aby projednávané materiály byly předem co nejlépe připraveny. Zvlášť sporné věci jsem nechával na konec. Já neobědvám, ostatní již většinou šilhali hlady, takže diskuse k ožehavým tématům byla obvykle velmi věcná! (smích) Měl jsem fantastické sekretářky a právě tak fantastického fakultního tajemníka, inženýra Jaroslava Špačka. Finanční podklady, které mi předkládal, jsem podepisoval bez velkých diskusí a bez obav, mohl jsem se na něj stoprocentně spolehnout. A nebyli to jen oni, prakticky celá fakulta dýchala nadšením a cítil jsem, jak mi studenti fandí. Ti nepřející nám opakovaně předhazovali přílišnou „studentokracii“.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Od druhé poloviny 70. let jste začal rozvíjet novou subdisciplínu -klinickou farmacii. Vliv na to měl i váš pobyt v USA. Jak vše začalo?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Jako děkan fakulty jsem cítil zodpovědnost za tvorbu filozofie celého oboru a za to, jak se fakultní absolventi uplatní. Klasická lékárenská funkce tvorby lékových přípravků byla tatam, gró technické části oboru převzal farmaceutický průmysl. To byl tedy jeden podnět. Jako farmakolog, který dlouhé roky působil na medicíně, jsem viděl, jak moc používání léků pokulhává z hlediska individualizace pro konkrétního nemocného. Nebylo výjimkou, že farmakologie se v první linii zjednodušovala (když to trochu přeženu) na „název preparátu a na co je dobrej“. Přednášel jsem nejen medikům, ale i lékařům. Vzpomínám například, jak jsem se v diskusi po přednášce o mezilékových interakcích opakovaně setkal s hlasy, že to mám nádherně schematicky srovnané, ale že dosadit do schématu, který lék je slabá kyselina či který je v ionizované formě, není pro řadu frekventantů snadné. Čili že jim chybí podvědomí o mechanismech, co se s lékem v organismu děje. To byl druhý impuls. Na přelomu 70. a 80. let vyšla z podnětu Světové zdravotnické organizace varovná studie, která dokumentovala, že v zemích s „vyspělým“ zdravotnictvím je v průměru 20 procent nemocných na interních odděleních hospitalizováno nikoli pro patofyziologický stav, ale kvůli následkům léčby, čili pro iatrogenní choroby. To byl třetí impuls. A konečně v roce 1972 jsem byl na celosvětovém farmakologickém kongresu v San Francisku a předtím jsem se dočetl, že ve Spojených státech se rodí „nějaká klinická farmacie“ a že jedním z iniciátorů je profesor J. W. Wagner v Los Angeles. A to byl čtvrtý podnět.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Takže jste vyrazil na obhlídku?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Ano, ale situace byla trochu komplikovanější. 70. léta sice byla volnější oproti „diktatuře proletariátu“ v 50. letech, vyjet za vědou do zahraničí a navíc do Ameriky však bylo nemalým martýriem. Díky stipendiu 300 USD od IUPHAR (Světové farmakologické organizace) se mi podařilo do USA prokličkovat. Univerzita mi zaplatila zpáteční letenku ČSA z Prahy do New Yorku (dál naše aerolinky nelétaly), takže 270 dolarů padlo na letenku New York - San Francisco -New York. Zbývajících 30 dolarů bylo tak na jednodenní přežití. Napsal jsem proto přátelům do Itálie, jestli by neměli zájem o honorovanou přednášku. Když přišla kladná odpověď, poprosil jsem, aby honorář poslali předem a do Frisca. Během kongresu jsem přebukoval letenku (tehdy bylo možné, když se letělo hodně daleko, různě měnit mezipřistání) a nakonec jsem dostal jak do Los Angeles, tak i do Říma, abych tam splatil svůj dluh. U profesora Wagnera jsem skutečně okoukal kurzy klinické farmakologie a klinické farmacie. Poslední noc jsem už však neměl na nocleh, tak jsem ji strávil na lavičce v parku. Tuhle glosu uvádím spíše jako zkušenost, jak se naši vědci svého času protloukali světem, pokud tu možnost alespoň občas vůbec měli.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Jak potom vznikala klinická farmacie u nás?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Bylo to v určité souhře s medicínou. Přibližně ve stejné době se v jejím rámci začala rodit klinická farmakologie. Velkou zásluhu na jejím prosazování měl profesor Zdeněk Modr. Pojilo nás upřímné přátelství a myslím, že ledacos se nám podařilo protlačit díky vzájemnému respektu a oboustranné souhře. Moje úsilí se samozřejmě napřelo na klinickou farmacii, a to v rámci přebudování celého farmaceutického studia. Do konce 70. let se nám podařilo rozdělit studium na tři směry. Přibližně 40 procent posluchačů absolvovalo klinickou farmacii, 40 procent všeobecnou farmacii (směrovanou na lékárenskou práci) a 20 procent technologickou farmacii (zaměřenou na práci ve farmaceutickém průmyslu).
Byli jsme v Evropě vůbec první, kteří realizovali klinickou farmacii v pregraduálním studiu. Je samozřejmé, že prosazení tohoto záměru nebylo jednoduché, tak jako vždy, když se rodí něco nového. Zástupci starší lékárnické generace včetně těch, kteří vládli na ministerstvu, moc nadšeni nebyli. Asi v těch nově vzdělaných mladících a dámách cítili ohrožení svých pozic. Bohužel na začátku 90. let (u toho jsem už nebyl) se tento progresivní směr podařilo zlikvidovat. Přesto u nás klinická farmacie díky nadšení některých z mých žáků a pokračovatelů kvete dál. Bylo pro mě zadostiučiněním, když nedávno vznikla samostatná Česká odborná společnost klinické farmacie ČLS JEP.
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * V roce 1985 jste založil Ústav experimentální biofarmacie ČSAV, první akademický farmaceutický ústav vůbec. Co tomu předcházelo?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Když mě zvolili do naší akademie věd, byl jsem opakovaně tlačen ke zpracovávání perspektiv lékových výzkumů v ČSAV. Znovu a znovu jsme dokazovali, že řada akademických pracovišť, především chemických, produkuje látky, které by z hlediska své struktury mohly být potenciálními léčivy. Závěr byl vždy stejný - že neexistuje akademická instituce, která by byla tímto směrem soustavně metodicky vedena. Otravovali jsme tak dlouho, až se přímo v usnesení valného akademického shromáždění objevilo, ať se do toho pustím. Během roku 1980 se podařilo vklínit několikačlennou hradeckou skupinku z mé domácí farmaceutické fakulty a ze sesterské lékařské fakulty do pražského akademického Ústavu experimentální medicíny jako oddělení experimentální biofarmacie. Té části skupiny, která pocházela z hradecké lékařské fakulty, vévodil neurochirurg akademik Rudolf Petr. Zkoumalo se samozřejmě v laboratořích mateřských fakult. Asi jsme splnili očekávání, a tak jsem díky tehdejšímu předsedovi ČSAV profesoru Josefu Římanovi ke konci roku 1984 dostal nabídku, aby v Hradci vznikl samostatný Ústav experimentální biofarmacie. Jedinou podmínkou bylo, že převezmeme pracoviště, jež měla akademie detašována v Orlických horách. Tím jsem sice moc nadšen nebyl, ale měl jsem radost, že se znovu po téměř 15 letech sejdeme ve společném týmu s profesorem Grossmannem, kterého normalizační mlatci vyobcovali z lékařské fakulty právě do orlického podhůří. A tak jsem opět budoval a musel manažovat. Koncem 80. let se ústav zmohl i na vlastní budovu v Hradci a rozšířil se až na 120 zaměstnanců. Výzkumně jsme se dostali například k farmakokinetickému testování produktů z laboratoří dnes populární-ho profesora Antonína Holého a ve spolupráci s profesorem Jaroslavem Drobníkem k platinovým cytostatikům nových generací, k problematice mykotoxinů, radiofarmak...
21.12.2010 11:53:33
OTÁZKA: * Kterých výsledků práce vašich týmů si ceníte nejvíc?
ODPOVĚĎ:
prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.
Téměř po celou dobu svého bádání se soustřeďuji na to, aby přenos poznatků z předklinických lékových výzkumů do klinické farmakoterapie byl co nejexaktnější, a tedy co nejbezpečnější. Snažím se naplňovat Purkyňovo motto ne sit medica gravior ipso morbo (aby léčení nebylo horší než sama nemoc). Své žáky jsem se odjakživa snažil naladit na to, že je fuk, kdo je v novém objevu prvním autorem, ale důležité je, že se to v dané době vůbec objevilo a odvedlo se při tom poctivé vědecké řemeslo. Z nedávné doby si moc cením vazby, kterou se podařilo vytvořit mezi naší výzkumnou skupinou a týmem hradeckých klinických gastroenterologů vedených profesorem Janem Burešem. Oni mají špičkové diagnostické techniky, my máme farmakokinetiku na miniprasatech. A tak můžeme analyzovat vlivy látek na různé střevní segmenty u toho našeho experimentálního předklinického oblíbence pomocí kapslové mikrokamery, gastroelektrografie, konfokální laserové mikroskopie - o tom bych před pár lety nesnil ani v nejbujnějších fantaziích... Když jsem se při svých letošních osmdesátinách ohlížel dozadu, napadlo mě, co by mě tak čekalo, kdybych se hned po promoci dostal bez problémů do ústavu k profesorce Raškové, kam jsem tehdy toužil jít. Asi bych zůstal trvale fixován na své pražské bydliště, snad bych v daném kolektivu sem tam něco vyzkoumal, v pětašedesáti by mi řekli adieu a někdy před 15 lety bych už umřel nudou, protože nic jiného než tu svou vědu dělat neumím a studovat jen tak pro své potěšení bez možnosti realizace mě nebaví. Kdybych tedy neskončil natrvalo v Hradci, nemohl bych být u zrodu farmaceutické fakulty, nemohl bych si vymyslet ústav experimentální biofarmacie... Nebo jak bych asi skončil, kdybych neodolal nabídkám a zůstal doživotně v Miláně? Osud mi však xkrát přihrál tu pravou příležitost a díky němu jsem byl zkrátka ve správné době na správném místě. Díky za to!
21.12.2010 11:53:33