Lékaři nejsou pánibozi, a proto se stejně jako mistři tesaři občas utnou. Bohužel se tak děje na cizích tělech s následky fatálními. Proto Frýdecko-místecká nemocnice po právu musí zaplatit Karlu Martiňákovi 2,5 miliónu a vyplácet mu doživotní rentu 6000 korun za to, že se v její péči stal při běžné operaci nosní přepážky invalidou. Postižený dopadl u soudu lépe než Helena Ferenčíková, kterou ve Vítkovické nemocnici jako devatenáctiletou sterilizovali za hodně nejasných okolností. Té soud přiznal jen omluvu, za kterou si už další dítě nepořídí.
České soudy se jak vidno oklepaly a neváhají trestat pochybení, k nimž v nemocnicích dochází. S tím nelze nesouhlasit. Pacient je v okamžiku zákroku totálně bezmocný a kromě důvěry v lékaře a víry v nebesa mu nic nezbývá. Lékař pak má právo na neúspěch, nikoli však na nedbalost. Případů nedbalosti je žalostná řada. Dva a půl miliónu vysoudili rodiče chlapce, který se v Praze na Bulovce nakazil žloutenkou. Stejnou částku přiřkl jihlavský soud rodičům holčičky, která utrpěla těžké popáleniny, když se s ní vzňal v roce 2000 inkubátor.
Osm set tisíc musela Fakultní nemocnice v Plzni zaplatit pacientovi, který se v její péči nakazil virem HIV. Zatím největší částku – 18 miliónů – přiznal soud ženě, která zůstala po lékařském zákroku v sokolovské nemocnici ochrnutá.
V porovnání s tím neznamená rozsudek pro severomoravskou nemocnici nic mimořádného. Jen potvrzuje, že pochybení lékařů a zdravotnického personálu se už nebudou zdravotnickým zařízením tolerovat a že je budou samozřejmě poškozovat na penězích i na pověsti.
Soudům přitom nutno přiznat zdravý rozum. Nedopouštějí se rozsudků na základě směšného ceníku odškodného z vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Nehodnotí to, co je možné vidět a změřit, ale přihlížejí k budoucímu společenskému uplatnění poškozených.
Pavel Verner, Právo