Jsem bývalá sestra a od mládí trpím revmatoidní artritidou. Do invalidního důchodu jsem odešla před dvaceti lety, měla jsem smůlu, že v důsledku podávání antirevmatik - antimalarik, která jedině zabrala na vysoké teploty v atakách revmatické choroby, jsem přišla o zrak.
Nebyla jí hanba…
Musím ale, bohužel, potvrdit nedobré zkušenosti s některými lékaři. „Jak to, že jednou vidíte a podruhé ne?“ zeptala se mě primářka očního oddělení. Jak jsem jí měla odpovědět? Sama jsem to nechápala. Resumé mimo jiné znělo: „pacientka je neurotická.“ Tato diagnóza mi ale nikdy nepříslušela. Kdybych neurotičkou opravdu byla, asi by můj odchod z ordinace bez újmy nepřežila.
Měla jsem štěstí, že jsem se cestou zastavila ve „své“ bývalé nemocnici a potkala matku bývalého spolupracovníka - neurologa. Bývala jsem totiž staniční sestrou a zastupující vrchní a on na oddělení lékařem. Zajistil mi vyšetření na klinice v krajském ústavu, kde vyšetřovací metody potvrdily, že ztrácím zrak. Přesto mě posudková lékařka podezírala ze simulace.
Nebyla jí hanba říci to primáři, který to málem odnesl infarktem. V sítnicích mi zůstaly díry, vidím jen periferně, obrysy a barvy. Orientuji se hlavně podle hlasu, známé poznám i podle oblečení, ale už ne jejich tváře. Pravděpodobně mne slepota nemine. Svolila jsem k tomu, aby se na mých očích učili mladí lékaři vyšetřovat, rozpoznat toto postižení.
Ponižování začalo při prvém vyšetření, když jsem přestala vidět písmena a číslice. Nepoznala jsem ani velká čísla na tlakoměru. Zcela mi vyrazilo dech důchodové řízení, nezapomenutelné bylo hlavně zesměšňování při „hledání“ nové práce. Naštěstí v posudkové komisi seděli laikové, díky nimž mi byl přiznán plný invalidní důchod i přesto, že se je posudkový lékař snažil přesvědčit o tom, jak by bylo ideální, kdybych nad ránem chodila aplikovat diabetikům inzulin. Zesměšňování mladým lékařem, který se nikde neosvědčil a ničil chudáky, kteří s obavami přišli pro ortel, bylo opravdu „na úrovni“.
Počítač k šedesátinám
Deset let mi nikdo nebyl schopen poradit, kam se mám obrátit, abych si mohla aspoň něco přečíst a jak žít s nečekaným handicapem. Nečetla jsem, ani nepsala, na psacím stroji jsem dělala samé překlepy. Až jednou jsem se z rozhlasu dozvěděla, že nedaleko nás v Ostravě existuje TyfloCentrum. Okamžitě jsme se tam rozjeli a já znovu našla smysl života. Rozhodli jsme se s manželem, že si k šedesátinám koupíme počítač. Snaha naučit se s ním pracovat „bez očí“ však byla marná.
V TyfloCentru mi poradili, že si můžu požádat o slepecký program. Sice trochu složitě, ale vyšlo to. Za tři měsíce jsem uměla psát. Má drzost byla tak veliká, že jsem se přihlásila do literární soutěže pro handicapované. Šesté místo byl úspěch a spisovatelka Slávka Kopecká mi řekla, že píšu „velmi čtivě“. To byla „koňská injekce“. Dopisovaly jsme si tehdy často.
Křivdy se mě dotýkají
Pracovala jsem šestadvacet let v jednom ústavu, vzdělávala se a každé studium vždy končila zkouškami. Absolvovala jsem i postgraduální studium pro práci u lůžka a bylo mi čtyřicet, když jsem končila, mé narozeniny jsme oslavily s kolegyněmi na „doškolováku“. Byla jsem na vrcholu profesního růstu a těšila se, jak zúročím dlouholeté zkušenosti.
Ale mé poslání je asi jiné. Od mládí jsem dělala pro nemocné víc, než bylo nezbytné, a představené mi říkaly „advokát chudých“. Díky počítači dnes v boji za práva handicapovaných „lítám“ na úrovni. Křivdy na nich páchané se mne velmi dotýkají. Za pomoci rádců z ministerstva práce a sociálních věcí, předsedy Národní rady zdravotně postižených, a internetu se seznamuji se zákony a jejich neustále obnovovanými systémy.
I se zástupkyní ombudsmana JUDr. Jitkou Seitlovou problémy konzultuji. Největší křivdy jsou páchány na rodičích tělesně a mentálně postižených dětí. Trpí za to, že své děti nedali do ústavu, čímž státu šetří miliony. Pokud se rodina udrží celá, což není tak časté, zná život jen kolem těchto dětí. Neznají kulturu, zábavu, rozptýlení…
Sledovat dění ve společnosti v souvislostech nemají šanci. Po vyjití nového zákona č. 505 Sb., z roku 2006, zažívají ubíjející situace. Jednání na sociálních úřadech, soudech a pracovních úřadech je boj, který neinformovaný jedinec sám nemůže zvládnout. Zrovna dnes jsem řešila případ, kdy jsem žádala o radu bývalého spolupracovníka, který je nyní ředitelem. Třem lékařům jsem připomněla, aby si vzpomněli, na co přísahali. Podotýkám, že to „nebyly malé ryby“. Stačilo ale, když jsem řekla, že případ rozmáznu. Jen jednou jsem se setkala s primářem, který uznal pochybení i svých kolegů. Viníky označil stejně jako já.
Sliby - chyby?
Mám hodně příběhů, které by se daly prezentovat v časopise. Problematika slabozrakých a nevidomých je v povědomí zdravotníků jen velmi málo zakotvena. Napsala jsem také námět na osvětovou brožurku, ve které popisuji vše počínaje anatomií oka přes prevenci až po příklady z praxe, nezapomněla jsem ani na rady, které se jen tak postižený nedozví.
Recenzi textu mi dělal erudovaný oftalmolog, který vydává odborné publikace, takže žádný paskvil. Oslovila jsem kompetentní instituce, slibovali také v Okamžiku, že na vytištění brožurky pokusí sehnat grant. Na požádání jsem jim zaslala ke stejnému účelu 57 příběhů a dopadlo to stejně. Podporují stále stejné autory a na venkovany nezbude.
Přitom mé příběhy, které tisknu v časopise Ema, jsou namlouvány i na audiokazety, nyní CD pro Macanovu knihovnu a jsou na internetu pro zrakově postižené. Bohužel, z Okamžiku mi zatím ani nevrátili originály, které nebyly publikovány a na konkrétní dotaz jsem už potřetí nedostala odpověď. Sepsala jsem také historii nemocnice, ve které jsem jako sestra začínala. Zpracováním jsem překvapila i historiky, protože žijících pamětníků je málo, ani v archivu nemají fotografie, které mám já. Místní ani netušili, jak pohnutá historie potkala tuto nemocnici a hlavně řádové sestry, které jsem zažila.
Psaní mi nečiní násilí - „píše mi to samo“ - díky slepeckému programu. Píšu i deník, který za necelý rok čítá 168 stran. Impulz jsem dostala po přečtení knihy Heleny Štáchové „Život na nitích“. Pomocí skeneru s hlasovým výstupem jsem ji přelouskala za tři dny. Vnoučata snad nebudou ani věřit, jak se nám žilo, protože život pádí jako splašení koně.
Marta Štablová, Orlová
